TGM Světová revoluce 8: Rakousko je neschopné se reformovat

Než jsem odjel, chtěl jsem se na to Rakousko a na tu Vídeň ještě jednou důkladně podívat.

Vlezl jsem přímo do jámy lvové. Po Praze se říkalo, že místodržitel Thun má z Vídně již seznam lidí, jež má zavřít, a mezi nimi že jsem také já. Šel jsem tedy (po své prvé cestě do Holandska) k Thunovi, maje k tomu důvod v konfiskaci Naší doby a v nátlaku na Čas. Thun byl člověk slušný, dalo se s ním mluvit dost odkrytě. Tentokrát se mi zdál hned od prvního uvítání upjatější než býval; nepodal ruky. Zavedl mě do pokoje vedle přijímacího sálu a zdálo se mi, že někdo za záclonou má slova píše. Chtěl jsem mu vštípit několik věcí. Předně, že rakouská vláda v nedávné balkánské válce dovolila, abychom pro Srby a Bulhary sbírali – jak lze očekávat, že by to naši vojáci po tak krátké době zapomněli? A co do rusofilství – ano, jsme rusofilové, ale to neznamená nutně, že milujeme cara a jeho režim za všech okolností; každým způsobem Vídeň musí mít aspoň trochu politického taktu k našim vojákům. Řekl jsem mu, že ranění, z ruské fronty poslaní domů, stěžují si na nedostatečné polní ošetřování a léčení, řekl jsem mu, že mne vojenští lékaři před válkou, dokonce Němci, již několikrát upozorňovali, že vojenské lékařství je nedostatečné. Vojenská správa se řídí arcivévodou František Ferdinandem, jenž vojenské lékaře pokládá za ateisty a židy. Řekl jsem mu, co mi řekli vojenští lékaři už za války, že se vojenská správa nepostarala o obnovení léků, že jsou příliš staré, nepůsobící. Není dost chirurgických nástrojů, o polním roentgenu ani zdání. Vyprávěl jsem mu zkušenosti velitele pluku Haliči (Maďara!), a jaké obavy mi sděloval. Takovýmto způsobem řekl jsem místodržiteli hodně; také svá pozorování v Německu a v Holandsku. Z toho, jak jsem zdůrazňoval některá pozorování tam učiněná, mohl se dovtípit, že v Rakousku jsou v tom nedostatky. Politicky jsem resumoval, že Rakousko, kdyby ve Vídni dovedli být více nestranní, musilo by z Čechů mít spíše jistou radost, že nechceme Rakousko mít úplně pod kontrolou Německa. Dal jsem mu některé doklady o nedovolené protičeské a protislovanské činnosti a o chování německých důstojníků při rakouském generálním štábu a ve vojsku (německé zpěvníky a podobně).

Podle zpráv Kovandových mohl jsem ťuknout na chování proti Sokolu, na censuru a tak dále. Místodržitel byl patrně překvapen a zaražen. Myslím, že se nemýlím, pravím-li, že v svém nitru v mnohém souhlasil; na odchodu mi za návštěvu děkoval a několikrát opakoval, že mé vývody byly pro něho velmi zajímavé. Ruky mi opět nepodal, ale za řeči učinil poznámku, že speciálně proti mně nic neprovedl. Počítal jsem podle toho, že se mi třetí odjezd za hranice bez velkých obtíží přec jen podaří. Přednesl jsem mu jeden určitý požadavek: aby totiž upozornil německé Židy, aby se v svém austrofilství chovali reservovaněji. V Praze byla dost značná nechuť proti německým Židům, byly slechy o vybití německých listů a takové podobné zprávy; sám jsem u rozumných německých Židů v témž smysle zakročil. Bál jsem se, že by židovské bouře zle působily v cizině a mou činnost ztížily. Thun mi zakročení slíbil.

Po několika dnech jsem Thunovi ještě psal a na některé věci upozornil; úmysl byl ovšem také taktický, neukazovat před brzkým odjezdem zlého svědomí a dělat, jak se říká, jak by se nechumelilo.

Abych ještě jednou revidoval své definitivní odsouzení Rakouska, jel jsem do Vídně promluvit s několika politiky.

Šel jsem mezi jinými ke Körbrovi, s nímž jsem častěji mluvíval hodně odkrytě. Tentokrát jsme mluvili déle než dvě hodiny a probrali jsme celou situaci; zejména jsem se ho doptával na některé přídvorské osoby. Formuloval jsem svou hlavní otázku takto: Bude Vídeň schopna, vyhraje-li, provést nutné reformy? Körber po zralém uvážení a odhadnutí osob řekl docela určitě: ne! Vítězství posílí starý režim, a nový (Karel) nebude o nic lepší; po válce vítězné budou rozhodovat vojáci. A ti budou centralizovat a germanizovat, bude absolutism s parlamentní okrasou. A co Berlín, tázal jsem se, nebude ten tak rozumný, aby svého spojence vedl k reformám? Sotva, zněl úsudek.

Kdyby bylo víc místa, mohl bych ze zkušeností Körbrových na vídeňském dvoře a v jeho okolí uvést mnohé až anekdotické doklady neschopnosti a mravní degenerace; ale není toho již třeba, paměti Körbrovy se jistě neztratí. Körber se ovšem nedíval na dynastii, na Vídeň a Rakousko jak já, neposuzoval jich se stanoviska mravního – tím pádnější bylo jeho rozpoznání čistě politické.
Vyhledal jsem také několik německých známých z parlamentu. Potvrdili mi jen to, co mi řekl Körber a co jsem sám očekával. Chtěl jsem v tak vážném rozhodnutí přece jen ještě naposled slyšet, co Němci sami o Rakousku myslí. Z těch rozmluv ve Vídni vypozoroval jsem zejména, že vojáci naladili proti nám i kladné Němce. Naznačovali mi někteří vědoucí, že budou persekuce; o budoucích administračních a politických plánech (po vítězství), o nichž mluvil také Körber, věděli. Mezi jiným jsem pozoroval, že dr Kramář bude mít potíže; jeho ruská politika byla politicky nevzdělanému Friedrichovi trnem v oku, panslavism všech barev a odstínů byl Vídni a Budapešti můrou. Upozornil jsem blízké známé dra Kramáře.

Po návštěvě Vídně šlo jen o to, připravit a zařídit odjezd za hranice.