TGM Světová revoluce 92: Problém vraždy a sebevraždy

Problémem sebevraždy a vraždy se obírají básníci myslitelé již dávno a intensivně, od Rousseaua a Goethe až po naše dni; moderní statistikové, sociologové a psychiatrové věnovali se těmto problémům tak zvané statistiky morální dost pilně, ale evropská společnost si váhy problému stále ještě neuvědomuje. Vidět to i z toho, jak literární kritikové nedovedli plně pochopit hlavní obsah svých velikých myslitelů.

Již Rousseauův Saint-Preux je prvý znatelný typus nadčlověka, a Rousseau nám ukazuje jeho mravní nemoc, která ho dohání k sebevraždě; ale Rousseau si s tímto posledním útočištěm filosofické rozpolcenosti ještě jen zahrává.

Goethův plnokrevný nadčlověk (Goethe vyznává, že sám se dostal do téže nálady) je přiveden k jedu, jen šťastnou náhodou velikonoční zvony vševědoucího nespokojence zachraňují. Werther již nebyl zachráněn a končí svou romantickou chorobnost smrtí.

Za porevoluční Francouze Musset analyzuje „nemoc století“; jeho hrdina bohovrah Rolla je stejně nakonec doveden k sebevraždě. Za Angličany analyzuje moderní nemoc Byron (Manfred!).

Od Rusů, od Puškinova Oněgina počínajíc až do Tolstého Levina, máme přímo krutou analysi inteligentské rozervanosti; Dostojevskij tu analysi vystupňoval s realistickou neúprosností a podává svou diagnosi v typech drastické brutálnosti. V stručném náčrtu Rozsudek pokusil se o syllogism sebevražedné moderní logiky. U Skandinávců máme Jacobsena, Garborga a vlastně všecky ostatní po Strindberga; všichni analyzují ty moderní „umdlené duše“ a analyzují je ovšem na sobě.

A ti nejmladší a nejmodernější? Uvedený Wassermann mladé generaci ukazuje, jak je bez piety, jak ztotožňuje svobodu s drzostí, bezbožnost s nebojácností, poživačnost se silou – tito odpůrcové buržoasní úzkosti nebojí se ničeho než bacilů, jsou bez lásky, bez předsudků, ale i bez srdce. Jeho rek končí, rozumí se, sebevraždou. Patrno, že Wassermann zná svého Dostojevského, jak ho zná i Edschmid, když expresionism a moderního ducha charakterisuje jako cvrčkový boj proti Bohu, vedoucí nutně k obratu a regeneraci pod hesly: Láska, Bůh, Spravedlnost…

Problém vraždy máme již u Goethe: Markétčin bratr padá mečem Faustovým; a co znamená ještě v II. dílu Fausta násilné odklizení stařičké dvojice Filemona s Baucis?! V novější německé literatuře probírá problém vraždy a sebevraždy Hebbel a mnozí jiní.

Za Francouze další stadium nemoci s této stránky analyzuje Musset v Octavovi – jen křížek na hrudi jeho milenky uchránil bohovraha od vraždy, jak Fausta velikonoční zvony zachránily před sebevraždou. Byron analyzuje bratrovraha Kaina, Dostojevskij otcovraha.

Problém vraždy, vraždy filosofické, charakteristickým způsobem se rozbíral hlavně v literatuře ruské; v obrysech jsem na to již ukázal v posavadní části svých prací o Rusku. Dostojevskij analyzuje duši mladíka studenta (Raskolnikov), rozežranou evropskou, hlavně německou filosofií nadčlověckosti; ruský Napoleon končí vraždou nepatrné stařeny, „vši“ – prostitutka ho přivede k Evangeliu. A nadčlověcký velefilosof Ivan Karamazov končí sugescí otcovraždy svému bratru Smerdjakovu – krutěji, a jak jsem řekl brutálněji nelze moderního inteligenta – filosofa bičovat. Bourgetův „Žák“ vedle toho je vrahem salonním.

Mně samému se problém vraždy a vražednosti vnucoval při analysi moderní revoluční a teroristického anarchismu, právě ruského.

Pokračování