TGM Světová revoluce 95: Prvá diplomatická aféra

Za takových a podobných myšlenek jsme se blížili 29. listopadu břehům anglickým; v přístavě mi bylo opět připomenuto poctami vojenskými a diplomatickými, že jsem suverénem, a stejně na nádraží londýnském. Hned večer jsem měl schůzi se svými milými přáteli a pomocníky Steedovými a Seton-Watsonovými.

Jaký to rozdíl mezi politickou situací v prosinci 1918 a v květnu 1917, když jsem opouštěl Londýn a dal se na cestu kolem světa! Ale ovšem, starostí neubylo, ubylo něco starých a přibylo nových…

Pobyl jsem v Londýně týden (do 6. prosince) a využil času k návštěvě mnohých známých (Mr Burrows, Lord Bryce, Hyndman, Mr Young, Lady Paget a jiní), zejména také publicistů, s nimiž jsem býval ve styku.

Na lunchi, pořádaném Balfourem, sešel jsem se s vybranými politickými osobnostmi: s Lordem Milnerem, Churchillem a s jinými, také se sekretářem krále, jenž v Londýně nebyl přítomen. Mluvilo se přirozeně o politické situaci, o ukončení války a o úkolech nastávajícího jednání o mír.

Právě toho dne (29. listopadu) Němci předložili Spojencům návrh na zřízení komise, která by vyšetřila vinu na válce. Velký byl zájem o Rusko a o naše legie v Rusku a na Sibiři; to zvláště zajímalo Lorda Churchilla. Líbilo se mu, jak jsem v Kijevě nenásilně zlomil bolševickou agitaci. Mimoděk jsem srovnával za naší diskuse anglické státníky Balfoura, Gladstona a jiné s německými; jaký to rozdíl celého světového a společenského nazírání, jaký to rozdíl opravdového konstitucionalismu a parlamentarismu a toho zapadajícího, bohudíky, rusko-prusko-rakouského carismu! S Balfourem jsme mluvili více o filosofii náboženství než o politice.

V očekávání mírových konferencí jsem navštívil některé politiky a úředníky, zejména v ministerstvu zahraničních věcí, kteří pravděpodobně mohli mít účast v jednáních mírových: byli to pánové Tyrell, Crowe, Harding a jiní. Viděl jsem tam také staré již známé: tak Sira George Clerka. A ovšem nezapomněl jsem na jednotlivé vyslance.

Také se mi naskytla první charakteristická diplomatická zápletka: povalení mariánské sochy v Praze zavdalo Vatikánu podnět, aby na událost upozornil v Londýně. Nevím, v jaké formě se to stalo, neboť mi to nebylo notifikováno oficiálně. Neznal jsem podrobností, ale byl jsem si jist, že čin vznikl především z rozčilení politického, nikoliv náboženského, a tak jsem věc vyložil. Věděl jsem přece, jak odklizení této sochy často bylo požadováno, protože platila za pomník naší porážky na Bílé hoře.

Události politické na kontinentě se rozvíjely porážkou centrálních mocností dále. Vzpomínám dojmů, které učinilo překročení německých hranic anglickým vojskem (1. prosince). V týž den se zříkal německý kronprinc všech práv na korunu pruskou a císařkou. Alexandr srbský se ujal vladařství, a srbsko-charvátsko-slovinský stát se stával skutkem.

V Londýně jsem dostal podrobnější zprávy o posledních dnech Rakouska; zejména se mi dostalo informací mého zvláštního posla o tom, jak Rakušané využívali přítomnosti našich delegátů v Ženevě. Někteří jejich agenti a austrofilští diplomaté se pokusili promluvit s delegáty a dovědět se o jejich politickém smýšlení. Zdá se, že někteří členové naší delegace nepostřehli nástrahy a před rakouskými agenty obraz domácí situace retušovali; mluvilo se zejména o protivě názorů mých a dra Kramáře a o následcích toho, a do Vídně pak šly zprávy o nerozhodnosti některých delegátů proti Rakousku. Ale dr Beneš přinesl z Paříže jasnost a určitost; toho si odpůrcové také všimli velmi dobře. Rozumí se, že jsem zprávy bral cum grano salis. Avšak ty zprávy mi připomněly mé postavení v našem politickém světě před válkou, a že musím počítat s tím, že se lidé gruntovně měnívají zřídka: „presidentem – třeba, ale bez strany“, „idealista“, „filosof více než politik“ a podobně: zapomenou všichni a ve všech stranách na ty rozmanité spory a boje, neobživnou staré nevraživosti? Vážil jsem všecka pro i contra velmi střízlivě a revidoval si pravidla svého postupování: přehlížel jsem si nejednou celý katastr osobností, s nimiž mi bude jednat a spolupracovat, znal jsem kde koho a mnohé dost dobře; byla by to dost tlustá kniha, kdybych sepsal ty své úvahy; a byla by i zajímavá a trvám i poučná. Nebyl jsem v žádné pochybnosti o tom, jaké náš obnovený stát potřebuje politiky, a byl jsem si jist, že ve věcech zásadních a hlavních nebudu a nesmím slevovat nikomu; ale nad všemi nechutěmi čistě osobními udělal jsem tlustý kříž. V Paříži jsem si zprávy, o nichž mluvím, poněkud doplnil, zejména také našimi listy, referujícími o převratu.

Pokračování