TGM v Lánech 36: Mrva

Kol křivoklátských lesů slídí kladenské Gestapo. Bože, jak ten člověk nám připadá známý! Aha, major Vít. Byl, byl, ale už není. Majora Víta není více. Už není major, ale podplukovník, už není Vít, ale Witt, možná, že i jinak psáno, možná, že už plukovník, nevíme, do gestapácké legitimace jsme se mu nedívali a šarže těch hrdlořezů dobře neznáme. Hlavně že si polepšil. A míval také synka ten major Vít. Snad Václava, snad Vladimíra, na jméně nezáleží, stejně se už tak nejmenuje. Je v Hitlerjugend, a tam je Wenzel, ne-li Siegfried. Polepšil si, polepšil, pan major Vít. Člověk musí být chytrý a ne jako třeba ten mladoboleslavský Linaj, také major, který si tak dlouho hrál s ohněm, až ho popravili. Ba, je hodně takových majorů, kteří si raději nepolepší, ale on je, podle hantýrky starých kriminálníků, koumes. Dovedl to vykoumat. Dvě želízka v ohni měl už před Mnichovem. „Zaškrtněte si v notýsku, pánové, třicátýho!“ Odkud pak to jen pan major mohl vědět.?

Frankovi asistoval při vyhlazení Lidic, na Gestapu mu věří, ví co a jak, zkrátka, je koumes.

Parteigenosse Oberst Witt se však do lesů nepouští. Tam to nemá tak jisté jako na Gestapu. Jen tak zpovzdáli okukuje, člověk se nesmí do všeho hned hnát, musí být koumes. Proto kolem nich jenom koumá, co a jak, ono však nic, partyzán je tvor neukázněný, nenapadne ho dát se panu majorovi zatknout a říci, kde jsou druzí.

To zas bude shora nos, čuje Witt, a jak se točí okem přes Tuchlovice k Rynholci, zavadí o Lány.

„Já to lánské hnízdo jednou vyvrabčím“ a myslí na Lidice. Lány se mu také dávno nelíbí; je mu, jako by ho vždycky něco kleplo přes nos. Ba jo, bylo by dobře to hnízdo jednou vybrat.

***

Vypili kalnou vodu. Byla hořká. Umělé sladidlo z dehtu šenkýři došlo. Aspoň však ohřála ruce a žaludek. Na lístcích tomu říkali čaj, na láhvi čajovina s rumovou příchutí. Spolykali několik housek a ven. Otřásli se. Duben jim přešel po zádech studenou nohou.

Všichni čtyři zamířili k Lánům. Chtějí do křivoklátských lesů. „Tak jsme tam, kde před lety,“ ten zadní na Jarka, který však mávnutím ruky říká, dejte pokoj a buďte rádi. Ti druzí jsou někde v Malé Fatře pod drnem nebo plavou v Dunaji.

Zbyli jen tihle čtyři. Kolikrát přešli hranice tam i zpět? Kolikrát prošli ohněm německých kulometů? Těžko říci. Bili se, jak to šlo a čím se dalo. Ale nakonec musili do hor stejně jako druzí slovenští odbojníci. Jejich skupinu zatlačili do Beskyd. Zima, sníh, bílá je nevinnost, ale pro ně zrada. Od lesa do chalup černé stopy; Gestapo, SS a Sicherheitsdienst vyrážejí po stopě. Zatáhli léč a odtroubili halali. Na trámech šibenice dnešní kořist. Návštěva sousedních obcí povinná. Pro výstrahu!

Jarek prchá přes hory a čtyři soudruzi s ním. Jdou, kudy se dá a jenom ne po cestách, ty zde mají tři směry; ten třetí do nebe. Výstřel esesmana a jeden z nich už po ní běží.

Plazí se roklemi, jsou v etapě a všude plno vojska. Krajem slídí SS-Polizeidivision s čenichajícími psy a člověk se krčí v brázdě jako zajíc při honu.

Protloukali se všelijak, ale na Křivoklátsko došli přec. Ta radost, když jim řekli o partyzánech, to zklamání, když více nepřijímali. Začal tedy se svými na vlastní pěst jako zelený kádr. Pominulo to číhavé napětí sledující každou křovinu a každou strž; známý kraj ho uvítal přátelsky. Tady, na tom pažitu srdce, kde ho oslovují vzpomínky, kde zná každý klas a každou krtinu, tady procházejí bezpečně. Dá se přespat v seníku, na hůře, ve stodole, ledakdes. A pak, jsi mezi svými, kteří ti střehnou cestu a nedají hladovět.

Proto jejich bezstarostnost je větší než záhodno. To osobní auto nedaleko nádraží jim není nikterak podezřelé. Blíže je však značka varuje, že jde o policejní vůz. Aby tak…

„Kluci, kladenskej Vít,“ dechne Jarek a nutí tvář do ledabylosti. Vítův lepkavý pohled by ho rád pronikl jako roentgen. Je mu, jako by po něm lezla štěnice. Jeden mluví nenuceně a hodně nahlas o včerejšku na haldě; ať je Vít slyší, že jsou z kraje. Ten by však nejraději řekl o pracovní knížky a legitimace. Ale je tu sám a nebude přec perlustrovat na silnici jako nějaké četnické ucho. Na tohle má chlapy. Ostatně, asi dělníci z blízkého dolu. A pak, má teď jiné starosti. Které pak datum by si měl dnes v notýsku zaškrtnout on? A co je lepší? Vyvrabčit Lány nebo je nechat s pokojem a dát si svou velkomyslnost jednou zaplatit velkomyslností druhé strany? Má přece vždycky v ohni dvě želízka.

Ze zvyku šmejdí za mládenci pohledem; dali se směrem k dolu. Už ho nezajímají. Očima jak břitva přejede ještě jednou silnici hladkou a širokou jako řemen a jede ke Kladnu.

Kdyby jel opačně, viděl by, že se dolu vyhnuli a zabočili k lánskému hřbitovu.

Nahlédli tam přes zeď a vešli, když bylo čisto také u brány.

„Jen tak na skok,“ povídá Jarek chlapcům, kteří jsou pro.

Projdou a postojí opravdu na skok. Ale těch vzpomínek, co se jim vybaví, ty budou stačit na celou cestu. Jarkovi nedá a vytáhne notes, prsty mu proletí několik ošuntělých listů, tady! Suchý kvítek, jehož se nelze dotknout, aby se nezlomil, vtlačil svůj tvar do ohmatané pohlednice presidenta Osvoboditele.

Sklapne, a do kapsy. Nikdo nemluví. Ohlas výjevu pronikne teprve po chvíli v otázce, co je s Milenou.

Jarek ví jen tolik, že byla zavlečena do továrny v Říši, odkud při bombardování utekla. Více už neví a je dobře, že neví. Jak ji cestou skoro u domova chytili a eskortovali do Pečkárny na pražské Gestapo. Byla pěkné děvče a chlapi z černých SS si ji podávali z ruky do ruky. Odpor z ní vytloukli obušky i pěstmi. Tak to trvalo týden, čtrnáct dní, tři neděle; pak už byla jen v nemocnici, odkud ji odvezli do pracovního tábora v Říši. Od té doby se po ní slehla zem jako po jiných děvčatech stejného osudu. Nezbylo po ní než trocha vzpomínek a ta suchá kytička v Jarkově notesu.

Jdou, mlčí. V Lánech je klid jako za hlubokého míru.

Ten lánský mír je pouze na povrchu. Od stavení ke stavení projde posel, někdy dá vzkaz dále hospodář nebo syn.

Každý muž je v některé četě, postavené bývalými rotmistry hradní stráže, kteří zorganizovali bojovou jednotku v síle roty. Revoluce je na spadnutí. Všichni ji cítí v kříži, někteří vedoucí říkají, že do čtyř neděl. Major Alexej by snad mohl říci více, má radiotelegrafické spojení s Kijevem, odkud dostává instrukce, ale major mlčí a na slovo skoupý je i poručík Sokolov.

Lánští spiklenci pracují na provedení plánu podle instrukcí vojenského kurýra z Prahy: zneškodňování ustupujících vojenských jednotek, zajištění železničních uzlů; probírají se i technicko-taktické možnosti blízkého boje.

A nad tím vším hluboký mír, řekl bys taková tichá, ospalá vesnice.

„Jděme k obrazu,“ je slyšet od jednoho, ale Jarek a druzí dva odporují. Nebudou vystavovat člověka v nebezpečí, a pak nejde jen o malíře, ale také o ně. K obrazu mohou, až bude konec.

Mizí v oboře a rozhodují se pro přespání v jeslích. Než je obhlédnou, Jarek sežene něco k jídlu.

Auto. Rychle odbočují s cesty, u dvou podvědomé přejetí nohou po stehně. Mají tam fáčem přitaženo po revolveru na ostro.

Dva revolvery. Pro sebeobranu dost, ale na boj málo. Jarek je vždycky těší, že jak to začne, bude kvérů jako hub.

„Aby místo kvérů nebyly jen ty huby.“ Je slyšet humornou obavu s přízvukem vážnosti.

Revoluci větří také Němci. Ty lebky na výložkách se teď šklebí jenom na ně, jako by mezi řídkými zuby huhlaly starou klášterní moudrost:

„Co jste vy, byly jsme i my; co jsme my, budete i vy.“