TGM Světová revoluce 88: V Beethovenovi vidím německého genia

Němci sami si někdy rozdíl nového a staršího Německa formulují heslem: Výmar – Postupim? Goethe – Bismarck? Kant – Krupp?

Popruštění celého Německa bylo hlavně politické; pruská theokracie užila úpadku německého císařství, přežitku theokracie katolické, a opanovala Německo a Rakousko svou pevnou a jednotnou vojenskou a správní organizací. Postupem dalším pruství kontrolovalo všecko úsilí kulturní a udělalo z Německa říši vnějšího pořádku, jak jsem to charakterizoval v Nové Evropě.

Následky popruštění se jeví nejen v politice, nýbrž i v německé filosofii a vědě, v umění a ovšem i v theologii. Když v národě vedoucí mužové a stavy počínají spoléhat na moc a násilí, zakrňuje sympathie, lidé ztrácejí zájem poznat city a myšlení svých bližních, a dokonce lidí cizích, neboť stačí pro všecek styk s nimi státní mechanism, komando, pěst; přestává se volně mysli, vzniká učenost bez živých ideí.

To je výklad těch velikých omylů a chyb německé historie a německého myšlení před válkou a za války; Bismarck, jenž tak násilnicky zacházel s lidmi sobě blízkými, je typem toho panovačného Prusa.

Schematicky (to po předchozích výkladech je dovoleno) znázornil bych si vývoj takto?

                     Goethe – Kant – Friederich Veliký

                  ----------------------------------------------

                                          Hegel

------------------------------------------------------------------------------------ 

Moltke – Bismarck – (Vilém II.) – Lagarde – Marx – Nietzsche

V Heglovi vidím synthesi Goethe a Kanta a anticipaci Bismarcka; přijal pruskou ideu státu, jakožto hlavního výrazu národnosti a vůbec celé společnosti, a svým pantheismem a svou fantastikou tvoří přechod od Goethe a Kanta a od jejich světovosti k pruství a k jeho mechanismu, materialismu a násilnictví. Hegel nebyl původně nadarmo theologem – formuloval i po té stránce zásady pruské theokracie; Bismarck a Vilém stále hlásali boha, ovšem boha pruského. Hegel svým „absolutním idealismem“ sloužil autoritářství pruského státu, opustil humanitu a světovost Goethovu a Kantovu a poskytl základ teoretickému a praktickému násilnictví. Bismarck a bismarckism úplně absorboval Goethe – pruský stát se stal neomylnickým vůdcem národa a jeho duchovního a kulturního úsilí.

Marx obrátil Heglův pantheism a absolutní idealism, prošed filosofií Feuerbachovou („člověk je, co jí“), v materialism a přijal mechanism pruské organisačnosti a státnosti (všemohoucí centralisace), třebaže stát podřizuje poměrům hospodářským. Že ve světové válce němečtí marxisté přes svůj socialism a svou revolučnost přijali bez kritiky pruskou politiku a byli tak dlouho spojeni s pangermány, vyplývá z té methodické a taktické příbuznosti. Nedemokratický názor o nutnosti velikých hospodářských celků odpovídá pruskému nadčlověctví. Marx sám o slovanských národech nesoudil jinak než Treitschke nebo Lagarde.

Nietzsche se z isolovanosti solipsismu utekl k darwinistickému právu silnějšího – „blond dravec“ založí panství nové aristokracie a církve zároveň; theokracie křesťanská bude nahrazena theokracií nadčlověka.

Protivu Goethe a Bismarcka, Kanta a Kruppa nepojímám ve smyslu parsistického dualismu – i v Goethovi a v Kantovi by psycholog našel několik charakterových prvků pruského „realpolitika“.

Správná německá disjunkce by byla Beethoven-Bismarck! V Beethovenovi vidím německého genia nijak nepopruštěného: jeho umělecké dílo má svůj původ v čistém pravém nadšení, jde ze srdce k srdci, jak to příležitostně Beethoven sám formuloval. Jeho Devátá symfonie je hymnus lidskosti a demokracie – vzpomeňte, jak výmarského olympijce přímo vypeskoval, že vůči mocným tohoto světa nedovedl zachovat svou páteř nezkřivenou. A ten jedinečný Fidelio!

Jen u Shakespeara nacházím podobně silnou lásku ženy a muže; v celé světové literatuře není příkladu tak silné a čisté lásky manželské – posud i nejlepší básníci se obírají jen romantickým stadiem lásky předmanželské. A v Missa Solemnis Beethoven podal své vroucí náboženské krédo, náboženství moderního člověka, povznášejícího se ze zděděné církevní formy do výšin vytušených jen nejzralejšími duchy naší doby – Haydn arci mu vytýkal, třebaže přátelsky, že v Boha nevěří… K Beethovenovi bych přiřadil jeho velikého učitele Bacha a jeho náboženskou hudbu; ve filosofii bych uvedl Leibnize. Úsilí Leibnizovo o unii církví vyplývá přirozeně z jeho monadologické soustavy, z jeho základního pojmu všesvětové harmonie; pangermánští šovinisté snad by v té humanitní snaze viděli účinek slovanské krve Leibnizovy. Já v Leibnizovi vidím pokračování v platonismu, třebaže se silnými již zárodky subjektivismu, Kantem a jeho následníky přepjatého.

Lituju, že nejsem hudebně dost vzdělán, abych ducha německého vystopoval v té skvělé řadě velikých hudebníků – Bach, Haendl, Gluck, Haydn, Mozart, Beethoven a jiní (Schubert, Schumann). Ovšem hudebně bylo vyjádřeno také pruství – Richard Wagner je geniální synthesí dekadence a pruství.

Velikolepá, krásná a ušlechtilá německá hudba nezískala dost pevně srdce národa – popruštění působilo mocněji.