Němečtí a rakouští vojenští a političtí spisovatelé shodují se v úsudku, že odpověď presidenta Wilsona ze dne 18. října na rakousko-uherskou nabídku míru zpečetila osud Rakouska-Uherska a že přinesla hlavní rozhodnutí o naší svobodě. Wilson osobně a jako představitel Spojených států se stal v Evropě velikou mravní a politickou mocí: Amerika šla do války bez územních aspirací, a proto její hlas tak mnoho vážil; americké vojsko se stalo rozhodující součástí spojenecké armády.
Tento konec Rakouska-Uherska chci teď zachytit podrobněji.
Dne 5. října 1918 Německo se obrátilo na Wilsona s návrhem příměří; referoval jsem, že vedení německého vojska samo 29. září vládě navrhlo, podat Spojencům nabídku příměří a míru. Němečtí vojevůdcové postihli situaci a jednali odhodlaně, aby předešli to, že by se jejich vojsko musilo vzdát a vydat zbraně. Rakousko a Turecko se připojily k Německu a podaly týž den žádost stejně znějící. Německu byla dána první odpověď (8. října) otázkou o pravém smyslu nabídky; dne 14. října se dostalo Německu definitivní odpovědi odmítavé. Rakousku-Uhersku president Wilson odpověděl teprve 18. října.
Rakousko-Uhersko ve své nabídce výslovně přijalo program Wilsonových „XIV bodů“ o základech míru a zásady jiných jeho prohlášení, zejména řečí z 11. února a 27. září 1918; v prvé z těchto řečí Wilson referuje Kongresu o kritice Hertlingově a Czerninově, kterých se dostalo jeho XIV bodům a vývodů Lloyda George; Wilson redukuje svůj obšírnější program míru na čtyři zásady. V řeči ze 27. září stanoví patero zásad pro mírové jednání a tolikéž pro organisaci Společnosti národů. Ve Vídni myslili, že si takovou úslužností Wilsona získají – nerozuměli odmítnutí na mírovou nabídku minulého měsíce.
Tím větší bylo ve Vídni a v kruzích austrofilských rozčílení, že Amerika neodpovídala Rakousku-Uhersku tak dlouho, dokonce se ve Washingtoně oklikou sondovalo; když konečně odpověď přišla, byla neočekávaná.
Já jsem se v téže době dověděl, že císař Karel chystá manifest, slibující přetvoření Rakouska – ne Uherska – ve stát spolkový. Byl to poslední pokus tonoucího; bylo v tom však nebezpečí, na které autoři spoléhali, a bylo nutno zabránit efektu, který by manifest ještě mohl mít v kruzích, v nichž pro Rakousko dosud zbylo mnoho sympathie. Proto jsem použil té chvíle k vydání „Deklarace nezávislosti“, na niž jsem pomýšlel již delší dobu. Logicky tato Deklarace vyplývala z konstituování naší Zatímní vlády dne 14. října Spojencům ohlášené; forma byla volena tak, aby Americe připomněla krásnou Deklaraci vlastní; konečně byla její cena taktická; když byl Karlův manifest publikován, vlály již na domě, v němž jsem jako předseda naší Zatímní vlády bydlil, prapory svobodného státu československého, právě se prohlásivšího suverénním pánem svých osudů…
V Deklaraci jsem odmítl Karlův pozdní pokus o rakouskou lžifederaci a načrtl hlavní zásady, které Zatímní vláda klade v základy nového státu. Prvý náčrtek jsem dal přečíst řadě svých přátel (mezi jinými Brandeisovi a redaktoru Bennettovi); k jejich věcné a formální kritice vzalo zřetel malé komité, které vykonalo poslední revisi po stránce formální i právní (seděl v něm znamenitý odborník a právník Mr Calfee); byl to pěkný příklad harmonické spolupráce a zároveň prvý státní akt velkého stylu, sdělaný za mého vedení.
Deklaraci jsem odevzdal státnímu sekretáři Lansingovi, abych si už napřed zajistil souhlas americké vlády; také abych připomněl Wilsonovi naše stanovisko ještě v poslední chvíli před jeho odpovědí Rakousku-Uhersku. Krok se neminul úspěchem; úspěch byl veliký nejen ve veřejnosti a v tisku, ale i v kruzích vládních a zejména v Bílém domě. Prezident Wilson v listě mne poslaném praví, že ho Deklarace nezávislosti hluboce pohnula, jak uvidíme z jeho odpovědi Rakousku-Uhersku. A odpověď tato, vydaná 19. října, je shodně s naší Deklarací datována 18. října.
Ve své odpovědi Rakousku-Uhersku president Wilson zdůrazňuje, že Spojené státy změnily svůj názor o Rakousku-Uhersku a o jeho poměru ke Spojeným státům, jak se zejména jeví v uznání Československé národní rady za vládu československého národa de facto. Stejně Spojené státy uznaly národní snahy jihoslovanské. President se tedy nemůže spokojit s pouhou autonomií těchto národů, jakožto podkladem míru, jak ještě měl za to ve svých XIV bodech v měsíci lednu. Ne on, nýbrž tito národové sami musí být soudci nad činy rakousko-uherské vlády, kterými by měly být splněny jejich snahy a jejich pojímání vlastních práv a osudů.
Je v diplomatické literatuře málo příkladů tak mužného a čestného odvolání vlastního staršího názoru; právě tím bylo tak účinné. Vůbec president Wilson neskrýval, že postupem války své názory modifikoval. Tak na příklad v lednu 1917 plukovník House oznamoval Bernstorffovi, že president nesouhlasí s podmínkami míru Dohodou formulovanými: pokládal je za nemožné; avšak už v dubnu dospěl k vyhlášení války Němcům a již tím byl přiveden k revisi svého programu evropského.
V některých publikacích se při posuzování odpovědi Wilsonovy přetřásá otázka, jak se stalo, že se president za krátkou dobu vzdal svého vysloveného austrofilství. Kolovaly již v Americe všelijaké legendy o mém poměru k němu, povím tedy ve vší stručnosti hlavní věci.
President Wilson byl na počátku války o našem zahraničním hnutí podrobněji informován svými ministry, kterým referoval pan Voska. Pamatuji-li se dobře, byl Voska Wilsonovi představen i osobně. Prvý obšírný program naší akce dostal president Wilson v memorandu, psaném pro ministra Greye hned roku 1915. Také generál Štefánik při svém pobytu v Americe roku 1917 informoval americké vládní kruhy i presidenta Wilsona. Dále slyšel president Wilson o našich snahách a o mně a o naší práci od Charlesa Crana a jiných. Já sám jsem poslal presidentovi z Kijeva (koncem ledna 1918) obšírný telegrafický rozbor jeho XIV bodů, v podstatě v tom smysle, v kterém jsem tento program posoudil v Nové Evropě. Dále dostal president Wilson mé memorandum z Tokia (v dubnu 1918), v němž jsem shrnul své názory o Rusku a o poměrech k bolševikům.
Přišel do Washingtonu, byl jsem velmi brzo ve stálém styku s ministry Wilsonovými a se sekretáři ministrů, kteří rozhodovali v otázkách nás přímo a nepřímo se dotýkajících. Vedle Lansinga byli to hlavně jmenovaní pánové: N. D. Baker, W. Phillips, F. L. Polk, B. Long, F. K. Lane, D. F. Houston. Richard Crane byl sekretářem Lansingovým, a s ním, jako s jeho otcem, byl jsem ve styku stálém.
V této souvislosti musím vzpomenout také pomoci francouzského velvyslance Jusseranda, o němž jsem se již zmínil; podporoval nás všemožně všude, a také u presidenta. A nade vše musím uvést vlivného rádce a důvěrníka Wilsonova, plukovníka House, s nímž jsem jako s jinými velmi podrobně probíral všecky otázky války a očekávaného míru.
Vedle toho stálého styku osobního uvádím dále, že jsem jednotlivým ministrům a zejména Lansingovi podle potřeby podával obšírnější memoranda nebo stručnější noty, jimiž jsem nejdůležitější sporné otázky rozebíral a se svého stanoviska osvětloval.
Nakonec dlužno vytknout zde i to, že sibiřská anabase získala také Wilsonovu pozornost a sympathii.
Můj styk s presidentem Wilsonem byl čistě věcný; spoléhal jsem, jak v celé své akci, na naši spravedlivou věc a na váhu svých argumentů. Věřil jsem, jako věřím posud, že se slušní vzdělaní lidé dají argumenty poučit a přesvědčit. Vůči presidentu Wilsonovi v diskusích ústních, ve svých memorandech a notách, spoléhal jsem jediné na argumenty a na sílu pečlivě konstatovaných faktů. Při tom jsem navazoval na projevy a na spisy presidentovy. Znal jsem už před válkou jeho spisy o státu a o vývoji amerického Kongresu; pročetl jsem pozorně jeho řeči a mohl z nich uvádět místa na posílení svých argumentů.
Tak jsem dosáhl, že president Wilson a zahraniční ministr Lansing krok za krokem přijímali náš program. A nebyl to jenom můj vliv osobní; naše věc získávala propagandou a prací našich lidí sympathie politické veřejnosti, a Rakousko-Uhresko je ztrácelo. Měnící se situaci charakterizuje fakt, že šéf oddělení pro Blízký východ v zahraničním úřadě, v Americe známý právnický spisovatel A. H. Putney, hájil našeho pojímání rakouského problému v memorandech, psaných pro Lansinga již v době mého příchodu do Ameriky. Putney znal naši protirakouskou literaturu a byl ve styku se sekretářem Perglerem.
Vývoj od austrofilství dosvědčují uznání, jichž se nám od Spojených států postupně dostalo.
První projev Lansingův z 29. května přijímá jen resoluci římského kongresu utlačovaných národů rakousko-uherských. Lansing ubezpečuje nás a Jihoslovany sympathiemi Spojených států. Toto prohlášení předcházela řeč amerického vyslance T. N. Page, jenž při odevzdání praporu italským legiím v Římě proslovil vřelou řeč pro nás. Ve smyslu nám příznivém pracoval také po válce zemřelý velvyslanec Sharp v Paříži.
Jednal jsem se sekretářem Lansingem o jeho prohlášení. Resultátem mé kritiky a rozhovoru s ostatními členy vlády bylo vysvětlení Lansingovo k prohlášení květnovému, podané 28. června; tu Lansing zdůrazňuje, že projev sympathií k nám a k Jihoslovanům znamená úplné osvobození všech Slovanů zpod rakouské a německé nadvlády. To byl značný krok kupředu, vlastně opravdu první veliký úspěch v Americe, jejíž oficiální kruhy při všech sympathiích, kterých se nám podařilo u nich získat, náš problém uváděl do značných rozpaků, protože naše situace se stanoviska mezinárodního byla bez precedentů.
Připomínám, že také srbský vyslanec podal sekretáři Lansingovi o prohlášení z 29. května memorandum.
Dalšího a jasnějšího konečného uznání se nám dostalo 3. září. To uznání jsem smluvil se sekretářem Lansingem: podal jsem mu podle úmluvy (31. srpna) obšírnější memorandum, zdůvodňující potřebu takového uznání Spojenými státy. V té době se již jednalo o naší armádě na Sibiři a jak by se jí pomohlo, a v tom smysle Lansing koncipoval své prohlášení; vzorem mu bylo uznání Balfourovo. Obsahuje uznání válečného stavu mezi námi a císařstvím německým a rakouským. Národní rada se prohlašuje za vládu de facto, vedoucí pravidelnou válku a mající pravomoc řídit vojenské a politické věci národa československého. Sekretář Lansing byl tak laskav a ukázal mi prohlášení, než je publikoval. Vyslovil jsem mu svůj dík a uznání, stejně jako jsem poděkoval písemně presidentu Wilsonovi za tento akt politické šlechetnosti, spravedlnosti a politické moudrosti.
Čtvrté a rozhodující bylo uznání ze dne 18. října. Události, které se po tomto uznání a po naší Deklaraci nezávislosti v Rakousku a Uhersku odehrávaly, potvrzovaly presidentu Wilsonovi a americkým státníkům můj názor o poměrech v Rakousku a můj úsudek o zhroucení Rakouska a Uherska ve vlastním nitru. Působilo na presidenta a na vládu, že mé analyse Rakouska-Uherska a celé války a jejího průběhu byly správné. Já jsem byl více než potěšen tím, jak se události sběhly, a že mi tolik dávaly za pravdu. Důvěra amerických státníků, posílená tím nejen k mé osobě, nýbrž k naší věci, byla cenným podkladem pro nastávající jednání o mír.
Pokračování
