.jpg)
Můj výklad o změně názoru presidenta Wilsona na Rakousko-Uhersko byl by neúplný, kdybych neukázal ještě na jiný pramen, z něhož president Wilson o Rakousku-Uhersku čerpal poučení. Vedle Lansinga a House byl to i vzpomenutý již profesor Herron.
O profesoru Herronovi se čtenář poučí z jeho spisů. Herron je jeden z těch amerických idealistů, jimiž je demokracie živým programem netoliko politickým, nýbrž i mravním. Pokud vím, Herron presidenta Wilsona v Americe osobně ještě neznal (aspoň s ním mnoho neobcoval); teprve spisy Herronovy oba muže sblížily, neboť Wilson výklad amerického profesora uznal za správný a výstižný. Herron už před válkou byl v Evropě a za války se uchýlil do Švýcarska, kde zejména od podzimku 1917 a celý rok 1918 jako neoficiální důvěrník Wilsonův vedl jednání s četnými politiky rakouskými a německými.
Já jsem se seznámil se spisy Herronovými hned ve Švýcarsku a stopoval jsem jeho literární a publicistické práce další; stopoval jsem politickou publicistiku americkou a zvláště jsem se zabýval Wilsonem, a tak jsem nemohl opomenout Herrona, o němž jsem ostatně něco věděl již před válkou. A zase ta divná náhoda přivedla mě v nepřímý styk s profesorem Herronem – Osuským.
Osuský po vypuknutí války cítil povinnost, něco ve válce dělat; chtěl tedy do Evropy, neboť Amerika v červnu 1916, když se rozhodl, byla neutrální. Protože pro ponorkovou válku obyčejné lodi již nejezdily, vyhledal si nákladní loď, vezoucí válečný materiál, a tak se dostal ke mně do Londýna. Zdálo se mi, že by mladý Slovák naší věci prospěl činností propagační, a proto jsme se dohodli, že půjde k dru Benešovi a že si osvojí franštinu. A tak se stal naším spolupracovníkem. Slovenská liga v Americe mu sice dala instrukce, ale ty, dané na distanci a v neznalosti skutečných poměrů, nemohly být závazné. V roce 1917 zamýšlel Osuský jeden čas vstoupit do vojska.
V červenci 1917 zajel Osuský do Švýcarska. Zdálo se mu, že by se propaganda proti Rakousku dala odtamtud provádět úspěšněji než z Paříže, neboť do Švýcar docházela pošta z Rakouska a z Uher dříve a pravidelněji. Když v říjnu 1917 do Paříže stihla zpráva, že na kongres míru, chystaný v listopadu v Bernu, dojede Károlyi a Jászi, Osuský se odebral v říjnu nadobro do Švýcarska. Jako americký občan vešel v styk s americkou legací; když slyšel, že k profesoru Herronovi docházejí četní vyjednavači, představil se mu, a společný zájem je brzy svedl ke společné práci. Osuský ovládal nejen němčinu, nýbrž i maďarštinu a tím se stal nepostradatelným nejen Herronovi, nýbrž také americkému vyslanectví; právě tomu vyslanectví a zároveň některým listům prokázal službu tím, že usvědčil maďarského překladatele a korespondenta z falšování zpráv z Uherska. Předtím (v prosinci 1916) Osuský byl nápomocen Setonu-Watsonovi v odhalení falšujícího maďarského korespondenta Morning Postu. Velmi brzy podával také rozličné referáty americkému vyslanectví a profesoru Herronovi, které byly posílány přímo do State Departementu ve Washingtoně a některé presidentu Wilsonovi přímo. Svou znalostí maďarských věcí a osob dovedl posvítit na nesprávnosti, kterých se tenkrát dopouštěli Károlyi a Jászi (i nejslušnější Maďaři ve své válečné rozčilenosti spoléhajíce na neznalost maďarských věcí Francouzů a Angličanů dopouštěli se dvojakosti a rozmanitých nepřesností a někdy i falšování), takže i maďarofilské listy, které Maďary chtěly získat pro Dohodu, neupřímnost Maďarů doznávaly a odsuzovaly.
Očekávám, že Osuský uveřejní o své činnosti a stycích obšírnou zprávu; je přirozené, že jsem byl od něho informován, a mohu tedy něco povědět, co k věci patří. O politických stycích profesora Herrona ve Švýcarsku jsem všelicos doslýchal i s jiných stran; mluvilo se o nich v kruzích politických a Herron sám z nich nedělal tajností.
Mne zajímali ovšem hlavně někteří rakouští, maďarští a němečtí návštěvníci Švýcarska a profesora Herrona. To byli profesor Lammasch (o jednání s profesorem Herronem vyšla zpráva jeho vlastní a Herronova), průmyslník z Vídně Meinl, profesor Singer (Zeit) a dr Hertz; dále profesor Jaffe z Mnichova, dr de Fiori také z Mnichova (o jeho jednání v zájmu prý bavorského dvora nedávno byly zmínky v německém tisku), poslanec Haussmann v kabinetě prince Badenského, profesor Quidde, Scheidemann a také Károlyi a profesor Jászi a jiní. Prostředkovatelem byl někdy baron de Jong van Beek en Donc, bývalý holandský úředník, o jehož propagační činnosti a stycích s Rakušany jsem měl několikeré informace. Také Jihoslované – dr Trumbić – byli u profesora Herrona.
O zprávách profesora Herrona do Washingtonu jsem slyšel něco ve Washingtoně; důležité pro mne bylo, že president Wilson části těch zpráv dodával Balfourovi. Později posílal Herron většinu svých zpráv a memorand s vědomím presidenta Wilsona Balfourovi přímo. Od Balfoura měl o nich vědomost úzký kroužek oficiálních osob.
Profesor Herron měl v Bernu příležitost poznat mnoho lidí z tábora přátelského i nepřátelského a poznával zejména představitele rakouských a uherských národů a jejich programy; svými studiemi a pozorováním událostí doplnil si osobní dojmy, a proto mohl presidentu Wilsonovi dodávat nejen přání svých politických návštěvníků, nýbrž i své názory o nich. Osuský prokazoval Herronovi platné služby překlady maďarských a jiných pramenů a svými komentáři k nim a samostatnými memorandy o hlavních událostech a osobách. Osuský na příklad byl v Římě na kongresu rakousko-uherských národů a podával o něm Herronovi zprávy; stejně mu podával zprávy o celém našem hnutí za hranicemi i doma a vůbec o tom, co politicky bylo důležité.
Herron pochopil a ocenil význam našich legií; viděl nejen, jak jednotlivé vlády proto naši Národní radu uznávaly a postupně náš protirakouský program přijímaly; americký sociolog se přesvědčil, že naše osvobozenecké hnutí je opravdové, a odhadoval podle toho význam a úkol našeho národa pro rekonstrukci Evropy, zejména Evropy východní. Herron prohlédl umělost a nemožnost Rakouska-Uherska; správně viděl v tom, co mu Lammasch, Hertz a jiní pro Wilsona předkládali, tu specificky habsburskou neupřímnost. Karel a jeho agenti chtěli Wilsona a Ameriky užít pro své účely.
Lammasch (začátkem února 1918) líčil Herronovi Karla jako odpůrce pruské a maďarské nadvlády a žádal, aby president Wilson navázal na řeč Czerninovu ze dne 24. ledna, a vyslovil radost z toho, že Rakousko je ochotno k smíru; potom by císař psal papežovi list a ten by uveřejnil; a v něm by národům v zásadě slíbil autonomii. Herronovi se ty zatáčky nelíbily a žádal, aby císař vystoupil sám a aby se k přeměně své říše odhodlal poctivě, jen pod tou podmínkou by president a celá Amerika plán přijala a podporovala.
Záludnost akce je patrná; ne národům, ale papeži chtěl císař slíbit – autonomii a to jen v zásadě. Hlavní starost byla zachovat si prestiž – Wilson měl začít a navázat na řeč Czerninovu, o níž podle Lammasche císař měl mínění, že jeho plány nedostatečně tlumočila, ačkoli prý byla pronesena na důrazné přání císařovo. Tato starost o prestiž se projevila hned zase v listě, jejž císař poslal presidentovi 17. února, žádaje o vyslání zvláštního osobního posla presidentova; požadavek na presidenta udělal dojem špatný, jak vidět z negativní odpovědi (5. března). Proto, když Lammasch ještě 14. října sliboval přeměnu Rakouska v spolkový stát, nenašel sluchu ani u Herrona ani u Wilsona.
Podrobnější program podal profesoru Herronovi dr Hertz v září. Slibuje, že se Rakousko odpoutá od Německa a že bude demokratické; Rakousko-Uhersko se přemění v konfederaci samosprávných států. Hertz neříká jasně, jak by Čechové, Poláci a Jihoslované vedle Němců a Maďarů byli státně organisováni; Čechy by byly bez Slováků, Slovenska by se později dostalo Čechům „samo sebou“. Polsko by bylo připojeno k Rakousku personální unií; rozuměj Polsko ruské s polskou Haličí. Poznaň by ovšem zůstala Německu. Sibiňsko by dostalo samosprávu. Italii by se dostalo Trentina (po plebiscitu); Terst by se stal svobodným státem, ale v hospodářském svazku s Rakouskem-Uherskem. Maloruská část Haliče by připadla Ukrajině, konečně Srbsku by bylo volno připojit se „za jistých okolností“ z vlastní vůle k rakousku-uhersko-jihoslovanskému státu.
Takovým způsobem Vídeň ještě koncem září pomýšlela na své zveličení, a Hertz naivně myslí, že by toto veliké Rakousko bylo – demokratické a protiněmecké! Čte se přímo jako fraška, když Hertz o svobodném připojení Srbska k novému jihoslovanskému státu praví, že „za žádných okolností nesměl by se učinit nátlak“. Jinak připouštím, že Hertz pro Rakousko uvedl, co se – po rakousku – uvést dalo.
V slovech přistupovala Vídeň a Budapešť na Wilsonovy these, ale ve skutečnosti chtěly ve svém panství nad námi a ostatními národy pokračovat, ba panství to ještě zesílit. Herron velmi dobře ocenil tu autonomii, kterou Rakousko národům slibovalo. A tyto své poznatky Herron přednášel presidentu Wilsonovi při všech důležitějších příležitostech a neskrýval svého přesvědčení, že Amerika s Rakouskem paktovat nesmí. To velmi zdůrazňoval potom, když Lansing ve jménu presidenta a vlády nám dal oficiální vyjádření, uznávající naši Národní radu a její program.
Zejména po mírovém projevu Rakouska ze dne 14. září, na nějž Clemenceau tak drasticky odpověděl, Herron zaslal do Washingtonu notu, která se co do přísnosti a rozhodnosti nelišila od Clemenceauova odsudku; a Washington týž den dal uvedenou lakonickou odpověď. V témž duchu je pak koncipována poslední odpověď presidenta Wilsona Rakousku-Uhersku.
President Wilson nebyl proti Rakousku-Uhersku Herronem nebo mnou zaujat; americký demokratický program myslícího presidenta přivedl nejen proti pruskému němectví, nýbrž také proti německému habsburství. Válka nebyla toliko otázkou moci, vojenství a politiky, nýbrž také otázkou mravní. Ovšem – ve Vídni takové politice nerozuměli a s ní nepočítali. Americká demokracie, demokracie vůbec, pohřbila Rakousko-Uhersko i s Habsburky.
Pokračování
.jpg?s3=1)
