TGM Světová revoluce 86: Demokracie ideou humanitní

Charakter světové války se dá do značné míry zachytit srovnáním válečného cíle obou stran a jejich programem; pokusím se tedy souhrnně formulovat programy obou stran ve světové válce: Západu, vedoucího ohromnou většinu člověčenstva, a Německa, vedoucího menšinu centrálních mocností. Toto rozstoupení národů na dva tábory nemělo význam jen vojenský, dočasný, nýbrž vyplývá z celkové situace kulturní. Stály proti sobě ideje, názory na svět a na život.

Jsem si toho vědom, že stručné formulování celkových národních a kulturních programů je odvážné; avšak analyse války a její historické osvětlení, podané zde a v Nové Evropě, to dovolují.

Středověká světová theokracie, centralizovaná duchovním vedením papežství, jakožto mezinárodní autority, byla v nové době nahrazena větší samostatností jednotlivých států a národů. Reformace, klasický humanism, věda, umění a filosofie, usilující o pochopení a poznání přírody, člověka, historie a společnosti, položily nové duchovní a mravní ideály a základy pro organisaci nové společnosti. Reformací, humanismem, vědou, uměním a filosofií byly připraveny velké revoluce v Anglii, v Americe (tj. ve skutečnosti zase v Anglii) a ve Francii; velký výtěžek těchto revolucí byl, že stát a církev – vlastně již církve – stávaly se na sobě nezávislými. Na Západě, v Evropě a v Americe, postupem doby až do našich dní všude se stát a církev rozlučovaly; náboženství tím neztratilo, nýbrž naopak získalo, jak také získala i politika. A nejen stát, s ním postupně všecky instituce a společenské složky byly odcírkevněny: věda a filosofie, školy a výchova, mravnost a nakonec i náboženství.

Pokud běží o stát, který se po reformaci ujal vedení společnosti a po příkladu církve stal se absolutistickým, francouzská Revoluce prohlásila veliké heslo: „Volnost, rovnost, bratrství“; byla prohlášena a kodifikována práva člověka a občana, Amerika a Francie se stávají republikami, Anglie, dočasně zas i Francie, konstitučními monarchiemi. Proti starému aristokratismu – monarchism je jen jednou formou aristokratismu – vyvíjí se demokracie v rozličných formách, stupních a kvalitách.

Proces revoluční se nevyčerpal Velkou revolucí francouzskou: následovala řada revolucí, a stojíme pořád uprostřed tohoto zvláštního vývoje, neboť ve světové válce a z ní vznikly také revoluce. Toho právě strážci starého režimu neočekávali. Revolučnost se stala trvalou vlastností ve všech oborech, nejenom v politice. Možná, že jsme ve světové válce překonali nejen režim starý, nýbrž i přechodný stav revoluční.

Ideálem Veliké revoluce byla humanita; to znamenalo mravně: sympathie a respekt každého člověka k člověku druhému, uznání lidské individuality, zásada, že člověk nesmí užívat člověka jako prostředku. Politicky a sociálně to znamenalo rovnost všech občanů ve státě a sblížení a sjednocení národů a států a tím celého člověčenstva.

Právně se věřilo v existenci rovného, přirozeného práva na svobodu a rovnost, které se přiznávalo každému jednotlivci, i všem kolektivním celkům, zejména národům. Tato idea přirozeného práva je stará, zdědili jsme ji od Řeků a Římanů, a byla posvěcena církví a církvemi; obsah tohoto přirozeného práva byl postupně formulován politicky a sociálně.

S Ideálem humanitním úzce bylo spojeno osvícenství, živá touha po poznání a vzdělání; odtud pak v posledním století obecné uznání vědy a pokusy o novou filosofii, na vědách založenou; odtud stálé úsilí o organisaci školství, o vzdělání všeobecné, o obligátnost vzdělání školského, o tak zvanou popularizaci věd, o rozvoj žurnalistiky, publicistiky a tisku vůbec a tak dále.

Revoluce a veliké změny v nazírání a v životě ustálily ideu a ideál pokroku ve všech oborech lidského snažení a konání, víru, že národové a celé člověčenstvo dosáhnou vlastním úsilím postupně vyššího a nejvyššího stupně dokonalosti a spokojenosti.

To jsou, zdá se mi, vedoucí ideje evropského Západu. Pravím Západu, i když snad hlavně myslím na Francii, neboť Západ, Francie a sousední národové, Anglie s Amerikou, Italie a ostatní románští národové tvoří jeden kulturní celek, jak historie vzájemných vlivů západních národů a jejich vývoj, zejména politický, jasně ukazují.

Kdybych to měl charakterizovat málo slovy, řekl bych: v středověku bylo lidstvo (vím, že lidstvem je míněna Evropa bývalého římského imperia) katolickou theokracií organizováno extensivně; reformací a revolucí vzniklá demokracie, pokus o organisaci toho lidstva intensivní. Stavím demokracii proti theokracii; my jsme v době přechodní, v přechodu od theokracie do demokracie na podkladě humanitním.