TGM Světová revoluce 96: Malá dohoda v obrysech

V Paříži (dojel jsem tam 7. prosince) vykonal jsem první svou oficiální návštěvu presidentu francouzské republiky, Poincarému, abych mu ústně za všecku podporu Francie a jeho samého poděkoval; viděl jsem ho pak ještě jednou na oficiálním obědě.

Po návštěvě u presidenta jsem se odebral k našemu vojsku do Darney; vykonal jsem přehlídku a zadržel jsem se několik hodin v jejich středu. Na zpáteční cestě do Paříže jsem si napsal náčrtek prvého poselství. Také jsem navštívil raněné ve špitále.

Jak v Londýně, tak i v Paříži jsem měl od rána do večera návštěvy aktivní a pasivní. Velmi srdečná byla návštěva u ministra Pichona a pak dlouhé řady politiků a politicky vynikajících osobností, jako u předsedy sněmovny Deschanela, Clemenceaua a jiných.

Clemenceaua jsem ještě osobně neznal, ale zajímal mě už dlouhá léta a v době války jsem stopoval jeho činnost pro armádu. Poznal jsem několik jeho známých, a ti říkali, že měl s počátku poněkud pesimistický názor o výsledku světové války a o Francii vůbec. Tím více mě i čistě psychologicky zajímal fakt, jak pří té své skepsi dovedl energicky pracovat, nejen pro sebe, aby svůj pessimism a skepsi překonal tou prací, nýbrž jistě také z oddanosti k Francii. Ovšem – je skepse a skepse! Clemenceau už v dřívější době mě nezajímal pouze svými řečmi a parlamentními akcemi, nýbrž také svou literární činností, svým románem (Les Plus Forts) a svou filosofií dějin (Le Grand Pan), v nichž se jeho tak zvaná skepse tak reliéfně vyjadřuje. S počátku nám nebyl valně nakloněn; rakouská a maďarská propaganda roztrušovala, že je austrofilem. Jak se rozneslo, že vstoupí v čelo vlády (ujal se jí dne 16. listopadu 1917), některé francouzské listy přinesly podle maďarských listů zprávy, že nový premier bude pro Maďary, protože prý dcera je provdána za Maďara a bratr že má Vídeňanku za ženu. Jeho věcné a energické vystoupení v aféře Sixtově nedalo Maďarům za pravdu. Jednu dobu nesouhlasil s mou politikou v Rusku a s tím, že jsem netáhl s armádou do Rumunska; tím více mě těšilo, že teď připouštěl, že vývoj věcí dal za pravdu mně. Ostatně právě sám Clemenceau ujednal hned v prosinci 1917 a v únoru 1918 s drem Benešem dohodu o legiích.

Podle zmíněných zpráv o rakouských a austrofilských akcích ve Švýcarsku za ženevské konference a ještě po ní musil jsem se domnívat, že austrofilové měli jistě přístup až ke Clemenceauovi; s Clemenceauem samým jsem nechtěl o věci mluvit a snažil jsem se tedy jinými přístupnými cestami situaci správně a přesně rozpoznat. Vrátím se ještě k věci.

Zajímavou osobností v tehdejší politice byl Berthelot; nejen jako politický činitel – stal se také pravou rukou Clemenceauovou – nýbrž jako politický pozorovatel světového politického vývoje. Probrali jsme všecky důležité otázky, týkající se poválečné úpravy Evropy, a zejména také Blízkého východu. Důležité bylo, že byl důsledně pro eliminaci Turecka z Evropy v souhlase s prvotním plánem Spojenců všech.

Obnovil jsem také styky s žurnalisty a s publicisty vůbec (Gauvain a jiní), rozumí se, že také s kruhy akademickými, především ovšem s profesorem Denisem.

V Paříži byl také plukovník House, s nímž jsem mohl pokračovat v našich rozhovorech o válce a budoucím míru; znal už dra Beneše, jenž byl pozván na konferenci o příměří, na níž House hájil názoru Wilsonova o nepotřebnosti dalšího válčení. Vzpomínám také amerického velvyslance W. G. Sharpa, nedávno zemřelého.

Na anglickém velvyslanectví jsem se sešel s anglickými známými a přáteli; s Lordem Derbym jsem se poznal teprv teď. Také přátelé Steed a Seton-Watson se dostavili do Paříže.

V Paříži jsem se tehdy už setkal také s několika našimi lidmi – vzpomínám na spisovatele Jaroslava Kvapila a na dra Preisse; s drem Preissem jsme probrali některé věci hospodářské, zvláště plány finanční.
Jako vždycky dohodli jsme se velmi dobře s vyslancem Vesnićem; s drem Trumbićem jsme obšírně porokovali o nastávající součinnosti s Jihoslovany.

V Paříži byly tenkrát umluveny určitější obrysy tak zvané Malé dohody; napřed jsem jednal s Také Ionescu, a ten pak přivedl Venizela. Podle tehdejší situace jsme si představovali intimnější shodu s Jihoslovany, s Poláky, s Rumuny a také s Řeky, kteří se Srby měli od balkánské války přátelské smlouvy. Ujasňovali jsme si ovšem obtíže, které nás očekávaly, a zejména některé územní otázky, zvláště mezi Jihoslovany a Rumuny. Řekli jsme si, že si již na mírových konferencích urovnáme dráhu pro další společný postup. Idea Malé dohody byla ovšem, jak se říká, ve vzduchu. Společná práce s Rumuny a s Poláky v Rusku, intimní styky s Jihoslovany ve všech zemích po celou dobu války a společné akce, jako římský kongres potlačených národů a organisace Středoevropské demokratické unie v Americe, byly předchozími pokusy o společnou práci. Řekl jsem také už, jak pan Roman Dmowski pomýšlel na federaci česko-polskou. Podle těchto zkušeností jsem formuloval ve své Nové Evropě požadavek, že vedle velké Dohody mohou být organisovány dohody menší a zvláště dohody menších států ve střední Evropě.

Jestliže na posledním místě zde vzpomínám svých návštěv u Mme Jouvenelové, nechci tím říci, že salon této naší přítelkyně byl nepolitický; naopak zde jsem se seznámil, byv do společnosti uveden nebožtíkem Štefánikem, s mnohými vynikajícími a vlivnými osobnostmi politickými, diplomatickými a vojenskými. Také jsem tenkrát mohl v kroužku Mme Jouvenelové srdečně poděkovat panu Briandovi, jenž prvý z dohodových státníků přijal náš politický program.

A právě zase Francie prvá k nám vyslala svého vyslance; Clément-Simon, jmenovaný pro Prahu 12. prosince 1918, odjížděl se mnou (14. prosince) do Prahy. S námi jel také anglický vojenský attaché, ustanovený pro nás a pro Rakousko, Sir Thomas Cunningham.