TGM Světová revoluce 93: Krize není úpadkem definitivním

Potvrzení této analyse světové války nacházím v zesíleném náboženském probuzení za války a po válce; moderní sebevražednost je způsobena konec konců úpadkem náboženství, duchovní a mravní autority. Když se teď s tak mnohých a vážných stran volá po náboženském obrození, lze předpokládat, že si lidé – aspoň význačná část – uvědomují zvláštní mravní stav evropské společnosti, z níž se světová válka vyvinula. Tak jsme se všude a všichni vypínali svým pokrokem, překonáním středověku a tak dále  - a takové fiasko toho pokroku, takový úpadek vzdělaných národů do Rousseauova přírodního stavu – ovšem, Rousseaua přijali s otevřenou náručí, on právě je otcem, jistě prvým mluvčím moderního člověka…

Pozoroval jsem za války ve všech zemích, kde jsem byl, hnutí náboženské, vyvolané válkou, a stopoval jsem jeho projevy praktické a literární; pozoroval jsem všude vojáky, vídal jsem občas také raněné, poučoval jsem se o vlivu vojenských duchovních a srovnával jej v s vlivem lékařů, ošetřovatelek a osob neduchovních vůbec na vojáky, na raněné a umírající; stopuji náboženský vývoj poválečný: ze všeho mám dojem, že touha po náboženství jest, ale že náboženství církevní mělo a má vliv menší, než se tvrdívá. Pozoroval jsem blíže naše legionáře v Rusku; projevilo se jakési hnutí přestupováním k pravoslaví, ale to brzy minulo, neboť bylo více politické než náboženské; potkal jsem však mnohé vojáky, kteří svým osudem a událostmi válečnými dovedeni byli k náboženskému přemýšlení a cítění, ale jen nepatrná menšina uspokojovala se náboženstvím církevním.

Mluví-li se o náboženství, musí se přesněji určit, míní-li se náboženství positivní, církevní, oficiální či mimocírkevní a jaké; problém je příliš složitý, aby se dal náležitě označit a charakterizovat jedním heslem.

I po válce a stále si musíme klást otázku: stačí náboženství církevní a do jaké míry? Proč vůbec církve a jejich náboženství upadly, proč se lidé – především inteligence, avšak už také massy – od církví odvracejí, proč jim nestačí? Proč středověký theokratism a jeho společenská organisace padá? Vždyť právě světovou válkou tři nejstarší theokracie – Rakousko, Rusku, Prusko – padly! Katolicism nespasil Rakouska-Uherska, pravoslaví nespasilo Ruska, luterství nespasilo Pruska. Katolicism, pravoslaví, luterství válce nezabránily, jak vůbec nezabránily vzniku a vývoji toho celkového mravního stavu, z něhož válka vznikla; a přece církev středověká a pak i církve nové byly absolutní, duchovní autoritou celé společnosti a ve spojení se státem i autoritou světskou: jak se stalo, že církve svůj vliv ztratily?

Běží o ten veliký rozpor mezi církvemi a moderním myšlením, cítěním a úsilím (filosofií, vědou, mravními a politickými ideály, uměním – zkrátka celou moderní kulturou) a jak jej odčinit. Říci, že moderní člověk svou pýchou zbloudil a že se tedy musí kajícně navrátit – tento recept ortodoxních theologů usvědčuje se již tím, že se podává staletí a bezvýsledně. Po veliké revoluci a napoleonských válkách nastala restaurace starého režimu a také církevního náboženství, ale nepřinesla skutečné nápravy; vznikly myšlenkové a politické revoluce nové a opět nové, vznikla revoluce z války světové: jaká taká restaurace po světové revoluci a válce také by nepřinesla nápravy.

Pamatujme na různé prvky a rozličné složky náboženství: Názory o transcendentnu, zejména problém Boha a nesmrtnosti a vůbec učení theologie, po případě metafysiky; kult, zvláště procítění poměru člověka k Bohu a k Světu: ten poměr se často pojímá mysticky; církevní organisace a autorita (kněžství, hierokracie – theokracie); mravnost jakožto poměr člověka k člověku vedle poměru k Bohu a k Světu a s tímto poměrem. Pojem náboženství se ztotožňuje s pojmem víry, víry, jak se říká, dětinné, a tato víra se klade proti poznání rozumovému, kritickému, vědeckému, theologie se klade proti filosofii (metafysice); náboženství zaručuje věřícímu proti deterministické vědě a proti vědecké filosofii indeterministickou víru v zázraky; náboženství se vůbec ztotožňuje s mystikou, věří se v možnost přímého spojení věřícího s Bohem a s transcendentním světem vůbec, a toto mystické spojení se klade nad mravnost.

Co tedy chceme, mluvíme-li o potřebě náboženství a skládáme-li v ně své naděje? Chceme návrat k učení a náboženství církve? Církví? Které? Návrat úplný – filosofická Canossa? Jestliže se revolucí a válkou náboženství zesílilo, zesílila se mravnost, mravnost osobní a společenská? Přece se dost obecně a ve všech zemích žaluje na znemravnění způsobené válkou; a neukazuje se jen na ty rozmanité zbohatlíky, nýbrž na velmi rozšířenou zhýralost, nepracovitost, nepoctivost a tak dále, ukazuje se na pokles mravnosti mládeže – jestliže mravnost je důležitá složka náboženství (a to jistě je), tož nelze tak jednoduše říci, že válkou náboženství bylo zesíleno. Pozoroval jsem a pozoruju, že mnoho lidí, i vědecky vzdělaných, propadá rozličným formám mysticismu, spiritismu a okultismu vůbec; je žádoucí takové zesílení náboženství? Chci jen říci – v otázce náboženské stojíme po válce, kde jsme stáli před válkou.

Krise moderního člověka je obecná, je to krise celého člověka, všeho duchovního života; celý moderní život, všecky instituce, názor na svět a na život vyžadují revise; vnitřní nejednotnost, rozpolcenost moderního člověka a jeho života, rozpolcenost, nejednotnost společnosti a obecná duchovní anarchie, spor přítomnosti s minulostí, dětí a otců, boj církví s vědou, filosofií, uměním a státem proniká celou moderní kulturou.

Hledáme každý odpočinutí duši své – jak a kde je najdeme?

V úsilí o duchovní svobodu upadli mnozí v upřílišený individualism a subjektivism, a odsud ta duchovní a mravní osamocenost; mnozí se oddali materialismu a mechanismu; snad všichni jsme jednostranně pěstili intelektualism a zapomínali na harmonické pěstění všech duševních a tělesných sil a vlastností; proti církvím a náboženství vůbec velmi mnozí se spokojovali skepsí a negací, chytali se revolučního politicismu; ačkoli se přesvědčovali, že trvalá organisace společnosti není možná bez souhlasu aspoň v hlavních názorech o životě; lidé revoltovali proti kázni církevní, ale otročili stranám, straničkám a frakcím; žádat mravnost a mravní kázeň prohlašovalo se za starosvětské morálkaření  a zbožnost a život náboženský se odsuzovaly jako pověra. Skepse, umdlenost z rozervanosti, neklid, nespokojenost, pessimism, zloba, zoufání, končící se sebevražedností, militarismem, válčením – toť stíny moderního života, moderního člověka-nadčlověka.

Situace poválečná přivedla mnohé k přesvědčení, že Evropa, civilizovaní národové jsou v úpadku, v úpadku definitivním. Před válkou pangermáni často hlásili úpadek národů románských, najmě Francouzů, teď němečtí filosofové dějin (Spengler!) připouštějí také úpadek Němců a celého Západu. Někteří pak očekávají spásu od Východu ruského nebo ještě dalšího, třebaže Rusko samo ve válce stejně upadlo jak Německo a Rakousko; jistě je po pro německou literaturu charakteristické, jak v ní zesílil vliv ruský. Tento vliv pozorovat teď i ve Francii, v Anglii, v Americe.

Nevěřím v obecnou a definitivní degeneraci a dekadenci: prožíváme válkou v krisi chronické krisi akutní. Na té krisi nejsme vinni jen my, nýbrž i naši předkové – nemohli jsme, co nám zanechali, nechávat beze změny; ale měníce své dědictví chybili jsme a chybovali vždy znova. Avšak poctivé doznání chyby je počátkem nápravy.

Válka a její hrůzy nás všecky rozčílily - stojíme bezmocně před ohromnou historickou záhadou, před událostí, jaké v dějinách lidstva ještě nebylo. Avšak rozčilení není program. Potřebujeme klidné, upřímné analyse a kritiky své kultury a všech jejích prvků a musíme se odhodlat ke koncentrické nápravě ve všech oborech myšlení a jednání. Je již u všech vzdělaných národů myslících lidí dost, aby se o tuto reformu vzali spojenými silami.