TGM Světová revoluce 80: Wilson je více teoretik než praktik

Mám-li povědět ještě něco o svém osobním styku s presidentem Wilsonem, uvedl bych toto:

Na předním místě ovšem jsme jednávali o Rakousku a Habsburcích. Odhalení Clemenceauovo poskytlo k tomu vítaný důvod. Ukazoval jsem na nepěkné jednání císařovo vůči spojenci. Německo brzy na počátku války zachránilo Rakousko aspoň na čas proti Rusům; Německo a jeho pomoc zatlačila i později Rusko na východ a uvolnila celé pásmo okrajových stát od Finska až do Ukrajiny. Německo musilo Rakousku pomoci, ač nerado, také proti Italii. Habsburkové však Němcům vpadli v týl. President byl proti nadvládě pruského Německa a proti jeho poručníkování Rakouska, ale nečestnost Habsburků uznával. V posuzování pruského carismu, jak jsem to jmenoval, plně jsme souhlasili; v odpovědi 23. října na německou odpověď z 20. října president to nazírání velmi účinně zdůraznil. Při té příležitosti přišla řeč na starší plán Spojenců evropských, oddělit Rakousko od Německa, ale i ten plán vlastně vznikl z předpokladu, že Rakousko vůči Německu nezůstane loyálním. Osvětlení Habsburků s této stránky mělo na Wilsona, jakož i na jiné státníky, značný vliv.

Dále jsem upozorňoval presidenta na vinu Rakouska v provokaci války; uznal, že Německo ho k válce nedonutilo.

Když se počínaly nabídky mírové a když se mělo jednat o příměří, přednesl jsem presidentovi své přesvědčení, že válka má být vedena ještě dále a že Spojenci mají donutit německou armádu složit zbraně a po případě vtáhnout do Berlína; že by tím nepadlo více lidí, než jich po případě padne budoucími poměry, zaviněnými neurčitým mírem. Připouštěl jsem presidentovi, že válka byla vyhrána také stratégicky – to přece odhodlání vojenského vedení, žádost o mír, samo dokazuje. Avšak znaje přesvědčení německého národa v jeho nejširších vrstvách o nepřemožitelnosti německo-pruského vojska a jeho vojevůdců, obával jsem se, že massy německého národa nebudou věřit v strategickou porážku Německa a Rakouska. Připomněl jsem presidentovi poslání jeho přítele House do Evropy, aby tam s vojevůdci Spojenců prodiskutoval otázku, jak dosíci míru trvalého, nikoliv míru pro několik minut, jak to president sám dělníkům v Buffalu již rok předtím správně byl pověděl. Také jsem ho upamatoval na to, jak před Kongresem odůvodňoval vypovědění války Rakousku-Uhersku, ačkoliv tenkrát ještě na zničení Rakouska-Uherska nepomýšlel. Správně žádal vojenské zničení Pruska, toho však se mohlo podle mého mínění nejúčinněji dosáhnout tím, kdy maršálek Foch spojenecká vojska povede přes Rýn. President byl snad silnějším pacifistou než já; a zajisté znal také náladu amerického lidu a musil k ní mít zření. Viděl jsem v listopadu v New Yorku spontánnost oslavy příměří, k níž došlo na předčasnou zprávu – chápal jsem stanovisko presidentovo. Mínění presidenta Wilsona zastával pak v Paříži před jeho příchodem plukovník House proti Fochovi, jenž (to bylo za jednání o příměří začátkem listopadu) naléhal na pochod spojeneckých vojsk aspoň k Rýnu. Pokládám svůj názor ještě teď, a právě po zkušenostech mírových, za správný. Jen chci ještě připomenout, že proti plánu Fochovu nebyl jen president Wilson a plukovník House, nýbrž i Clemenceau; nemýlím-li se, američtí vojáci byli pro postup přes Rýn, také angličtí a Lloyd George.

Z podrobných otázek uvádím, že president Wilson problém gdanský chtěl řešit asi tak, jak byl řešen, nepřál si připojení k Polsku. Já jsem mu namítal, že condominium v jakékoliv formě zavdá Němcům a Polákům více příčin ke stálým sporům než definitivní připojení a bude jitřit německou nespokojenost koridoru mezi německým územím a enklávou. Polákům president byl nakloněn a také Jihoslovanům: ale měl jsem z několika poznámek dojem, že londýnského paktu nepřijímá; že ho tenkrát vůbec neznal, slyšel jsem později z Paříže, když vznikl konflikt italsko-jihoslovanský: proti tomu se tvrdilo i s americké strany, že president na to zapomněl. S Lansingem, pamatuji-li se dobře, jsem o paktě mluvil, znal jej. Jestliže tento tajený pakt, jenž přece bolševiky byl do světa roztrouben a jenž v amerických listech také byl uveřejněn, vzbudil v nejoficiálnější Americe tak malou pozornost, je to jen zajímavý a poučný doklad, jak málo se Američané zabývali věcmi evropskými.

Na sporné otázky mezi Jihoslovany a Italy president a State Departement byli upozorňováni, ještě za mé přítomnosti, protesty jihoslovanskými.

Když se v kruzích vládních a v publicistice počala přetřásat otázka, pojede-li president Wilson sám do Evropy k jednání mírovému, přednesl jsem mu svůj názor, že by do Evropy chodit neměl; aspoň že by tam neměl zůstávat po zahájení konference. Znaje charakter Wilsonův, znaje jeho zanícení pro Společnost národů jakožto hlavní bod mírového jednání a znaje osobnosti ostatních mírotvorců evropských, obával jsem se, že obě strany budou v sobě navzájem zklamány. Po tak dlouhé válce a hrozném napětí myslí a nervů všech, kdož na mírové konferenci jednali, snadno se mohlo stát, že by se poznáním osobních slabostí jednotlivých politiků a státníků takové zklamání zesílilo. Domníval jsem se, že by president Wilson svou velikou autoritu, které si krok za krokem v Evropě získal, snadno mohl poškodit a dokonce i ztratit. President však, jsa si vědom velikého významu mírové konference, chtěl tam hájit svých amerických ideálů sám. Byl přesvědčen, že Amerika má poslání sjednotit celé člověčenstvo a že se mu to podaří.

Mluvili jsme také o tom, proč si president Wilson na rozdíl od států evropských neutvořil, když prohlásil válku, vládu koaliční, spokojuje se ministry z demokratické strany. Zejména jsem nadhodil otázku, nebylo-li by vhodné vzít do Paříže k mírovému jednání také politiky ze strany republikánské. President Wilson mínil, že by v Paříži mezi protivnými stranami vznikly rozmíšky; ale také mi připouštěl, že ke kompromisům koaličním nemá přirozených vloh. „Pravím Vám odkrytě“ – asi tak to formuloval – „pocházím ze skotských presbyteriánů, a proto jsem trochu tvrdohlavý (stubborn).“ Měl jsem o tom výklad svůj, a jiný; válka vedla, jak všude, také v Americe k druhu diktatury, k rozhodovací moci jednotlivých státníků, a to se stalo také v Americe; ale zároveň se právě za Wilsona styk presidentův s Kongresem stal intimnějším. Pozoroval jsem vývoj ten právě proto pozorněji, že jsem znal Wilsonův názor o kongresní centralisaci, jejíž vývoj podle mého mínění právě ústavní postavení amerického presidenta – americká ústava určila postavení presidenta příliš pod vzorem anglického monarchismu – silně podporovala. Také se mi nezdálo, že Wilson projevil stranickost ve výběru vojenských a námořních náčelníků, naopak vybral si mnohé republikány a dokázal tím značnou věcnost. Ale připouštím, že president byl poněkud nedůtklivý a neměl rád kritiku.

K osobnímu jednání s presidentem Wilsonem přikročil jsem poměrně později. Do Washingtonu jsem přijel 9. května, s presidentem Wilsonem jsem jednal po prvé 19. června na pozvání, které mi vyřídil Charles Crane. Podle své taktiky, kterou jsem se řídil v celé své propagační práci za hranicemi, snažil jsem se na státníky působit publicistickou diskusí, články, interview a podobně. A dříve než jsem mluvil s presidentem, mluvil jsem s osobnostmi, se kterými se stýkal a které na něho měly jistý vliv. Diskuse s lidmi takto věcně připravenými je přirozeně plodnější než pouhá osobní a chvilková propaganda a může být také méně častá a stručnější.*

Význam Wilsonova rozhodnutí proti Rakousku náš národ ocenil dobře a spontánně; budovy, ulice, náměstí a instituce všude v naší zemi po něm pojmenované jsou zračitým důkazem naší vděčnosti.

Nebylo by mi těžké, pokusit se o charakteristiku Wilsona i jako člověka i jako státníka. Slyšel jsem o něm mnoho a od lidí mu dosti blízkých; četl jsem jeho řeči velmi pozorně a vhroužil jsem se v jeho myšlení a myšlenky. Stopoval jsem, jak s počátku byl vřele přijímán v zemích spojeneckých a jak později tyto země ochladly; Němci také ho přijímali, ale později byli proti němu. Já jsem ve Wilsonovi od počátku viděl svědomitého, upřímného interpreta Lincolnovy demokracie a amerických politických a kulturních ideálů vůbec. Řekl jsem už, jak se díval na osudový úkol Ameriky; byl by ten ideál formuloval praktičtěji, kdyby byl lépe znal Evropu a její obtíže. Důsledně rozlišoval mezi „Spojenci“ a Amerikou, nazývaje ji jen „asociovanou“. Americká kontinentálnost vedla ho v evropské politice k přílišné abstraktnosti. Také jeho veliké heslo sebeurčení národů nebylo dostatečně propracováno, aby v Evropě mohlo být bezpečným vodítkem. Stejně jeho Liga národů zůstala, ne docela bez jeho viny, nepochopena; je to koncepce velkolepá a správná, zejména to, že Liga měla být podstatnou částí mírových ujednání. Celkem mám dojem, že Wilson je na Američana více teoretik než praktik, myslitel více dedukující než indikující. Zajímala mě v té souvislosti zpráva, že se svými ministry raději koresponduje (typoval jim sám svá rozhodnutí a rady); patrně člověk trochu samotářský – nevidím v tom vady; naopak zaručuje to klidné a věcné posouzení politických věcí. To dokázal, myslím, v postavení vůči Německu a v rozhodnutí pro válku; nedával se rozčilovat jednotlivostmi, ale nezapomínal na ně, a když se jich dost nakupilo, vyhlásil válku velmi rozhodně. Lid americký šel za ním. A válku vedl stejně rozhodně; právě proto se Němci proti němu tak obrátili. Ludendorff dobře pochopil váhu Wilsonových odpovědí na německé nabídky příměří a míru. Nepokládal jsem výtku (mezi jinými i Rooseveltovu), že měl vyhlásit válku dříve, za oprávněnou.

Wilson byl a je z největších průkopníků moderní demokracie. Již ve své prvé politické kampani o guvernérství v New Jersey prohlásil víru a důvěru v lid za základ demokracie proti monarchismu a aristokracii: národové se obnovují zdola, ne shora, monarchie a aristokracie všude a vždy vede k úpadku. Toto rozpoznání se osvědčilo světovou válkou přímo grandiosně – tři velké monarchie se svým aristokratismem padly v nárazu s národy demokratičtějšími.

*S presidentem Wilsonem měl jsem celkem čtyři důkladné rozhovory: byl jsem v delším slyšení přijat 19. června, 11 září, 20. září a 19. listopadu. Ovšem velmi častý byl můj styk s ním písemný a nepřímý – prostřednictvím jeho úředníků, členů jeho kabinetu a prostřednictvím mých přátel, jak jsem už podrobně naznačil. Byli jsme oba zapřažení; nevyhledával jsem nadbytečně ústního styku, když stačil úplně styk písemný a vzkazy.

Pokračování