Letos si připomínáme 105. výročí vytvoření Československé republiky, které je spojeno se jmény Masaryk, Štefánik a dalších vůdčích osobností tehdejší české a slovenské politické scény. V této souvislosti se nabízí řada otázek: Jaký byl profesor T. G. Masaryk, náš první prezident osvoboditel? Z čeho pramenila jeho touha po samostatnosti? Jaké je jeho dědictví pro současnost? a další. Dnes jsme mnohdy svědky, že se nejeden politik zaštiťuje Masarykem a jeho odkazem chtěje tak zdůraznit, že bude pokračovat v jeho ´cestě´. Nakolik je to upřímné nebo s cílem vlastního prospěchu musí posoudit laskavý čtenář sám. Připomenout T. G. Masaryka jsme se rozhodli prostřednictvím knihy TGM v Lánech, která vyšla v roce 1946. Je to třetí a rozšířené vydání publikace Pan president a lidé v Lánech, která poprvé vyšla v zimě 1937. Autorem je Stanislav Jandík a vyšla ve Vydavatelství Za svobodu. Je třeba ji chápat pohledem doby, v níž vznikla. Nicméně je výmluvným svědectvím jak lidé vnímali svého prezidenta. Její tvůrce o vzniku knihy napsal:
Když jsem před lety hledal příčinu lásky našeho lidu k T. G. Masarykovi, obrátil jsem se k těm neprostším, k babičkám a dědečkům, které potkával v lese, k dětem, které na něho čekávaly, k dělníkům, rolníkům a řemeslníkům, kteří s ním přišli do styku, a k těm, kteří mu byli nejčastěji nablízku. Vyprávěli mi své drobné příběhy, jak se s ním setkali, na co se jich ptal, co jim řekl, opakovali jeho výroky, a z jejich vyprávění vyrůstala i Masarykova podoba. Měla dva význačné rysy: učenost a lidovost. Z lidu vyšel a lidovým zůstal. Lidovost rodného prostředí dávala jeho učenosti dar jednoduchého a jasného výrazu. Jeho moudrost a učenost zas tomuto srozumitelnému výrazu myšlenkovou náplň. Jednoduchým způsobem uměl povědět i největší pravdy tak, že je pochopil neučený a obdivoval učený. Dovedl pronikat k tajnicím člověkovy duše, on, král-filosof, obdařený ryzostí citu a „nevinností srdce“, které mu získávaly lásku lidu. Masaryk šel k lidství skrze člověka. Tu je i kořen jeho humanitní demokracie.
Z tohoto poznání pak logicky vyplynula stavba této knihy: dobrat se k Masarykovu lidskému profilu nitrem drobných lidí. Pak pochopíme opravdovost smutku našeho národa a celého světa nad jeho skonem, pochopíme i živou a podnětnou sílu masarykovské tradice v boji proti německému vetřelci. Počáteční rozmanité, ale vnitřně související příběhy přecházejí v jednotlivý proud vyprávění a celek tvoří reportážní obraz české vesnice za míru i za války.
Mezi Lánskými
Jak se uvedl
Lány byly prostá česká vesnice, jak nám ji kreslíval Aleš a líčil Rais, kus venkova s rázovitými postavami dědečků a babiček, roztomilých dětí, hajných, zámeckých úředníků a havířů z nedalekého dolu. Rolníků tady nebývalo mnoho, většinou dělníci a panští zřízenci z nedalekého fürstenberského zámku.
Dodnes žijí v kraji lidé, pamatující veselé a hlučné radovánky šlechty, která se sem sjížděla z daleka široka k velikým honům, ještě žije několik starých lidí, kteří okusili na vlastní kůži, jak chutnají rány panským karabáčem, když se neuhnuli včas vznešenému pánu, zběsile se projíždějícímu po cestách obory.
A tak tu rostly vedle sebe dva světy: svět aristokratický, smetený říjnovým převratem, a svět proletářský, vyrostlý z odporu k prvému.
Ten proletářský svět nebyl panu presidentovi cizí. Sám synek venkovského deputátníka, potom kovářský učedník a chudý student, žijící v proletářské rodině brněnského ševce, nezapomněl ani jako universitní profesor na prostředí, z něhož vyšel.
Při své učitelské a vědecké práci našel ještě dosti volna pro dělníky, který přednášel, a spolupracoval s Dělnickou akademií, vrcholným vzdělávacím ústředím při sociálně demokratické straně dělnické. A zde, na blízkém Kladně, mluvil k stávkujícím dělníkům za jejich požadavky.
Ale to je už dávno, velmi dávno. Ještě před první světovou válkou. Presidenstký úřad ho pokryl smaltem hradního ceremoniálu, který však tady, v Lánech oprýskal. A tak opět vidíme TGM ze starých let, toho Masaryka, který si i jako universitní profesor leštíval sám na pavlači boty.
Pan president své Lánské dobře znal. Nebyli jiní, nežli ti, s nimiž rostl a žil za mlada. V jejich životě a drobných starostech viděl odraz dnešních poměrů a ti prostí lidé v něm zase spatřovali člověka, který vyšel z lidu.
A lidově se také uvedl.
Když přijel po prvé do Lán, položili mu na peroně, kudy měl projíti od vlaku do nádraží, koberec. President Masaryk však po něm nešel. Namířil si to pěkně vedle.
Kdepak císař
Vidí osmaosmdesátiletého dědečka, jak něco kope u silnice motyčkou. Zastaví se u něho:
„A tož, dědečku, jak se daří?“
„Ale tak, tak, pane president, jak se může dařit starému člověku, jako jsem já.“
A popovídá si s panem presidentem o svých denních starostech. Babička přikyvuje k tomu šedivou hlavou, a když pan president odjíždí, oběma starým lidem po tom kousku řeči září oči radostí, jak si pěkně s panem presidentem pobesedovali. Trvalo to snad chvilečku, několik minut, ale pro ně to byla chvíle, která se jim zdála věčností.
„Copak pan president,“ vmísí se do hovoru starší žena, „takhle kopeme brambory na poli a najednou vidíme kočár. To si říkáme: ,Á, pan president zase jede na procházku.´ Najednou vidíme, jak pan president dává kočímu znamení, kočár zastaví zrovna u nás a pan president se vyptává, jaké jsou brambory, jaká byla úroda a jak sype obilí. To si rozemne na dlani klas a spočítá si zrna, a když je jich hodně, má radost, že se urodilo. A někdy zas chce vědět, co dělají děti a vůbec o všecko se tak zajímá, jako kdybychom byli od něho z rodiny. To je docela něco jinýho, než když bejval císař.
Pozdravil první
Potkávám starou babičku, jde volným, pomalým krokem, co noha nohu mine. Rozpovídá se o svém životě, jaké to bejvalo za mlada a jaké to je dnes. Najednou začne o panu presidentovi. Tak prý takhle jednou sedí doma v chaloupce, venku zima jako v siberii a najednou slyší takový hrkot automobilu.
„No,“ povídá babička, „těchhletěch automobilů tady jezdí dost. Na tom by nebylo nic divnýho. Ale najednou se mi auťák zastaví zrovna před chalupou. To mně bylo divný, až jsem se zalekla. Najednou vidím, jak z toho automobilu vystupují takový dva páni, jdou ke mně a povídají:
,Jářku, babičko, tady vám pan president posílá nějako koledu, a dobře se pomějte.´ Tak mně vám toho naložili, všelijakého jídla a hrachu a mouky a ještě jiné věci k vaření, no, celou zimu mně to vydrželo. Nikdy jsem si nemyslila, že by si takový pán vzpomněl na takovou starou ženskou, jako jsem já. Jak on se však o všechno stará, co lidi dělají a jak se mají. A ještě mi to pošle v automobilu, po takových pánech, jako bych si já, obyčejná ženská, pro to nemohla k němu dojít s nůší.“
A jiná babička se chlubí, že prý má od pana presidenta botky. Poslal jí je na koledu.
„Copak pan president,“ pochvaluje si jiný dědeček, „když ho potkám a pozdravím, to mně vždycky zasalutuje, a to byste ani neřek´, on vám kolikrát zdraví dřív než já. No, já vám tomu nechtěl ani věřit.“
Takový je pan president v řečích lánských dědečků a babiček.
Vdovina zahrádka
Jindy šel pan president na procházku. Tak nahoru přes pole, okolo hřbitova.
Jak jde okolo zahrádky před dělnickým domkem, zastaví se a prohlíží záhonky. Na prahu domku stojí matka s dítětem a pan prezident povídá:
„Tu zahrádku byste si měli trošku lépe spravit. Na růžičkách máte mšice a tady ta cestička by se měla posypat pískem.“
„Já bych to, pane presidente, ráda spravila. Ale můj byl havíř, umřel na souchotě, a teď mám na krku tři děti a na domku ještě dluh. Tak to ani nemohu upravit, jak bych chtěla.“
A pan president jí ulehčil, jak mohl.
Jednoduchost života
Jednou se před ním mluvilo o prostotě a jednoduchosti venkovského života.
TGM pojednou zakončil rozhovor slovy:
„Každý život je prostý a jednoduchý, nejen venkovský. To jenom lidé si ho tak často zbytečně komplikují.“
Pokračování, vše na tomto webu pod odkazem Masaryk
