TGM Světová revoluce 85: Zájmy hospodářské vždy byly silným důvodem k válčení

Jaký je tedy smysl světové války? Co znamená tento ohromný světový hromadný jev v dějinách Evropy a lidstva?

Výklad války marxistický nestačí. Materialism vůbec je vědecky nemožný a materialism historický (ekonomický) je jednostranný. Ne že by výklad speciálně kapitalismem byl docela nesprávný, je však jednostranný, neúplný a neurčitý. Pojem kapitalismu sám je neurčitý; jistě dávno před kapitalismem byly války – nikdo dost neukázal, do jaké míry je kapitalism odpověden za vznik a rozvoj války. Rozumí se kapitalismem celý a celkový systém hospodářský či speciálně finančnictví, in concreto finančníci, bankéři? Či těžký průmysl? A v kterých zemích? Vždyť kapitalism je v zemích všech, a proto stál kapitalism proti kapitalismu – který kapitalism tedy je rozhodující? Přicházíme zase k hlavní otázce, kdo z bojujících stran vedl válku ofensivní, kdo defensivní, neboť tento rozdíl je pro charakter války velmi důležitý.

Že zájmy hospodářské, určitěji „auri sacra fames“, vždy byly silným důvodem k válčení, o tom nikdo nepochybuje; ale vedle toho spolurozhodují motivy jiné. Historikové nás přece stále poučují (a také historikové marxističtí!), že se války v nové době vedly, aby státy a jejich panovníci a vedoucí státníci zesílili svou moc, autoritu, prestiž, aby rozšířili své území o kusy zemí sousedních a aby si jejich obyvatelstvo podrobili, aby si získali kolonie, mluví se o imperialismu, zejména velikých států. Podávají se takto rozmanité motivy válečné ofensivy: panovačnost, ctižádost, lakota, nenávist rasová a národní a motivy podobné.

Výklad světové války nacionalismem je také jednostranný a neurčitý. Tak nacionalism je v zemích všech, a proto opět otázka, který, jaký nacionalism způsobil válku? Kdo začal ofensivou, kdo se jen bránil? Jaký jeho obsah? Jistě spory a boje národnostní byly jednou z příčin války. Ale nelze válku pokládat za válku výlučně národnostní; také hospodářské a jiné příčiny a motivy spolupůsobily. Národy nejsou ještě právními subjekty, v boji byly státy, národy nepřímo, pokud byly organisovány svými státy a pokud v státech byly zastoupeny. A státy zřejmě neměly politiku jenom národnostní; to, čemu se říká politika vůbec (pravidlem politika států), je věc komplikovaná: různé dynastie, vlády, vlivní státníci a politikové, žurnalisté, parlamenty, strany, různé směry duchovní a tak dále. Vědecky přesně konstatovat, kdo vlastně politiku určitého státu vedl a určoval, kdo v daném případě rozhodoval a z jakých důvodů a příčin, kdo rozhodoval více, kdo méně, a podobně, to právě je úkol, jejž řešit má správná historie a filosofie historie, správnější než filosofie pangermanistická a nacionalistická.

Vyložil jsem sdostatek, že národnostní idea a cit v nové době do značné míry politiku a války určovaly, ale nelze říkat, že války, a zejména válka světová, byly národnostní, tj. jen národnostní. Anglie a Amerika rozhodně se neúčastnily války z nacionalismu, jaký je rozšířen na kontinentě, třebaže uznávaly národnostní princip, zejména oprávněnost malých národů v Evropě, být samostatnými a svobodnými.

Nelze proto říkat, že válka byla bojem Germánů a Slovanů nebo Germánů a Románů – byla světovou.  Vznik a vývoj války jasně ukazuje, že národnost, po případě národní šovinism, byl jen jedním činitelem vedle ostatních.

Zřídka se vykládá válka sporem církví a náboženství; pravoslaví Rusů a Srbů, katolicism Rakouska, protestantism Němců a katolicism Francouzů a tak dále byly také činitelem, ale zase činitelem jedním vedle ostatních.

Historikové rozlišují a kvalifikují války názvy již stereotypními: války dynastické, prestižní, náboženské, politické, osvobozenské, rasové, výbojné, zlodějské, koloniální a podobně; o poslední válce se obecně říká, že je světová. To je sice kvalifikace kvantitativní, ale přece se názvem označuje charakter a význam zvláštní.