.jpg)
Nakonec zase na moři a již bez obavy před německými ponorkami! Poslední příležitost odpočinout si a zpytovat svědomí; ale presidentství v tom překáželo. Nejen na americké pevnině, nýbrž i na lodi jsem pozoroval na každém kroku, že jsem ztratil svou osobní svobodu a soukromnost – byl jsem teď člověkem veřejným, oficiálním a oficiálním stále a všude. Tak tomu lidé chtěli a neúprosně vyžadovali, nejen občané naši, i občané cizí; a vlády daly střežit novopečeného suveréna svými tajnými, i na lodi…
Milou náhodou jsem vyplul v den ženiných narozenin; slavili jsme je s naší Olgou potichu, obvyklým počtem růží a vzpomínkami ne, myšlení a cítění dvou duší sobě blízkých, když jsou prostorem odloučeny, je něco jiného než vzpomínání…
Moře, moře! Mozek a nervy odpočívají. Moře a jen moře a nebe ve dne v noci; hukot strojů a šroubu nevyrušuje. Za pobytu za hranicemi jsem se odnaučil pravidelnému spánku; nemyslím, že jsem za celou dobu pořádně spal pět nocí; mozek stále činný jako natažené hodinky, uvažováním, srovnáváním, počítáním, odhalováním, co přinese budoucí den na bojištích, co v ministerstvech různých zemí – to stálé měření distance a odklonů od našeho cíle. Moře uklidňovalo nervy; i pozorování lodi uklidňuje; jak obyčejně, prohlížel jsem si i Carmanii a dal si důstojníky vykládat pokroky v plavbě. Vzpomínal jsem na prvou cestu z Francie do Ameriky (1878) a na tehdejší poměrně nedokonalou loď. Tenkráte jsem do Ameriky jel jako člověk neznámý, bez postavení, ale plný naděje a podnikavosti, teď jsem se vracel z téhož New Yorku snad touž vodní drahou jako president obnoveného státu a stejně s nadějí, že se mi podaří práce další.
Po zvolení presidentem hned v Americe a stejně pak v Anglii a všude, také doma, mnoho a mnoho lidí mi kladlo stereotypní otázku, jak se cítím jako president, když jsem dosáhl naší samostatnosti? Rozumí se prý, že musím být dokonale šťasten; v Praze mě navštívil známý spisovatel z Německa, jen aby prý na vlastní oči viděl člověka opravdu šťastného. Šťastného?
Myslil jsem jako president jen na pokračování v práci a na odpovědnost, kterou po válce zase budeme mít a budou mít všichni, kdo dovedou politicky myslit a pracovat. Šťastným, šťastnějším jsem se necítil; ale těšilo mě poznávání vnitřní souvislosti, chcete-li logiky, dlouhé životní činnosti: od revise vlastního života a své činnosti zahraniční jsem přeskakoval k revisi světové války a politického vývoje Evropy od roku 1848, doby svého vlastního života, a hledal jsem v spoustě podrobností tu červenou nit zákonného vývoje.
Jsme tedy, budeme svobodni, máme samostatnou republiku! Pohádka – říkal jsem si to stále znova a znova, často mimoděk, někdy i vědomě nahlas, že jsme opravdu svo-bod-ní a že máme svou re-pu-bli-ku!
Nebylo mi do řečí – celé dni jsem chodil po palubě, oči bloudily po moři, ale v hlavě bušily ty nové úkoly; a očekávání jednání mírových a jejich usnesení, starost nad starost! A s plány pro budoucnost jsem si rovnal hlavní události čtyřleté války a revidoval vlastní osvobozenskou práci.
V tom víru myšlenek jedno se mi ujasňovalo: při vší vědě a filosofii, při vší rozumnosti a moudrosti, při vší opatrnosti a prozíravosti skládá se běh života jednotlivců a národů do značné míry jinak, než si přejeme, chceme, usilujeme; a přece je v něm logika, již odhalujeme ex post. Plány a všecko úsilí nejnadanějších politických vůdců, těch, kdo dějiny dělají, jeví se jako vaticinatio ex eventu.
Za celé doby válečné jsem stále srovnával obě válčící strany, jejich plány a úsilí. Na straně německé byla zřejmá připravenost a promyšlenost celkové veliké akce a troufalost, s níž se určoval budoucí vývoj vlastního národa, Evropy a světa; ale konce, výsledky odhalují osudné omyly národa nesporně velikého, národa myslitelů a v mnohém učitele všech národů. Na straně druhé Spojenci jednotlivě i jako celek byli nejednotní, neměli od samého počátku positivního přesného plánu (vyhrát chtěli oba, ale to není plán), dělali veliké chyby politické i strategické, a přece se vítězství dostalo jim; nejen vlastní převahou, nýbrž také chybami odpůrce. Bitva u Marny je mi takovým příkladem té lidské slepoty ve velkém; dejme tomu, že Francouzové sami vítězství nečekali, jak i někteří francouzští stratégové připouštějí, a že Němci prohráli jen chybou podřízeného důstojníka, pověstného teď z literatury o Marně, plukovníka Hentsche: není otázka „proč?“ tím naléhavější? Anebo jiný příklad: roku 1917 a začátkem 1918 Rakušané a snad i Němci mohli na Spojencích dosáhnout míru, kterým bychom byli my a ostatní, nyní osvobození národové, získali méně. Spojenci byli k míru ochotni, někteří dokonce velmi ochotni: jasné poctivé slovo o Belgii, odkryté odpoutání od Německa bylo by Anglii a Francii obměkčilo vůči Rakousku-Uhersku: neupřímnost oficiální politiky Vídně i Berlína, nezkrotná panovačnost a zaslepenost přispěly, že Spojenci vydrželi a zvítězili. Kdo očekával na začátku války pád Ruska a republiku komunistickou, kdo předvídal tu revoluci, která se z války všude rozvinula a změnila politický povrch Evropy a celého světa?... Moudrý Shakespeare to již řekl velmi dobře: Our indiscretion sometimes serves us well, when our deep plots do fail: and that should teach us there´s a dignity that shapes our ens, rough-hew them how we will (v Sládkově překladě: Naše nerozvážlivost nám časem velmi dobře poslouží, kde umdlévají naše záměry; a to by chtělo poučiti nás, že božství naše cíle utváří, ať na hrubo je tesáme, jak chceme).
Proto však, že se Prozřetelnost o nás a o svět stará, nevyplývá z toho fatalism nečinnosti, nýbrž optimism synergismu, přísné přikázání co nejúsilnější práce, práce pro myšlenku. Jen tak smíme očekávat ty tak zvané šťastné náhody, tu vnitřní logiku života a dějin, a spoléhat na pomoc boží.
Z činnosti za hranicemi a z celého života jsem si shledával ve svých vzpomínkách příklady, jak se mně mé plány nedařily, a jak přesto výsledky mého usilování byly lepší než mé rozumy. Jak jsem na příklad býval netrpěliv, když spojenecká vojska nedosti rychle postupovala, ale jak právě dlouhé trvání války nám pomohlo, že jsme se mohli svou propagandou stát známými a že jsme se mohli svým vojskem války účastnit! Kdyby Spojenci byli zvítězili rychle, nebyli bychom dosáhli své samostatnosti; Rakousko v nějaké formě by bylo zůstalo. Do Prahy jsem hartusil, aby poslancové a žurnalisté přišli za mnou za hranice; nebyli posláni, práce byla vykonána bez nich, a když o věci dobře uvažuju, bylo lépe, že jsme zůstali sami a musili napnout všecky své síly a mohli pracovat soustavněji a jednotněji. Stejně neočekávaně nám přispěla sibiřská anabase a mnohé jiné. A z dřívější doby jsem vzpomínal a vzpomínám často, jak nerad jsem z Vídně šel roku 1882 do Prahy; jaké jsem tenkrát měl světoborné plány a jak místo toho jsem v Praze byl donucen pohřížit se do studia našeho národa a účastnit se brzy jeho politiky; a tak dále – celý život jeden rozum-nerozum!
A těch šťastných náhod jsem zažil vždy a také za hranicemi tolik! Byla šťastná náhoda, že jsem po vypuknutí války policii mohl odůvodnit svůj zájezd do Holandska a že jsem vůbec měl pas na tři léta, nedlouho před válkou vystavený; za války by mně ho již nebyli dali. (Dověděl jsem se později, že policejní ředitel Křikava upadl v nemilost, že mě za hranice pustil). A jen šťastnou náhodou jsem proklouzl na hranicích do Italie; úředník pohraniční měl velké pochybnosti, má-li mě pustit, a než mu na dotaz přišla telegrafická odpověď, unikl jsem mu. Chtěl jsem ze Švýcarska ještě jednou domů, shledával jsem si již papíry, ale přátelé v Praze se dověděli, včas o tom, že by mě hned zavřeli a potrestali. Taková šťastná náhoda se stala roku 1916 s cestou do Paříže (z Londýna); ujednal jsem přeplutí na lodi Sussex, ale dru Benešovi se doba nehodila, telegrafoval, abych nejezdil – Sussex byla Němci potopena, a jak známo, to potopení se stalo příčinou důrazného amerického protestu. Také na cestě ze Skotska do Norska jsem jel na lodi, která jen ostražitostí kapitána v poslední chvilce byla zachráněna od výbuchu německé miny. A kolik takových šťastných náhod jsem prožil za revoluce a bojů v Petrohradě, v Moskvě a v Kijevě! Být více pověrčivý než jsem, upadl bych do chyby Vilémovy, pokládajícího se za zvláštní nástroj boží. Ale víra v teleologii, opakuju, nesmí nás svádět ani k nečinnosti ani k pýše – nikdy nezapomínat, že nejsme sami na starosti Prozřetelnosti. Vždyť totéž o sobě může říci dr Beneš, že se mu podařilo v Praze pracovat a zorganizovat Maffii před očima policie a že se šťastně dostal za hranice. A na jaký pas! Když mi ukazoval pas, s nímž hranice přešel, přímo jsem se lekl – tak byl začátečnicky škrabán a přepisován, na prvý pohled bych jej byl prokoukl. Ale německý celník ho neprokoukl. A když jsem se za revoluce v Rusku bez úrazu dostal z pouličních bojů, nebyl jsem často sám, nýbrž s Hrůzou, jemuž se také nic nestalo. Vzpomínám i jiné takové šťastné náhody: šli jsme s Klecandou na kijevské nádraží k Muravjevu – tu najednou výstřel a plesk před námi kule do telegrafní tyče, oba jsme pocítili, jak prorazila vzduchem – tedy stejná Prozřetelnost bděla nad námi oběma.
Nejednou jsem četl výsměch, že profesoři Wilson a Masaryk, že profesoři a učenci Beneš a Štefánik rozhodují o světové politice – profesorství tu nemá významu. Jsou profesoři a profesoři! Rozhodující bylo, že jsme se, aspoň my tři, k svému profesorství a k svému postavení vůbec probili prací a pracovitostí, že jsem se narodil chudý a nikdy nezbohatl; tím jsem si zjednal znalost lidí, života, a stal jsem se při vší teoretičnosti také praktickým. Ale jak často a trpce jsem ty své poměry obviňoval, ač právě ony mně pomohly! A totéž platí o Benešovi a Štefánikovi. A profesorem jsem nikdy být nechtěl; míval jsem v plánu stát se diplomatem a politikem. Byl jsem nešťasten, když jsem se ve Vídni nemohl dostat na orientální akademii a k diplomatické kariéře; a nakonec – přece jen politikem a diplomatem! Nechtěl jsem být profesorem, a přece mě osud záhy vedl k učitelství; po nedlouhém učení řemeslu dostal jsem se k učitelství a učitelováním jsem si vydělával jako gymnasista a student chléb, a neminulo mě pak ani profesorství; pomohlo mi i politicky a neškodilo.
Ve filosofii jsem usiloval o filosofii vědeckou, o vědeckou přesnost, konkrétnost a realism; bál jsem se filosofie příliš školské, toho přežitku a pokračování středověké scholastiky. Zvláště metafysika mě nevábila a neuspokojovala. Filosofie byla mně po výtce ethikou, sociologií a politikou; učeně by se řeklo, že jsem aktivista, snad i voluntarista – odjakživa jsem byl činný, pracovníkem. Neuznával jsem nikdy rozporu mezi theorií a praxí, tj. mezi theorií správnou a praxí správnou; vždy jsem se vzpíral jednostrannému intelektualismu, ale také bezmyšlenkové praxi. Plato byl mým prvním a hlavním politickým učitelem; po Platonovi Vico, Rousseau, Comte, Marx a jiní. Prvý můj obšírnější spis Sebevražda podává in nuce filosofii dějin a analysi moderní doby; tam jsem po prvé zdůraznil důležitost a potřebu náboženství pro moderního člověka a společnost. Svou metafysiku jsem prožíval v umění a zejména v poesii; poesie mně také pomáhala v politice, ovšem poesie realistická. Po celý život jsem sice byl čtenářem spisů filosofických a vědeckých, ale zároveň literatury krásné a kritiky literární. Pěstoval jsem obrazivost vědomě, fantastičnosti jsem unikal vědou a její přesností. Vždyť ve vědě běží jen o získání správné methody; usiloval jsem o kriticism proti povrchnosti, naléhal jsem na přísnou analysi a analysi neúprosnou, také v oboru sociálním a historickém. Ale analyse mně nebyla cílem, jen prostředkem; od samého počátku synthese a organisace charakterizovaly mé úsilí. Toho dokladem jsou všecky mé spisy.
Vystoupení proti Královédvorskému a Zelenohorskému rukopisu a své kritické činnosti vůbec nelituju, třebaže mě někdy ve vzpomínce mrzí chyby, které jsem dělal.
Moji odpůrci pod záminkou, že vlast a národní vědomí je v nebezpečí, žalovali na můj racionalism, ačkoli jsem zásadně byl proti racionalismu jednostrannému, zapomínajícímu na cit a vůli a na jejich psychologický a ethický význam. Ale ovšem neuznával jsem cit každý. Až kam tehdejší Kocourkov dospěl, vidno z toho, že jsem před soudem musil ukazovat, že můj spis o sebevraždě nehlásá sebevraždu! A tak dále.
V politice jsem stále pozoroval a studoval lidi tak, jak jsem charaktery kritizoval a studoval v moderní poesii, v románě. Pro politickou organisaci je třeba znát lidi, vybírat je a dávat jim náležité úkoly. Brzy jsem si osvojil takové přímo monografické pozorování lidí, s kterými jsem se stýkal a kteří stáli v popředí veřejného života. Sbíral jsem si všechna možná data o svých přátelích i odpůrcích; shledával jsem biografie a zprávy o všech politicky činných lidech. Než jsem s politiky a státníky vešel ve styk, přečetl jsem si jejich spisy nebo řeči, informoval jsem se o nich všemožným způsobem. Tato vlastnost, vzpomínám si, projevovala se ve mně od dětství; asi ve 14. roce, když jsem se měl stát učitelem, dostala se mi do rukou fysiognomika Lavaterova; četl jsem ji s velkou dychtivostí a chápal její význam pro učitele. Z toho pak mi snad zůstalo to stálé studium lidí. A sebe!
Do politiky naší jsem se dostal brzy po svém příchodu do Prahy a přišel jsem ve styk se všemi vedoucími našimi lidmi. Začáteční činnost poslanecká v parlamentě a na sněmě (1891 – 1893) se mi líbila, ale neuspokojovala mě; tísnila mě stranickost, stranická úzkost, to církevnictví malých stran a straniček. Ale hlavně jsem cítil potřebu politicky se ještě lépe vzdělat a získat si spolupracovníky; nebyl jsem ještě zralý. Nešlo mi jen o politiku v parlamentě, nýbrž o politiku v širším smysle; o politiku kulturní, o politiku, jak jsem říkal nepolitickou, a tedy také o činnost publicistickou. Proto jsem se po prvém náběhu parlamentárním pohroužil do studia našeho obrození, do studia Dobrovského, Kollára, Palackého, Havlíčka a vrstevníků. Vyvažoval jsem poučení o dalším vývoji našeho národa, poučení o našem cíli a poučení o naší přední práci další.
Otázku českou jsem pojímal vždy jako otázku světovou a odsud stálé srovnávání naší historie s historií celého Rakouska a Evropy vůbec; má celá publicistická práce a spisy měly cíl, vkloubit náš národ, abych tak řekl do organismu světové historie a politiky. Tím, že jsme žili pod firmou Rakouska, Evropa o nás málo věděla. Odsud mé cesty po Evropě a po Americe, a studium hlavních kulturních zemí, jejich dějin, filosofie a literatury. Znal jsem z vlastních cest a pozorování Rakousko, Německo, Ameriku, Anglii, Rusko a Balkán, Italii; Francii jsem nenavštěvoval, protože jsem její kulturu a jazyk od svých gymnasijních let stále studoval a její vývoj pečlivě sledoval. Tato znalost světa se mi osvědčila ve válce; ovšem také znalost jazyků, že jsem mohl mít s lidmi styk přímý.
V druhém období své poslanecké činnosti (od roku 1907) studoval jsem Rakousko co nejpečlivěji, celou jeho strukturu. Shledával jsem si ve Vídni a všude doklady o císařovi, o celém dvoru a o celé rodině habsburské; Františka Ferdinanda, Bedřicha a jiné jsem pozoroval dopodrobna. Nechyběl jsem na schůzích v parlamentě, ale čítal jsem tam často politické spisy a zejména memoiry. Vnikal jsem z poslanecké povinnosti do ústrojí státního a toto ústrojí správní jsem pozoroval. A také jsem se hodně zabýval studiem a pozorováním armády; tak vzpomínám, jak jsem si ve Vídni shledával data o Conradovi z Hoetzendorfu, když se o něm začalo mluvit; měl jsem o něm s Macharem nejednou rozhovory a vlastně disputy, protože jsem ho nestavěl tak vysoko jako můj přítel. Měl jsem několik známých a přátel ve vojsku, kteří prošli vídeňskou vojenskou školou a dovedli mě dobře poučovat o celém složení rakouské armády a zejména o vyšších velitelích. O rakouských plánech vojenských jsem byl informován dobře.
Proč jsem to všecko dělal? To mohli mysliví lidé vycítit z mého stálého zájmu o problém revoluce; odsud také mé úvahy o právu historickém a přirozeném v souvislosti s otázkou po podstatě pravé demokracie. Dostal jsem se proto do sporu o taktiku s vládnoucí stranou; také s našimi radikály. Nemohl jsem jim ovšem říci, proč mě otázka revoluce tolik zajímá, vlastně znepokojuje; očekával jsem, že nastanou poměry, ve kterých problém budu musit řešit prakticky, a přiznávám se, přál jsem si, aby mě tento kalich minul. Snad jsem radikálům křivdil při Omladině; byly to začátky, prvé pokusy, a měly jistý výchovný vliv. Rozcházel jsem se a stále se rozcházím s radikalismem zásadně: z pozorování soudobých dějin a ze studia minulosti zkušenější člověk historicky a politicky myslící vyváží si politický program a ten důsledně provádí. Politik, státník jde, stručně řečeno, cestou svou, uskutečňuje ideu svou – radikálové jsou často slepí, tak jak reakcionáři, jedni i druzí dělají opak toho, co dělá protivník, žijí na protivníkovo svědomí. Proto také odmítám tak zvanou zlatou cestu prostřední, tu bezmyšlenkovou politiku a taktiku ode zdi ke zdi.
Znalost Slovanstva, zejména Jihoslovanů a Ruska, dovedla mne k boji s Aehrenthalem o rakouskou politiku balkánskou; naše obvyklé slovanství mně bylo nesympatické. Hnusilo se mi to slovanské žvanění, jak to jednou odsoudil Neruda, nemohl jsem klidně snést ty vlastence a Slovany, kteří se nenaučili ani azbuce a s Rusy a s cizinci vůbec musili mluvit německy.
Živě vzpomínám, jak mně moji nejbližší kolegové zazlívali, když jsem přiváděl na přetřes otázku slovenskou a když jsem jí v Naší době a v Čase věnoval zvláštní pozornost. Mně nestačila ta abstraktní a úzce politická národnost a láska k vlasti, ta neznalost skutečného národa a lidu v Čechách, na Moravě a na Slovensku. Od dětství jsem cítil své češství konkrétně v pochopování charakteru, názorů a života svých krajanů tam na Slovácku a na Slovensku a postupem doby na Moravě a v Čechách. Praha zajisté má stejné oprávnění jako Čejkovice nebo Bystřička; ale v Praze je příliš mnoho lidí, kteří nežijí nerudovskou malostranštinou, nýbrž kavárenskou abstraktností a hospodskou fantastičností. To ovšem platí o všech městech a také u jiných národů, ale proto to není méně odporné. Své češství a slovenství cítím, řekl bych, venkovsky, dialekticky; filosoficky cítím s Husem, Chelčickým, Žižkou a dále až po Havlíčka.
Doma i ve Vídni mně tížil Kocourkov; ten Kocourkov pražský, ale stejně vídeňský a rakouský vůbec. Malost nespočívá v geografii, ale v lidech, v charakterech, v mravech. Světovost nezíská se jen obvyklým cestováním, oficiálním stykem mezinárodním a mezistátním, nýbrž duchovním pohroužením v život jednotlivce, národů, lidstva.
V tom, pravda, měl jsem zvláštní výhodu a štěstí, že se má životní pouť křížila s životní drahou Charlotty Garriguové; bez ní bych si nebyl ujasnil smysl života a svůj politický úkol – Amerika takto vedle Francie mně a mnou i národu pomohla k svobodě nejvydatněji…
Jen naznačuju, jak jsem svým životem byl připraven pro úkol daný nám světovou válkou; jen naznačuju, jak pojímám teologii v životě jednotlivce, národa a člověčenstva a jak život jednotlivce organicky spojuju s životem celku.
Při vší politické energii smím s dobrým svědomím povědět, že jsem bez zavolání nikdy navenek nevystupoval a že jsem na očích lidí být nikdy nechtíval. Tak boj o Rukopisy – byl jsem do něho požádán a vnucen; hilsneriáda – byl jsem přímo provokován; spory o proces záhřebský, Friedjungův a s Aehrenthalem – moji charvátští žáci mne z Prahy přímo vytáhli, a tak pořád. Také mé literární práce jsou do značné míry odpověďmi na kladené a vnucované problémy. Je ohromná pravda ve rčení: bene vixit, qui bene latuit. To neplatí jen pro mnichy, ale platí i pro politiky. Si parva licet componere magnis: Bůh řídí vesmír, a nikdo ho nevidí, nikdy se neukazuje a jistě se netěší z chvalozpěvů nesčetných kněží.
A druhé pravidlo: nechtít být vždy prvým, stačí být druhým, třetím. Ani tomu mnohý neporozumí. Jsem velmi rozhodný individualista, ale vím, že nejsem sám a že žiju nejen sebou, nýbrž životem a prací předchůdců a vrstevníků. Praktik, politik, pozorující, přesvědčí se, že je pod slunkem nového málo a že svého nového přináší maličko; mimo to v politice nesmíme myslit jen na organisování, vedení a tvoření, nýbrž také na souřadnost, součinnost a kázeň. Snad každý člověk chce být nějakým tím Napoleonečkem, ale stejně člověk normální poslouchá a poslouchá rád.
Všeho dobrého do třetice: trpělivost je v životě třeba! Ve všem všude a zejména v politice. Bez trpělivosti není pravé demokracie – demokrat bude nespokojen, nebude snadno upokojen, ale nesmí být netrpělivý. Trpělivost je zárukou humanity.
.jpg?s3=1)
