TGM světová revoluce 89: Německé myšlení od Kanta na scestí

Německé myšlení po Kantovi a značně již Kantem dostalo se na scestí. Kant čelil jednostrannostem anglického empirismu a zejména Humově skepsi jednostranným intelektualismem domněle čistého tvůrčího rozumu; sestrojil celou soustavu apriorních věčných pravd a zahájil tím všecku tu fantastiku německého subjektivismu (idealismu), vedoucího nutně k solipsistické osamocenosti a egoismu, aristokratickému individualismu a násilnickému nadčlověctví; Kant proti skepsi, vzniklé z odporu proti theologii a metafysice, konec konců – i v tom podle Humova příkladu – vrátil se k ethice a vybudoval názor na svět celou podstatou mravní, ale jeho následníci se chytli jeho subjektivismu a pod jménem rozličných idealismů oddali se libovolné konstrukci celého světa.

Tento metafysický titanism nutně vedl německé subjektivisty k mravní osamocenosti, fantastika Fichtova a Schellingova zrodila nihilism a pessimism Schopenhaurův: titanové se zlobí, ironizují – a zloba s ironií a titanství jsou contradictio in adiecto – a nakonec zoufají. Hegel a Feuerbach hledají útočiště u státní policie a v materialismu, jímž unikají metafysické fantastice; podřizují se pruskému kaprálství, jemuž již Kant dal silný výraz svým kategorickým imperativem. Německé university se staly duchovními kasárnami tohoto filosofického absolutismu vrcholícího v idei pruského státu a králství, Heglem zbožňovaného; Hegel státnímu absolutismu pod titulem dialektiky a evoluce vybudoval macchiavellism, založený na neuznávání principu contradictionis. Právo se odvozuje z moci a násilí. Nietzsche jako Schopenhauer zavrhují tento vývoj, ale jen ve slovech, ve skutečnosti právě Nietzsche se stal filosofickým hlasatelem hohenzollernských parvenuů a pangermánského absolutismu.

Hegel neprohlásil pouze neomylnost státu, nýbrž samospasitelnost války a militarismu; Lagarde a jeho stoupenci koncipovali pak filosofii a politiku pangermanismu, a ta byla ve Francii poražena; s pruskými regimenty padla filosofie, hlásající: vyhubit ty Poláky (von Hartmann), rozbít ty tvrdé lebky Čechů (Mommsen), zkrušit ty dekadentní Francouzce a zpupné Angličany a tak dále – pruský pangermanism válkou byl vyvrácen. Na otázku: Goethe či Bismarck, Výmar či Postupim, dala válka odpověď.

Zavrhuje jednostrannosti německého myšlení, Kantem zahájeného, neříkám, že německá filosofie, německé myšlení všecko je pochybné, neříkám, že je slabé, povrchní, nezajímavé; ne, je to filosofie zajímavá a hluboká, ale hluboká proto, že nemohla být a nebylo volná. Je to scholastika, jako scholastika středověká, daná hotovým, napřed stanoveným oficiálním krédem. Jako pruský stát a pruství vůbec, i německá filosofie, německý idealism je absolutistický, násilnický, nepravdivý, zaměňující velikost svobodné, spojující lidskosti s kolosální a svého rodu grandiosní stavbou babylonské věže.