TGM Světová revoluce 91: Chorobná sebevražednost

Ve své prvé práci Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty (1881) pokusil jsem se o výklad překvapujícího a strašného faktu, že v nové době, od konce XVIII. století počínajíc, všude v Evropě a v Americe, a právě u národů vzdělanějších a nejvzdělanějších, přibývá počtu sebevražd; a to již do té míry, že třeba mluvit o sebevražednosti jakožto patologickém stavu moderní společnosti. Tato sebevražednost moderního člověka souvisí s přibývající psychosností.

Podrobnou analysí příčin a motivů jednotlivých sebevražd byl jsem doveden k poznání, že hlavní disponující a často rozhodující příčinou sebevraždy je zeslabení charakteru ztrátou náboženství. V historické perspektivě se jeví moderní sebevražednost a psychosnost jako výsledek přechodnosti a nehotovosti nového názoru na svět a nedostatečné organisace společnosti na něm spočívající.

Středověká theokracie katolická upevnila v celém křesťanském světě jednotný názor na svět a odpovídající mu režim mravní a politický; ale katolická theokracie v nové době – a tím je novou! – upadala a upadá: revoluce vědecká, filosofická a umělecká, revoluce náboženská, revoluce politická a sociální charakterizují přechod od středověku. Hume a Kant, skepse a pokus o překonání skepse, jsou oba mluvčími nové doby. A doba je zřejmě přechodní stadium duchovní a mravní anarchie: ustálená, obecně uznaná autorita církevní padla a musela padnout svým absolutismem, předčasným, umělým a násilným ustavením všeobecného názoru na svět a režimu politického. Proti tomu duchovnímu absolutismu povstala revoluce na celé čáře, v církvi samé i mimo církev. Všeobecný konsensus, katolicita, katolicita trvalá nemůže být diktována, vynucena, musí být zjednána svobodnou dohodou na základě zkušenosti a rozumu. Proti neomylnictví, absolutismu a inkvisitorství člověk se vzepjal a revoltoval; vyvinul se revoluční přepjatý individualism a subjektivism, vedoucí k solipsismu a egocentrismu, tj. k duchovnímu a mravnímu osamocení, k obecné anarchii na místě dřívější katolicity: skepse, kritickost, ironie, negace a nevěra zatlačily víru a věřivost, člověk se stal neklidným, nestálým, těkavým, nervosním; při značné energii, často uměle stupňované, upadal v utopism, při stálém hledání a podnikání byl zklamán a opět zklamáván; idealista se vrhl v požitkářství, ale nenacházel uspokojení; a šířil se pessimism nejen theoretický, nýbrž i praktický – neradostnost a nespokojenost, zloba a zoufání, a odsud únava, nervosnost, psychosnost a sebevražednost.

Moderní společnost, psychofysicky posuzováno, je patologicky rozdrážděná, rozdrásaná, rozpolcená – právě v přechodu a v přerodu; v počtu sebevražd nacházím přímo aritmetické měřítko této chorobnosti duševní, mravní a fysiologické zároveň. Číslice sebevražd dosahuje teď v Evropě a v Americe ročně kolem 100 000! Charakteristický je vzrůstající počet sebevražd dětí. Spočítejme oběti sebevražednosti pro ty, na něž působí jen veliké číslice, za deset, padesát let: milion, pět milionů! A to se hrozíme statistiky válek a třeba i války světové? Je zoufání nad sebou a životem a sebevražda i jen jednoho dítěte méně tragická a pro život člověka a kulturních národů méně významná než oběti války? A jaká je to společnost, jaká je její organisace, jaký je její mravní stav, když to klidně a lhostejně snáší?

Pro úplnější rozbor problému sebevraždy a sebevražednosti odkazuju na svou práci.

Psychologicky je protivou sebevraždy a sebevražednosti vražda a vražednost; sebevražda je násilím duše obrácené do sebe a v sobě egocentricky se subjektivující, vražda je násilím duše ze sebe ven, abnormální objektivací. Subjektivistický individualism, stupňující se v solipsism a v tiranskou bohorovnost, je člověku nesnesitelný – na konec znásilňuje buď sebe, nebo bližního: sebevražda a vražda jsou vystupňováním tohoto násilnictví.

Novodobý militarism, zejména pruský, je věděckým a filosofickým systémem objektivace, násilníckým unikáním chorobné subjektivnosti a sebevražednosti. Pravím, militarism moderní; neboť bojovnost divocha, barbara a ještě středověkého rytíře a žoldnéře je psychologicky a mravně docela něco jiného než vědecky promyšlená militaristická soustava moderního absolutistického státu; divoch a barbar bojuje z původní divokosti, z panovačnosti, z nouze, z hladu – ve světové válce byli v zákopech žáci Rousseauovi a Kantovi, Goethovi a Herdovi, Byronovi a Mussetovi. Jestliže Sombart velebí německý militarism v duchu Heglově a pyšní se Fausty a Zarathustry bojujícími v zákopech, nepochopil, jak krvavě odsoudil německou a evropskou civilisaci! Válčení těchto moderních civilizovaných lidí je právě násilnickým unikáním z úzkosti, prýštících z nadčlověckého „Já“; proto právě inteligenti nebyli co do bojovnosti zastínění venkovany a dělníky, naopak inteligence byla ve válce vedoucí. (To jsem si po prvé plně uvědomil pozorováním srbské inteligence v balkánských válkách; v srbské armádě v masse selské inteligent, důstojník, nápadněji vyniká, podobně v ruské). V moderní válce sokové nestojí proti sobě oko v oko, není to boj, jak býval, nýbrž ničí se na vzdálenost, abstraktně, protivník nevidí protivníka, zabíjí se z ideje a v idei – německý idealism přeložený do kruppovštiny. Proto i válka obranná, mravně jedině přípustná, stává se nesymathickou, a výchova vojáka a vojska demokratického je tak těžkým úkolem demokracie: voják uvědoměle oddaný jen obraně, ne násilnickému podmaňování a výboji, a přece udatný a k oběti života odhodlaný.

Militarism a válka moderní je přírodní stav Rousseauem požadovaný, je Comtův návrat z positivismu do fetišismu, je touha romantiků po životě nerozumovém, animálním, vegetativním. Ani velký theoretik moderní demokracie, ani zakladatel positivismu, ani romantikové nepostřehli, že přírodní stav, fetišism a animálnost znamenají barbarskou vražednost a bellum omnium contra omnes. Člověk přírodní nezná sebevraždy z moderní unavenosti, nervosnosti a z taedia vitae, zavraždí se leda v ojedinělých případech ze zlosti nad zneuctěním nebo nad nezdarem své energie vůbec; moderní člověk trpí sebevražedností chorobnou z neenergie, z umdlenosti, z úzkosti, prýštící z duchovní a mravní osamocenosti, z neplodného velikášství, z nadčlověctví. Militarism je pokusem toho nadčlověka, uniknout té své chorobě, ale není to než stupňování choroby. Národ myslitelů a filosofů má největší počet sebevražd, má nejdokonalejší militarism a způsobil světovou válku.

Z psychologické protivy sebevraždy a vraždy je pochopitelné, že za války počet sebevražd všude klesá, zejména v zemích vítězných; pozornost se soustřeďuje na boj, lidé se tím objektivizují.

Domnívám se, že spojení moderní sebevražednosti s pruským militarismem je správné, správným vystižením psychologie moderního člověka. Rozmysleme si věc ještě jednou.

Válka světová byla válkou národů. Nestály proti sobě staré stálé armády, nýbrž armády nové, vzniklé obecnou vojenskou povinností, armády hlavně reservní, proti sobě stály národy. Vojáků svým životním povoláním stálo proti sobě málo; ovšem že císařové a vojevůdcové byli ještě vojáky, jak se říká, starého zrna, také část mužstva. Tím však, že světovou válku vedly massy, měla tato válka zvláštní ráz, uplatnily se v ní vlastnosti válčících národů. Charakter války závisí na charakteru vojáků. Jestliže válka, jak se nám říká od pacifistů, uvolnila všecky zlé pudy, zlobu, záští a vražednost, tož tyto vlastnosti jistě nevznikly teprve ve válce, nýbrž charakterizovaly národ již před válkou; ďáblové roku 1914 nebyli roku 1913 anděly. Světová válka měla, jak řečeno, ráz abstraktní, vědecký, sokové nestáli proti sobě tváří v tvář, nebylo války pohybové, nýbrž posiční, lidé se ubíjeli, aniž se viděli. Převaha vědecké industrie válečné a matematické užití velikých mass nakonec přineslo vítězství. V zákopech byli, jak jsme slyšeli od německého profesora, Faustové a Zarathustrové; byli, a vedle nich byli i Rollové a Octavové, Manfredové, Ivanové a Levinové. Avšak také Aljošové. Kdyby bylo místa, potvrdila by studie srovnávající spisovatele ve válce padlé, toto rozpoznání; Péguym počínajíc lze napočítat desítky a desítky francouzských, německých, anglických a jiných spisovatelů. Analyse literatury za války dosvědčila by nám totéž.

Poválečná literatura vojenských spisovatelů, přemýšlejících o válce a o jejím významu filosoficky, přesvědčivě ukazuje, že ve válce, už tím, že tak dlouho trvala, rozhodoval celkový stav mravní a nikoli vojenský výcvik a dovednost vojevůdců; bojovali lidé moderní – ti Faustové a jejich četní potomci.

Myslím, že tento mravní význam světové války jako úsilí o objektivaci z přílišného subjektivismu dostatečně vyniká; válka a způsob válčení vyrostly z toho mravního a duchovního stavu moderního člověka a celé jeho kultury, jak jsem jej stručně charakterizoval. Novodobý rozpor objektivace a subjektivace, jevící se v literatuře a ve filosofii, protože v životě, je vleklý dějinný proces a projevil se právě také ve válce a zvláště jejím dlouhým trváním. Tím má světová válka ráz zvláštní a charakteristický, že byla tak vleklá, tak obecná.

 V kapitole o Švýcarsku jsem načrtl stinné a černé stránky války a řekl jsem své mínění o vině na válce. Zde třeba uznat dobré vlastnosti bojujících; právě dlouhým trváním války na obou stranách bojujících projevila se mravní síla, duch rekovný, vytrvalost a obětivost. Válka ukázala, co moderní člověk dovede a co by dovedl, kdyby se zhostil panovačnosti a nepotlačoval v sobě vrozenou každému člověku sympathii ke svým bližním. Musil by ovšem překonat všecek ten moderní titanism a egoism chorobného subjektivismu a individualismu. A právě to nadčlověctví se končí sebevraždou a válkou.

Německý historik Lamprecht, ospravedlňující Němce ve válce tak nadšeně a energicky, mimoděk potvrzuje mou analysi. Ve své historii nejnovějšího Německa, napsané před válkou (Zur jüngsten deutschen Vergangenheit, 1094), charakterizuje dobu správně jakožto epochu nervosní podrážděnosti (utvořil si slovo Reizsamskeit) a uvádí nejen Viléma, nýbrž i Bismarcka jako typy té nervosity. De facto, německý nadčlověk, titan, je nervosní a hledá buď smrt, nebo válku jako rozčilení proti rozčilení chronickému.

To se týká národů všech, ale v prvé řadě národa německého; jeho filosofové a umělci, jeho duchovní pracovníci vůbec vypěstili subjektivism a individualism až k absurdnímu solipsismu a k jeho mravním důsledkům. Nietzschův nadčlověk, darwinisticky konstruovaný dravec, je lékem proti absurdnosti a nelidskosti solipsismu. Ve své duchovní osamocenosti prohlašovali němečtí filosofové a vědcové, historikové a politikové německou civilisaci a kulturu za vrchol lidského vývoje, a ve jménu této samozvané povýšenosti hlásal pruský pangermanism právo výboje a právo vůbec podřizoval moci a násilí. Pruský stát, jeho vojsko a bojovnost, stával se protilékem proti chorobnému subjektivismu; pruský pangermanism zavinil světovou válku, je za ni mravně odpovědný, třebaže režim rakousko-uherský je spoluvinen a v jistém smyslu více vinen. Národ filosofů a myslitelů, národ Kantův a Goethův, osobující si úkol světlonoše, nemohl bez falše akceptovat nečestnou a krátkozrakou politiku degenerovaných Habsburků a nesměl hledat východisko ze slepé ulice své jednostranně vypěstěné vzdělanosti válkou. Corruptio optimi pessima.