TGM Světová revoluce 94: Národnost bez šovinismu

Krisi moderního člověka, evropské civilisace a kultury, kterou jsem se snažil postihnout psychologicky a sociologicky, pokusíme se promítnout v historickém vývoji i po stránce politické.
Boj centrálních mocností se Spojenci byl bojem theokracie s demokracií, theokracie ovšem zeslabené a vlastně umírající. V čele centrálních mocností stálo Prusko, v nové době s programem Bismarckovým, nejdovednější a nejdůslednější ochránce starého středověkého režimu politického a církevního. Politická idea Německa, Pruskem vedeného a popruštěného, vrcholí v programu pruského králství, na lidu nezávislého, které Bismarck postavil proti modernímu parlamentarismu a demokracii; císař Vilém sám se prohlašuje přímo za nástroj boží, oficiální titul „z boží milosti“ dostává protidemokratický smysl a platnost. Proti demokratickému: „z lidu lidem pro lid“ stojí „králem z boží milosti.“

Tento absolutism je pokračováním středověkého imperia. Toto imperium, svěřené Římem německému národu, bylo spravováno věrnými Habsburky, kteří v náboženské a politické revoluci reformace provedli násilnou protireformaci. Prusko přijalo protestanstism a konkurovalo s Rakouskem o prvenství v Německu, až konečně Rakousko z Německa vytísnilo, ale přesto se samo ujalo římského imperia, císařství. Je to jedna z mnohých zvráceností historie (ale historie, toť právě lidé), že v imperialismu katolickém, nadnárodním, právě katolickém, pokračuje stát protestantský a národní, a že katolický stát, stojící v čele katolického imperia, zříká se tohoto císařství a prohlašuje císařství světské, příjímaje podřízenou roli německé avantgardy na Východ. Odsud všecka ta nesmyslná politika v nové době, jak Rakouska, tak Pruska.

Pruské Německo katolickou ideu katolického římského imperia převrátilo na ideu pohansko-římskou a národní; svůj násilnický Drang nach Osten rozšířilo pangermánskou filosofií na program obecnější, totiž na opanování Starého světa, Evropy, Asie, Afriky (koloniální politika – spojenství s upadajícím Tureckem).

Pod tlakem hospodářsky a politicky silného Pruska, po pokusech o spolek trojcísařský, založen Trojspolek. V něm Italie neměla organického postavení; Trojspolek znamenal opanování Rakouska-Uherska Německem. Je charakteristické, že tyto začátky Trojspolku začal Bismarck s Maďary, s Andrássym (vzpomněl jsem toho faktu, mluvě o maďarské propagandě v Americe); maďarský stát, jak na to ukazovali rakouští a zejména katoličtí politikové, byl v rukách kalvinistů (Tisza!) a svobodných zednářů, a proto se přičlenění Uherska k Prusku nevymyká falešným základům pangermanismu. Také má význam to, že Maďaři od roku 1849 byli proti Rusku a že snad jako národ asijský přijímali ochotně výboj Východu; proto i Turecko bylo Berlínem snadno získáno. Nevím, zdali se také v Bulhařích ozval rasový příměsek neslovanský, když se Bulharsko po boku Turecka v světové válce přidalo k Německu; dynastie byla katolická, politicky rakouská a tedy i německá, a Bulhaři, jak i ostatní spojenci a přátelé Pruska, podléhali vlivu německé vzdělanosti.

Staré svazky s Rakouskem a zřetel k velké katolické většině v Německu diktoval také Vatikánu s počátku nejisté, kolísavé stanovisko v boji Německa se Spojenci.

Trojspolek představuje věcně a historicky středověk a monarchistický režim absolutistický, jak se vyvinul po oslabení absolutismu církevního v době nové. Pangermanism se stal šovinistickým programem pruského imperialismu.

Proti pangermánskému imperialismu se postavily Francie, Rusko, Anglie, Italie, Spojené státy a ostatní Spojenci, tedy, s výjimkou Rusku, státy demokratické, konstituční a republikánské. Demokracie moderní stála proti theokracii.

Spojenci, na rozdíl od Německa – Rakouska, přijímali moderní princip národnosti pro všecky národy a hájili zejména států a národů malých; bylo vyloženo, jaký význam má pásmo menších národů mezi Němci a Rusy. V důsledku demokratického principu jsou malé státy a národy rovnoprávné s národy a státy velikými, tak jako uvnitř státu tak zvaný malý člověk je rovnoprávný s bohatším a mocnějším. Ovšem se v zahraniční politice důsledné uplatnění demokracie teprve vyvíjí; vždyť demokracie i uvnitř je teprve v začátcích.

Uznávajíce princip národnosti, Spojenci nepřijali šovinismu; Německo také bylo národní, ale jeho národnost se prohlašovala za vyšší než národnosti ostatní. Spojenci s národním principem zároveň uznávali katolický (ve smyslu obecnosti) princip humanity; k tomu vedlo samo spojení ohromné většiny různonárodních států celého světa. Proti národně šovinistickému pangermanismu, ideově, ethnograficky a zeměpisně omezenému, stálo spojeno všech pět dílů světa, a jejich národové byli už tím faktem spojeni katolickou ideou humanity, žádající organisaci celého člověčenstva v přátelský všecelek. Wilsonova Liga národů, myšlená jako organická část mírových smluv, je prvým velikým praktickým pokusem o světovou organisaci, která svým rozměrem a ideou převyšuje a vyvrací pangermánský program, usilující o podmanění světa starého. Proti tomuto světu starému stál ve světové válce svět nový a svět celý.

Demokracie, uplatňující se v politice vnitřní, uplatňuje se i v politice zahraniční; světová válka pohřbila trojí theokratický absolutism: ruský, pruský, rakouský; vznikly a vznikají nové republiky a demokracie a s nimi zásady nové politiky mezinárodní; Společnost národů nabývá politické moci a stala se programem všech moderních, opravdu demokratických politiků a státníků. „Spojené státy“ Evropy přestávají být utopií. Panství jedné velmoci nad pevninou a spolčení několika států a národů proti národům a státům ostatním ustupuje mírnému společenství národů a států všech.

Světovou válkou a vítězstvím Spojenců se změnila tvářnost Evropy a světa. Padla carstva tří největších států, dvou největších národů Evropy. Osvobozeni četní menší národové – Čechoslováci, Poláci, Lotyši, Litevci a jiní. Založena Společnost národů, zabezpečeny národní menšiny. Vznikly republiky a režim demokratický zesílen – smíme doufat, že tyto změny politické zesílí úsilí o renaissanci a regeneraci mravní a kulturní.

Naděje ta se zesiluje poznáním změn, které se za války a za revoluce udály uvnitř, v obyvatelstvu bojujících zemí: výkvět národů byl v poli, žil v zákopech a mohl a musil přemýšlet o válce a o jejím významu; hrůz války zakusili nejen bojující mužové, nýbrž i jejich ženy a děti, matky a otcové: je možné, aby se po těchto zkušenostech aspoň značná menšina současníků, lidí poctivě myslících, nerozhodla pro režim nový, režim demokracie a lidskosti a neusilovala o obrození?

Vývoj jde proti starému režimu na celé čáře – toť smysl války a naší poválečné doby; válka osvobodila od starého režimu také Německo, a osvobozené Německo se zbaví své duchovní osamocenosti, překoná bismarckism mravně a vrátí se k ideím a ideálům svého Goethe, Kanta a především Herdra a Beethovena.

Tato filosofie války skládala se mi od samého počátku války světové; je synthesí mých předválečných příspěvků k filosofii dějin, a proto ji podávám v té stručnosti, jak jsem si ji definitivně v nástinu formuloval na Atlantickém oceáně, před příchodem domů.

Později doma jsem zpracoval tento náčrt obšírněji, zejména obšírnějšími analysami representačních osob nové doby, jako Rousseaua, Goethe a přesnějším formulováním rozličných duchovních směrů. Snad práci vydám o sobě, zde postačí tento nástin, aby jaká taká harmonie spisu nebyla rušena kapitolou nepoměrně obšírnou.

Pokračování