TGM v Lánech 34: Chvojí a chryzantémy

Hrob toho muže, který po celý svůj život vybrušoval duši v drahokam, nesměl být v den jeho narozenin ověnčen.

Den před svátkem a den po něm patrolovali na hřbitově i kolem hřbitova ozbrojené hlídky.

Rozkaz: Zatknout každého, kdo není z rodiny a položil by na hrob TGM kytici.

Proto kytice na Masarykově hrobě znamenala koncentrák. A koncentrák, to byla téměř jistá smrt.

Němci v takovém činu neviděli jen demonstraci proti Říši a nacismu, ale ještě víc. Sžírala je závist. Jako by o pocty Masarykovi prokázané byli připraveni sami.

Přesto se na Masarykově hrobě kytice objevovaly. Nikdy nebyla jména pochovaných na lánském hřbitově v takové patrnosti jako v tyto dny. A přespolní, kteří přišli aspoň zpovzdáli pohledět na drahý hrob, si opakovali tiše jména mrtvých sousedů z Lán. Však už jim je v obci někdo pověděl. A pak jdou s tlukoucím srdcem na hřbitov:

Pustí? Nepustí?

„Kam?“ hezky řízně a zvučně.

„K babičce Sýkorové.“

„Příbuzná, to můžete,“ a tlumeně. „K tý babičce Sýkorový jste už, člověče, pátej. Jděte raději ke Kuklovi, tam je prázdno.“ Četník při tom s komisní tváře neslevil. Z desíti kroků to vypadalo jako výslech. Ale je také Čech. Máme to sakramentskej život.

***

Březnové slunce, mdlé a nevydatné, zachází za obzor. Hřbitov je už zavřen, ale mrtví opuštěni nebudou. Kromě andělů strážných bude nad nimi bdít i četnická eskorta. Do zítřka a potom ještě noc a den.

Chladná březnová noc, rozjiskřená hvězdami. Ale jich modravý třpyt je studený a mrazí. Kdopak by v té zimě byl venku? Četnická patrola se uchýlila do márnice. Lépe: do síně před márnicí, kde má hrobník rozvěšené stuhy z věnců. Je tu sporák a proto také teplo a čaj.

Občas některý vyhlédne ven. Nic než velké rozhvězděné ticho. Jaképak hlídání. Každý je rád, že spí.

Noc pomalu pracuje k jitru; ohlašuje se malátným rozbřesknutím. Četníci unaveně klimbají. Den, ještě útlý, se ohlašuje prvními lidmi. Po silnici od Slovanky plíživé auto. Zastavuje v krytu hospodářských budov a dva muži špehounsky obzírají pole ke hřbitovu. Vidíš? Tam to je. Neviděni projdou podél zdi dvora. U hřbitova není živé duše, vchod zavřen, tak tedy přes pole rychle do rohu. Nahlédnou přes zeď, nikde nic. Pohled na hrob, a v očích se jim rozsvěcuje úžasem! Ten delší se hned drápe nahoru a skáče přímo na hrob.

Úder zvenčí srazil četníkům s očí dřímotu. Vyrazí před márnici a strnou překvapeni.

Na zdi sedí cizí muž a druhý dole dupe po ojíněném příkrovu. Obrátil se k četníkům a těm zasviští páteří až do týla.

Gestapo!

***

Mírem hřbitova se roztřáslo vzteklé řvaní, chlapisko odkopne chvojový věnec, který padne před četníky a s ním i několik květů. Listopadky.

Teď seskočí i druhý gestapák. Šlape po hrobě a pomáhá druhému řvát. Pohled příkrov a krev mu letí do hlavy.

Po odkopnutém věnci zůstal na ojíněném hrobě zelený kruh. Jako by sama příroda věnčila hrob navzdory Gestapu. Ale tu nelze zavřít, zkopat, zfackovat, tu jen možno prznit na plátnech německých malířů pro mnichovskou výstavu. Proto zbrunátnělý gestapák zuřivě rozmetává jinovatku přes zelený kruh, aby smazal otisk věnce.

Oba teď slídí po hřbitově. Na cestách jinovatka, vše neporušené, bílé, bez jediné šlápoty. Běží ven podél zdi, ale země jim na slídivé pohledy dává stejnou odpověď. Kromě jejich, ani jediné stopy.

Četníci přišli večer, než spadla jinovatka, proto po sobě nemohli zanechat šlépějí. Věnec tedy musil položit někdo, kdo přišel před spadnutím jinovatky. Pravděpodobně k večeru, ale to byl přec hřbitov hlídán četníky u brány. S věncem by tu nikdo nepochodil. v tuto dobu tam však také věnec určitě nebyl.

Případ se zdá nerozřešitelný.

Květy vykoplé zároveň s věncem zmírají pod botou gestapáka, který je vztekle rozšlapává.

Noha, zadržená blesknutím nápadu, ztrne. Smutné ostatky jsou opatrně sesbírány, ne z piety, takové pohnutky gestapák pod čepicí nenosí, ale bude to corpus delicti pro další pátrání: objasní záhadu tajemné cesty na hřbitov.

Obr. V boj 7. 3. 1940, úvodní článek

Zatím co četníci odnášejí věnec na četnickou stanici, šmejdí gestapák očima po zahradách. Nikde nic. Zastaví souseda, který vykulí oči.

„Teď v březnu? Leda ve skleníku.“

Pro každého detektiva by to byla jaksepatří ťafka, ale gestapácký nadčlověk vyniká dokonalou materializací ducha bez spiristické séance, jeho duch je zhmotněn v dokonalé dřevo.

Skleník, hurá do zámku! Zastaví se, voni tam, co je to za kytku.

Ten vidí listopadku, hm, hm, ale počkejme, chryzantémy! To stačí. Hitlerovská výchova nezatěžuje německé nadlidi vzděláním a vědomostmi. To je pro ty rasově méněcenné. Německý nadčlověk musí mít hlavně řízný charakter, utvrzovaný exkursemi do koncentračních táborů.

Chlapovi hraje kolem očí, ťukl hřebík na hlavičku; chryzantémy, skleník, to jde dohromady. Záchvěv a ruka se mu svírá, jako když drží někoho za krk, jen stisknout, teplo pokožky a chroptění mučeného, oh, jak to vzrušuje! Kolik krků bude takhle držet z Lán?

Záhada roste. V zámeckém skleníku žádné chryzantémy nemají. Ale pátrání tím dostalo jiný směr: Domácí lidé v tom vidí důkaz, že květiny nejsou z Lán. Dal je tam někdo přespolní. Stejně jako věnec. Ale kdo, kudy a jak? Pátrání je tam, kde bylo na začátku.

Krajem letí novina o záhadném věnci. Šepot. Lidé již vědí, že byl svržen s letadla.

Je navečer. Gestapáci odjíždějí bez zatčených. Četnická stanice má příkaz věc vyšetřit a oznámit výsledek.

Případ rozřešila jedna bystrá lánská hlava. Dávat na hrob kytice a věnce je dovoleno pouze členům rodiny. Ať tedy oznámí, že tam byl položen příbuznými.

Ten, komu spis přišel do ruky, na místě nebyl, okolnosti neznal, vzal tedy na vědomí „člena rodiny, který má dovoleno klást na hrob kytici,“ a tak věc usnula.

Lidé však bezpečně věděli, že věnec byl shozen našimi letci ze západu.

Škoda, že hřbitovní zeď a lavička při cestě podle ní nemohou promluvit. Vyprávěly by vám, jak po setmění jel tudy na koni jezdec zahalený v černou pláštěnku; a kdyby oči mohly proniknout šerem, viděly by, že se pod ní rýsuje dost veliký předmět. Obezřetné rozhlédnutí, nikde nikdo. Sesedne a přiváže koně lavičce. Skok – a je na zdi, druhý – a je u hrobu. S hlubokou úklonou položí do jeho středu věnec, a stejnou cestou zpět. Jede oklikou vzhůru, ke křivoklátské oboře, kde zmizí. Vše bylo hotovo dříve, než spadla jinovatka.

To by vám vyprávěly hřbitovní zeď a lavička u ní. A Horníkův jezdecký kůň by vám řekl, že se mu jelo zpátky mnohem lehčeji. Byl lehčí o veliký chvojový věnec.