TGM Světová revoluce 82: První půjčka v Americe

Po odpovědi presidenta Wilsona Rakousku-Uhersku a po naší Deklaraci nezávislosti zbývalo vyvodit všecky důsledky. To dalo ještě práce dost; Rakousko, falešné do konce, opouštělo Německo a žádalo od Wilsona (27. října) zvláštní mír; přijalo i jeho pokořující podmínku o nás, ale vykládalo si ji pořád ještě ve svůj prospěch. Poslal jsem o tom sekretáři Lansingovi 29. října notu (poslední), objasňující záludnost rakouské politiky do samého konce; také profesor Herron ve věci přímo upozornil presidenta, aby s Rakouskem již nic neměl, že je již politickou mrtvolou.

Pro všechny případy jsem ještě chtěl vymoci uznání Belgie a Řecka. O tom jsem ve Washingtoně s vyslanci zahájil jednání (13. listopadu); oficiální uznání přišlo do Paříže z Athén 22. listopadu, z Bruselu 28. listopadu.

Všeobecná pozornost jak v Evropě tak v Americe v druhé polovici října a v prvé polovici listopadu byla upjata k rychlému spádu jednotlivých scén závěrečného aktu světodějného dramatu, počínajícího ruskou revolucí – rozpadá se Rakousko-Uhersko a padá pruské Německo. Ve Vídni vypukla (21. října) revoluce a stejně v Uhrách (Tisza zavražděn 31. října); z Rakouska-Uherska vznikají samostatné státy rakouský, československý, jihoslovanský, maďarský. V Německu začala revoluce v Kielu neposlušenstvím námořníků (28. října), začátkem listopadu revoltovaly Hamburk, Lübeck, Brémy, Mnichov, Berlín. Reichstag změnil ústavu (parlamentarisace říše), Ludendorff odstupuje; 9. listopadu říšský kancléř Max Badenský oznamuje, že se císař a korunní princ vzdávají trůnu a sám se vzdal svého úřadu; jeho místo zaujal sociální demokrat Ebert; 10. listopadu pak Vilém utíká do Nizozemí, po císaři mizí v revolučním propadlišti všichni němečtí dynasté, konečně se vzdává svého úřadu také císař Karel. Téhož dne (11. listopadu) Erzberger s Fochem a s admirálem Wemyssem podpisuje příměří, zachraňující Německo od zajetí armády a ztráty výzbroje; rakouská armáda, zejména na italské frontě, byla již úplně demoralizována – německá se vrátila domů v dost slušném pořádku. A jako vždy historie i při těchto velikých událostech libovala si v symbolech a v ironii: berlínská universita (20. října) prohlásila se pro nový režim a přímo pro sociální demokracii; pro odstoupení císaře vyslovuje se prvá Frankfurter Zeitung (24. října), po ní sociální demokracie (28. října); předseda sociálně demokratické strany stává se říšským kancléřem. Scheidemann prohlašuje se schodiště Reichstagu republiku, sociální demokraté se ujímají vlády.

Mne při tom všem zajímaly události domácí a hlavně převrat 28. října; prvé zprávy byly zmatené; o schůzi delegace Národního výboru s drem  Benešem v Ženevě jsem měl s počátku zprávy taktéž neúplné a dokonce znepokojující. Austrofilové se utěšovali, že se Habsburkové ještě udrží; prvá zpráva dra Beneše (ze dne 4. listopadu) věc poněkud objasnila, a dokonce pak abdikace Karlova dala naší zahraniční politice i v očích austrofilů zapravdu.

Zprávy Benešovy zněly také, abych co nejdříve přijel domů. Připravoval jsem se tedy na cestu. Milá byla zpráva o deklaraci Slováků v Turčanském Svatém Martině (30. října). Za to mne znepokojovaly zprávy o separatistickém hnutí našich Němců a pokusy o organisaci „Deutschböhmen“; když se však hlásilo, že vzniká také „Sudetenland“ a později i „Deutschsüdmähren“ a dokonce „Böhmerwaldgau“, mé obavy ustaly; taková roztříštěnost byla sama silným argumentem proti separaci. Vždycky však otázka našich Němců byla vážná. Američané a Angličané stáli na abstraktní formulaci práva sebeurčovacího.

Pozorně jsem si všiml usnesení zatímního parlamentu německo-rakouského ze dne 12. listopadu, že „německé Rakousko je součástí německé republiky.“

Docházely mě také divné pověsti ze Švýcarska o naší pražské delegaci; slyšel jsem, že Vídeň s naší delegací jednala a že chce jednat – se mnou. Poslal jsem proto z Londýna svého zvláštního důvěrníka do Švýcar, aby na místě shledal spolehlivější zprávy o tom, co Rakousko po ženevské konferenci a převratu v Praze ještě podniká. Zprávy mi měly být dodány v Londýně.

Ve Washingtoně jsem také zaslechl, že císař Karel svou poslední nabídku Wilsonovi učinil v dorozumění s Vatikánem. Nezdálo se mi podle celkové situace, že by se Vatikán pro Rakousko ještě tak exponoval; Karel sice a jeho nejbližší, jak vidět také z plánu Lammaschova, předloženého Herronovi, ve zlých chvílích nacházeli útěchu ve spojení s papežem, ale politika Vatikánu byla tenkrát již hodně opatrná. Ve skutečnosti, podle zpráv pozdějších, Karel Andrássyho notu Wilsonovi zaslal zároveň papeži, očekávaje asi, že svatý Otec zahájí nějakou akci: zdali o takové akci byla jednání předchozí, zjistit jsem nemohl.

Když byla 14. listopadu v Praze prohlášena republika a já zvolen presidentem, poslal jsem našim vojákům ve Francii, v Italii, v Rusku a na Sibiři rozkaz, uvědomující je o vzniku našeho státu a o úkolu vojska: francouzské a italské legie se vrátí brzy domů, v Rusku a na Sibiři milí hoši musí ještě vydržet po boku Spojenců.

V důsledku toho, že se Národní rada stala Zatímní vládou a byla Spojenci uznána, ruská Odbočka Národní rady likvidovala 14. prosince; generál Štefánik, ustanovený ministrem války, stal se nejvyšší administrativní vojenskou instancí na Sibiři.

Dne 15. listopadu jsem byl naposledy u presidenta Wilsona, abych mu srdečně poděkoval a ujistil ho všeobecnou vděčností našeho národa. Vřelé bylo sbohem všem našim politickým přátelům a příznivcům; rozloučil jsem se se sekretářem Lansingem a s ostatními známými členy vlády a úředníky. Velmi srdečné bylo loučení s vyslancem Jusserandem a jeho chotí a se všemi jeho kolegy.

Přípravy pro mírový kongres byly téměř ukončeny; věděl jsem od Lansinga, že si včas sestavil pro vlastní potřebu program, celkem našemu stanovisku blízký,

Ale propagační práce nebyla ještě u konce; noviny si žádaly interview od nového presidenta. Byla jich hodná řada.

Po mém zvolení presidentem republiky americká vláda povolila nám kredit. Vedle ideálních pohnutek a sympathií je státní dluh někdy také účinným prostředkem politické vzájemnosti; jednal jsem s finančníky americkými, abych si zabezpečil možné půjčky. Také jsem první půjčku pěti milionů dolarů před odjezdem podepsal.

Dne 20. listopadu po 12. hodině v poledne (v Praze noví republikáni v tu chvíli už měli 6 hodin večer) naše loď Carmania odrazila z newyorského přístavu. Při odchodu z hotelu (Vanderbildt) byl jsem překvapen prvou vojenskou poctou, které se mně jako presidentu dostalo (část námořníků očekávala mě při odchodu z hotelu) – ty vojenské pocty, vzdávané při každém příchodu a odchodu, při každé návštěvě, všude a vždy mě upozorňovaly stále a stále na to, že přestávám být člověkem soukromým…

Pokračování