V sobotu (21. prosince) ráno jsme odjeli ku Praze. Zastávky ve Veselí, v Táboře („Tábor je náš program!“), v Benešově a konečně v Praze.
Při jízdě vítající Prahou jsem použil demokratického automobilu, nechtěje jet ve starém pozlaceném voze, charakterizujícím dobu minulou.
Co jsem cítil a myslil v tom velkolepém uvítání Prahou – těšil jsem se, byl jsem rozradostněn? Dívaje se na všecku tu slávu, na to bohatství barev, krojů, praporů a výzdob, růží a kvítí, odpovídaje na všecky ty milé pozdravy, stále jsem měl v mysli nastávající těžké úkoly, vybudovat slušně náš obnovený stát: řetěz těchto myšlenek se mi neuvolnil, když jsem se odpoledne ve sněmovně slavnostním slibem zavázal „na svou čest a svědomí, že budu dbát blaha republiky a lidu a šetřit zákonů.“
Po návštěvě ženy v sanatoriu po prvé jsem spal, totiž nespal, na Hradě Pražském.
Druhý den, v neděli, 22. prosince, přednesl jsem na Hradě své prvé poselství, podávající velmi stručný přehled zahraniční akce; ministerská rada, jíž jsem řeč předložil, provedla věcnou korekturu.
Pro poselství byl ustanoven Hrad, ne sněmovna; vznikly z toho formální obtíže, byla-li schůze na Hradě schůzí Národního shromáždění; nakonec poselství bylo pojato do zprávy zvláštního výboru pro odpověď na poselství, a tento výbor navrhl, aby bylo pojato i do stenografického protokolu Národního shromáždění. To se stalo.
Než tu již vzpomínám, co jsem dělal doma, a zpráva o tom není v programu tohoto spisu; chci ještě ze svých zahraničních zkušeností vyvodit hlavní politické poučení: jak naše republika vznikla a jak dobytou samostatnost vybudujeme a jak si ji udržíme.
Pokračování