TGM Světová revoluce 77, 78: Význam roku 1918 pro světovou válku

Měl bych teď vypočítat jednotlivá oficiální uznání, kterých se nám zejména roku 1918 dostalo; abych výklad zjednodušil, podávám následující chronologické schéma, jak jsme naše zahraniční Národní rada a legie, od začátku války od Spojenců byli uznáváni a uznáni.

Jde tedy hlavně o data významná v naší revoluční akci diplomatické. Souvislost a význam těchto jednotlivých fakt v synchronistickém znázornění tím jasněji vyniká.

Z přehledu je také patrno, jak naše propagační, diplomatická akce byla doplňována akcemi vojenskými a jak z vojenské akce vyrůstala.

Přehled poslouží zároveň k rekapitulaci dosavadních výkladů.

Toto suché témě nemluví o práci a námaze nás všech za hranicemi, o tom stálém přemýšlení, o nervovém napětí a citovém vzrušení, jimiž tohoto politického úspěchu bylo dosaženo. Jaké to putování celým světem, kolik intervencí v různých ministerstvech v Římě, v Paříži, v Londýně, v Petrohradě, v Tokiu, ve Washingtoně – kolik návštěv nejrozmanitějších vlivných osob, kolik memorand, kolik telegramů, kolik dopisů, kolik pomocných intervencí spojeneckých vyslanců a našich politických přátel, kolik interview, kolik přednášek a článků a tak dále – ale bez naší zahraniční propagační a diplomatické práce a krve legií nebyli bychom získali samostatnost.

Pozn. red. Přehled je na 23 stranách a jeho umístění na web by bylo neefektivní, využijeme proto Kalendárium legionářské, které přineseme v nejbližších dnech.  

TGM Světová revoluce 78: Poměry doma příznivé

Z tohoto přehledu vyniká také důležitost a rozhodující význam konce roku 1917 a roku 1918 pro naše politické úsilí a naši vojenskou účast ve válce; rok 1918 byl právě pro všecky válčící národy a pro celý vývoj války rozhodující. Nesplnilo se očekávání těch, kdo čekali válku ještě v roce 1919; válka byla létem 1918 rozhodnuta. Byla rozhodnuta hospodářsky a stratégicky.

Rok 1918 přinesl Německu brest-litovský mír a mír s Rumunskem a tím zesílení armády proti Spojencům ve Francii; bylo jasno, že Němci s touto zesílenou armádou budou chtít dosáhnout rozhodnutí dříve, než by Amerika do Francie poslala ještě větší massy vojska, než se do té doby stalo. Slyšel jsem, že se Němci s počátku domnívali, že Amerika vůbec žádné vojsko nebude moci vyslat, a dokazovali si tuto thesi pokusy s loďmi na svém moři; avšak zmýlili se, a proto tím energičtěji usilovali o rozhodnutí z jara 1918. Nepochybně věděli, že i ve Francii mnozí vynikající generálové s dychtivostí čekají na americké posily; z Anglie se stejně doslýchali o rostoucím pacifismu a o ochotě vedoucích mužů (upozornil jsem už na Lloyda George) ukončit válku. Co do počtu vojska Němci se plně vyrovnali Spojencům. Ofensiva se tedy začala; k zesílení efektu byla Paříž ostřelována dalekonosnými děly (začátek učiněn 23. března). Avšak přes nepopiratelný zisk územní a značný počet zajatých – do Paříže Němci měli již jen 85 km a myslilo se již na odstěhování vlády z Paříže (ne Poincaré!) – německá armáda rozhodnutí nezpůsobila.

Spojenci konečně našli formu, kterou bylo komando sjednoceno pod Fochem; nešlo to snadno, nejen angličtí, ale i francouzští velitelé žárlivě střežili svého prvenství. Armády spojenecké byly spojeny, a Foch v červenci zahájil protiofensivu; po citelné porážce Němců u Amiensu (8. srpna) byla definitivní porážka Němců zpečetěna – německá vojska postupně před vítězi couvají, ale v pořádku. Čtyři léta předtím, 4. srpna, Němci začali boj v Belgii a ve Francii – 8. srpna po čtyřech letech ustupují poraženi. Němci říkají, že tenkrát také oni měli svého Mjasojedova – avšak kritičtější Němci sami už počínají pochybovat o vojenské schopnosti Ludendorffově a připouštějí, že německá ofensiva byla už napřed ztracena. Prohra je tím citelnější, že Němci zahájili ofensivu dokonce s číselnou převahou vojska; do té doby mívala na západní frontě převahu vojska spojenecká.

Německá agresivnost byla také zeslabena úspěchy Italů proti Rakousku-Uhersku (od června) a porážkou Bulharů. Nakonec bylo Rakousko-Uhersko úplně poraženo a jeho armáda demoralizována (24. října až 3. listopadu). Zejména působila rozkladně na Rakousko porážka Bulharů – na Balkáně a pro Balkán se válka začala, porážka na Balkáně definitivní vítězství Spojenců uspíšila. V Rakousku a v Německu se jeví rozklad v armádách i uvnitř ve státě. Centrální mocnosti byly donuceny válku likvidovat a žádat o příměří a mír.

Rakousko-Uhersko, neloyální jak vždycky, zaslalo, bez souhlasu Německa, 14. září mírový projev válčícím mocnostem (ovšem!), aby vyslaly do neutrálního státu delegáty, kteří by o všech otázkách porokovali. Na tuto notu Clemenceau odpověděl v senátě 17. září – mezi právem a zločinem není jednání možno. Ministr Pichon odpověděl tím, že Rakousko-Uhersko švýcarským vyslancem poslal Clemenceauovu řeč. President Wilson nabídku odmítl: že Spojené státy svůj názor o míru jasně formulovaly, a často, nemohou tedy přijmout návrhu na konferenci. Odmítavější než obsah je forma odpovědi – všeho všudy 66 slov; bylo mně řečeno, že ta stručná říznost nebyla bez úmyslu. Listy fakt komentovaly, německé a rakouské publikace posud odpověď americkou pokládají za výsměch.

Dne 21. září 1918 Bulharsko kapitulovalo a již 29. září sjednalo se Spojenci příměří; už jsem řekl, jak porážka Bulharska působila na Vídeň a Berlín. Týž den, kdy bylo s Bulharskem smluveno příměří, německé vojenské velitelství žádá vládu, aby se ucházela o příměří a mír.

Avšak také v armádách spojeneckých jeví se již únava, zejména ovšem ve francouzské. Upozornil jsem už na tuhý režim Clemenceauův. V Anglii a v Americe sílí hnutí pacifistické – všude se projevuje ochota k míru.

Na likvidaci války a na zahájení mírového jednání byli jsme připraveni. Pohled na schéma docela jasně ukazuje náš postup: soustavně jsme usilovali o uznání a toho uznání od všech spojeneckých států a hlavních činitelů včas jsme také dosáhli. Byli jsme uznáni v Evropě, v Americe, v Asii.

Také naši doma vyciťovali situaci. Účinná byla schůze všech potlačených rakouských národů v Praze v polovici května 1918 o slavnostech Národního divadla; i Italové byli přítomni. Analogie římského sjezdu se podává sama sebou, také příklad Středoevropské unie americké. Že se Vídeň po tomto sjezdě ještě mstila represemi, dokazovalo jen její slabost.

Vzpomněl jsem už významné schůze Slováků v Liptovském Svatém Mikuláši (1. května). Národní výbor československý, ustavený 13. července, postihl znamení doby a postavil se důsledněji na program naší samostatnosti. Také jsme si povšimli srpnové schůze v Lublani, na níž bylo usneseno, že se všichni Slované spojí ke společné práci pro samostatnost.

Konstituování nového Národního výboru 13. července samo sebou bylo programem a právě již tím, že byl zřízen po „Národním výboru“ předchozím, proti němuž byl silný odpor; program byl uspokojivý, třebaže právně málo určitý.

Nerozuměl jsem dost, že se vedle Národního výboru ustavila (začátkem září) Rada socialistická; dobře jsme využili projevu poslaneckého z 29. září, a zejména parlamentní řeči předsedy Českého svazu z 2. října a projevu Národního výboru z 19. října, uznávajících nás za hranicemi po prvé zcela výslovně a veřejně.

Přesvědčoval jsem se znova a znova, že doma již okázalejší politiky austrofilské nebude, byla již naprosto zbytečná; šlo podle celé situace více o formální než věcnou likvidaci Rakouska-Uherska, neboť nejen Maďaři, už také Němci se stavěli proti dynastii. Mohli jsme ovšem očekávat, že Vídeň v poslední chvíli bude dávat – sliby; podle bezpečných informací jednalo se ve Vídni o tom, aby byla v nějaké formě ohlášena národnostní autonomie.

Abychom tedy Vídeň předešli, prohlásili jsme Národní radu za Zatímní vládu; o tom jsme jednali s drem Benešem několikrát, abychom právě byli připraveni, když doba dozraje. Teď dozrála; dr Beneš mi podal 13. září zprávu o situaci v Paříži a návrh na toto přetvoření Národní rady; dne 26. září dostal můj plný souhlas. Po předchozích jednáních s vládami, abychom dosáhli jejich uznání, dr Beneš oficiálně oznámil dne 14. října zřízení naší Zatímní vlády se sídlem v Paříži vládám spojeneckým. Já jsem byl předsedou Zatímní vlády a ministerské rady, také ministrem financí; dr Beneš ministrem vnitra a zahraničních věcí, Štefánik ministrem války. Zároveň bylo oznámeno ustanovení těchto vyslanců: Osuského v Londýně, Sychravy v Paříži, Borského v Římě, Perglera ve Washingtoně, Bohdana Pavlů v Rusku.

Ministr zahraničí Pichon uznal Zatímní vládu hned 15. října; po uznání francouzském následovala uznání ostatních spojeneckých států: byli jsme tedy de facto i de iure nezávislí, svobodní! Manifest Karlův přišel post festum.

Přišel pozdě také v jiném ohledu. Vídeň se neustále snažila působit v neutrálních zemích na austrofilské kruhy v státech spojeneckých, ve Švýcarsku, v Holandsku a ve Švédsku. I ve Francii byli politikové, kteří by byli chtěli rozhodný odklon od Německa ještě v poslední chvíli honorovat, ale Rakousko, ač to slibovalo, na druhé straně se bálo Německa, a také svého vlastního německého obyvatelstva a otálelo. Tak přišel Karlův manifest pozdě, a přišel pozdě se svou vládou Lammasch, přišel pozdě i Andrássy se svým uznáním Wilsonova nového rakouského programu. O tom právě chci teď referovat.