TGM Světová revoluce 84: Poslední události válečné

Na lodi jsme dostávali bezdrátové zprávy o posledních událostech na bojištích a z Evropy vůbec – myšlenky se nutně vracely stále a stále k válce. Vzpomínám uveřejnění dokumentů o otázce viny bavorskou vládou a prohlášení k tomu bývalého kancléře Bethmanna-Hollwega; Foch vtáhl do Strasburku (25. listopadu), a konečně 28. listopadu vzdal se Vilém slavnostně trůnu a vlády prohlášením, datovaným v Nizozemí. A nejen že se vzdal, uznával tím revoluci.

Němci zahájili svou poslední ofensivu v přesvědčení, že mír brest-litovský jim zaručuje vítězství; pozornost celá mohla být věnována zesílené frontě ve Francii. Nemožnost prorazit frontu a porazit Spojence přes četné úspěchy místní, zvětšují konečnou porážku; německá teorie o „Dolchstossu“, jako by bylo vítězství Spojenců dosaženo jediné demoralizací armády, socialistickou agitací a revolucí uvnitř, neobstojí. A kdyby byla správná, byl by to nový důkaz neprozíravosti Němců a velké neznalosti vlastních poměrů domácích. Pokud se myslí zvláště na vliv německé sociální demokracie, musí se stejně ukázat na vliv socialistů a pacifistů v zemích spojeneckých – Francouzové mají stejnou theorii o „dýce“, překazivší postup Fochův za Rýn. Celkem ve všech válčících zemích rostla zároveň únava z války a odpor k ní, a to ze stejných příčin a důvodů.

Od samého počátku jsem stopoval pozorně vývoj bojujících vojsk, jejich stratégii a taktiku, a dospěl k úsudku, že Francouzové svou stratégií a taktikou Němce předčili. S počátku jsem se obával, že převaha bude u Německa; ale rozvojem války jsem byl přesvědčován, že Prusové, a právě svým prustvím, tj. svým vnějším pořádkem a svým mechanismem, jsou vojensky Francouzů slabší. Absolutism pruský a v poslední době vliv císaře škodil také vojsku; ztrnulo a spoléhalo byrokraticky na svou organisaci, na číselnou převahu a na některé své výhody, jako na příklad na rychlý pohyb vojsk železnicemi stratégicky dobře rozloženými a podobně. Francouzskému vojsku prospěla republika, větší svoboda, pronikající a kritizující také armádu. Německá taktika, spoléhající na falangové sevřené řady a obchvácení nepřítele, se neosvědčila; Francouzové účinněji operovali postupem kratších řad za sebou rozestavených, Němci byli i vojensky centralisté a absolutisté, Francouzi individualisté a republikáni. Francouzi sami již za války nazývali svou taktiku v poli „le systéme D“, tj. „se débrouiller“ (vyplést se), francouzský voják se dovedl zároveň jako individualista a vůdce vyplést.

Schlieffenův stratégický plán, jak jsem častěji slýchal od odborníků také francouzských a anglických, byl dobrý, ale nehodil se do světové války; snad proto, že Moltke jej nevhodně pozměnil (západní armádu příliš roztáhl až ke Švýcarsku; Schlieffen chtěl jen k Strasburku), nebo proto, že se z něho stalo byrokratické schéma; kloním se k této druhé alternativě.

Hleděl jsem se vojenskými odborníky o Schlieffenovi a odvojfrontovém pláně orientovat již z toho důvodu, že zeměpisná poloha a hranice našeho budoucího státu ukazovaly k analogii německé. Zajímalo mě, že v německém nejvyšším vojenském vedení byly rozpory a kolísání, a to již v starší době. Šlo o to, proti kterému nepříteli v dvojfrontové válce vyslat hlavní vojenskou moc, zdali proti Francii či proti Rusku? Přitom byli Němci vedeni svým hlavním vojenským učitelem Clausewitzem, jenž jim dal poučení, že se má vždy útočit na místo nejsilnější. Kdo tedy byl silnější, Rusové či Francouzové? Moltke starší ve své pozdější době chtěl se napřed vší silou vrhnout na Rusko a na západě zůstávat v defensivě; to odpovídalo politické situaci – Anglie byla tenkrát (plán Moltkův byl koncipován v detailu v letech osmdesátých) proti Rusku. S Moltkem souhlasil Bismarck a Waldersee, šéf generálního štábu po Moltkovi. Schlieffen (nastoupil po Walderseeovi 1891) neměl snadnou posici proti autoritě Moltkově, neboť se klonil k názoru, že hlavní útok má být řízen proti Francii; Rakousko mělo udeřit na Rusy. Hlavní štáb s císařem se rozhodli pro hlavní útok na Francii; podle některých zpráv plán Schlieffenův pochází vlastně od císaře Viléma.

Roku 1914 byla politická situace podstatně změněna: Anglie šla s Ruskem a s Francií, a k Anglii se připojila Italie a Amerika. Síly a jejich rozvrstvení byly jiné než za staršího Moltke. Také zabrání Belgie vedlo k taktickým změnám, s nimiž hlavní posice Schlieffenova dobře nesouhlasila. Moltke mladší přijal pro válku roku 1914 plán Schlieffenův, ale po bitvě na Marně se mu vzpíral a vracel se k plánu svého strýce Moltke staršího. Na to však bylo již pozdě, a dosvědčuje to jen, jak německé vedení vojenské bylo desorientováno. Do jisté míry se stalo podle staršího Moltke potud, že na východě Němci porazili Rusy a vedli válku pohybovou, kdežto ve Francii byli donuceni k válce posiční, tedy vlastně k defensivě. Francouzové svou taktiku organicky přizpůsobili menšímu počtu vojska, kdežto Němci příliš spoléhali na svou tradiční číselnou převahu. Když se proti nim postavili vedle Francouzů ostatní Spojenci, nedovedli včas plán a taktiku pozměnit; při zahájení poslední ofensivy roku 1918 měli číselnou převahu nebo aspoň rovnost. Němcům chyběla pohyblivost a invence v poli, překvapovali jednotlivostmi (tak na příklad dalekonosnými děly) – dobří svědomití generálové, ale žádní vojevůdcové; s tím souvisí neschopnost jednotné veliké akce, sebeklamní malými, rozkouskovanými akcičkami a úspěšky. Zvláště mně bylo hádankou, proč Němci tak usilovně a tvrdošíjně obléhali Verdun – kdyby byli roku 1916 (za Stürmera!) větší část vojska vhodili do Ruska!

Možná, že se vojevůdcové v této válce – a nejen u Němců – neuplatnili a uplatnit nemohli. Válka byla po prvé v pravém slova smyslu válkou mass, celých národů, válkou demokratickou, smí-li se tohoto slova užít v tomto spojení. Demokratism vojenský, zdá se, jeví se pak v tom, že nerozhoduje v ohromné armádě vojevůdce jeden, nýbrž několik; celá válka a jednotlivé bitvy se vyhrávají vhodnou koordinací jednotlivých samostatných armád. Už Voltaire poznamenal, že se s největšími vojsky nic velikého již nedá dokázat; vojenské síly prý se udržují v rovnováze, a proto z takové války prýští jen bída národů. O světové válce to jistě platí do značné míry.

Porážka Německa není však způsobena jen nedostatky vojenskými: válka, to Clausewitz řekl docela správně, je politikou jinými prostředky, celé německé posuzování evropské a světové situace a svého vlastního národa bylo chybné.

Pangermánský plán – německé vojsko, důstojnictvo, bylo orientováno pangermánsky – byl učený, ale byl pochybený. Němci nesprávně odhadli válečné a politické síly, síly vojenské i hospodářské; přeceňovali sebe a své spojence a podceňovali nepřítele; až do konce přímo tvrdošíjně nevěřili ve vojenskou mobilizaci Ameriky, jak hned na začátku podceňovali Anglii. Dokazovali pokusy, že se Američané přes moře nedostanou; docela nesprávně si zveličovali ve fantasii moc svých ponorek, nedostatečných už počtem. Německo se přímo nepochopitelně klamalo v Rakousku a klamalo se ještě, když neschopnost rakouských vojevůdců v Haliči a v Srbsku hned na počátku vidět musilo. O neschopnosti Rakouska i Německa myslím, svědčí také postup proti Italii; mně se zdálo, že by lepší, energičtější vojevůdce rakouský a německý byl severní Italie účinně využil proti Francii. Než k čemu toto vojenské rozjímání laikovo – Německo a Rakousko roku 1918, když Rusko a Rumunsko s bojiště odstoupily, neměly číselně mnohem méně vojska než Spojenci, na frontě francouzské se obě strany počtem vyrovnaly – přece však byly poraženy. Nota bene, Angličané a Američané armády improvizovali, jen Francouzové a zčásti Italové měli armádu starší a vojenské tradice: pádný důkaz, že se neosvědčil pruský militarism. Absolutistický monarchism byl i vojensky poražen demokracií.

Němci nepočítali ani dost s průmyslovou převahou Spojenců. Angličané záhy dovedli čelit ponorkám, stejně Američané; tak Američané vynalezli účinnější plyny než Němci, ale z humanity jejich ještě neužili; Edison přispěl armádě několika svými účinnými vynálezy; čekaly se, pravda, od něho zázraky, ale učinil více – vynálezy drobnými zvyšoval bojovou schopnost svých krajanů.

Němci konečně, věříce příliš v mechanism organisace a síly hmotné, nedovedli počítat se silami mravními – věřili v degeneraci Francie, ale neviděli degeneraci Rakouska-Uherska a nedovedli pochopit mravní sílu Anglie a Ameriky, Italie a Srbska – Němci padli v poli svým pruským militarismem, svou vědou, svou historií, svou filosofií, svou politikou.

Ke konečnému vítězství přispěly vedle Francouzů také ostatní spojenecké armády. Angličané udrželi sobě a Spojencům volnost moře a umožňovali takto zásobování potravinami, materiálem a tovary nejen doma, nýbrž i ve Francii: upozornil jsem na vleklý a houževnatý boj Anglie proti německým ponorkám, končící se porážkou Německa; Angličané a Američané dovedli potopené lodi nahrazovat loďmi novými. Mimo boj ponorkový loďstvo nemělo velký úkol bojový, více se musilo věnovat ochraně lodí dopravních. Jako vojáci Angličané se vyznamenávali neústupností a houževnatostí přímo vzornou. Jestliže anglický vojevůdce – Haig – konečné vítězství Spojenců přičítá zázraku, uznává tím sílu a energii německého náporu, a zároveň tím kritizuje poměry na straně Spojenců, neboť ani u nich nebylo všecko v pořádku, a zejména chyběla jednotnost vedení; ta sice chyběla také u nepřítele, ale Němci přece dovedli vídeňské politiky a stratégy držet na kordě. Jistě, že Němci za celé války osvědčili obdivuhodnou vytrvalost, udatnost a v podrobnostech dovednost; čelili neústupně veliké většině národů na celém světě. Všechen respekt!

Zásluha Američanů o vítězství je obecně uznána: nejen že přispěli v kritické době čerstvým a chrabrým mužstvem, nýbrž že se vůbec připojili ke Spojencům. Amerika pomáhala Spojencům před vstupem do války zásobováním, potravou a válečnými potřebami; Amerika pomohla Spojencům Wilsonem a jeho autoritou, kterou si za války v celém světě získal. Svým chováním proti Americe v Americe samé a svým nepochopením situace, když Amerika vyhlásila válku, Němci snad nejpádněji dokázali svou politickou krátkozrakost.

Ale nesmíme zapomínat ani na ostatní Spojence a především na nešťastné Rusko. Musíme zdůraznit ruský podíl ne sice přímo na vítězství Spojenců – neboť Rusko samo bylo nakonec poraženo a Spojence opustilo – ale podíl na úspěšné obraně v počátcích války: na Rusku ležela s počátku tak jako na Francii hlavní tíha spojenecké války, dokud Anglie nevybudovala velké armády, dokud Italie nevstoupila mezi Spojence a dokud se Amerika nerozhodla pro aktivní účast ve válce. Ruská síla – třebaže jen zevní a kvantitativní – jistě byla nadějí v těžkých chvílích na Západě, stejně jako u Slovanů rakouských, v Srbsku, v Rumunsku a jinde, a přispěla k mravní výzbroji pro další odpor a vytrvání v boji. Počáteční ruské úspěchy proti Rakousku měly nejen svůj význam vojenský, nýbrž i politický, psychologicko-politický, který je patrný zvláště v prvních stadiích našeho odboje.

Radost z tohoto ruského podílu a ruských zásluh ve válce kalí nám dnes nejen vědomí pozdějších neúspěchů a katastrof, zaviněných především vnitřní hnilobou, nýbrž i kritické rozpoznání mravní povahy těch válečných zásluh a obětí. Ruské oběti nejsou do té míry obětmi uvědomělých, ideálních cílů jako u ostatních Spojenců. Většina ruských padlých umírala ne ve službě ideje, národa, státu, nýbrž jako pasivní oběť snah, kterých neznala a nechápala. Největší ruská válka byla vedena starým carismem, jehož hříchy a zločiny byly placeny hekatombami lidských obětí; a motivy a cíle této války se rodily z neblahé neruské politiky starého Ruska. To znehodnocuje do velké míry v našich očích všecky ty jistě neobyčejné námahy a oběti Ruska ve velké válce, v nichž je tolik smutné tragiky, vykoupené leda tím, že by bez válečných útrap a otřesů nebylo přišlo tak brzy a tak úplně ruské osvobození od starého režimu. Avšak i to osvobození bylo vykoupeno hekatombami lidských obětí…

Velmi přispěla ke konečnému vítězství také Italie na počátku války i na konci. A co říci o Srbsku, jak přes neúspěchy proti přesile vytrvalo do konce, jak snášelo všecky hrůzy rakousko-maďarské soldatesky, jak odhodlaně ustoupilo Albánií a jak se lokálně postavilo ke Spojencům na Balkáně, až konečně přece jen sklidilo ovoce svého heroismu. A také Rumunsko a Řecko byly velikým mocnostem vítanými posilami.

Pokračování