TGM v Lánech 39: Lidice? Nikdy! Ale Stalingrad!

Již od mládí je člověk poučován, že hodina má šedesát minut a minuta šedesát vteřin. Životní zkušenost ho však poučí, že jsou hodiny, které vydají za dvě, a hodiny, po kterých se ani nezapráší. Stejně v Lánech. Den po tom, co tam začali revoluci, měla jich ta lánská jen asi třicet.

Rotmistrova duše hrozila při každém zazvonění telefonu roztrhnout prsa. Sluchátko přilepené ku uchu a v ruce tužku, kreslil podivné obrazce, jejichž pravý výklad nám podá teprve psychoanalysa budoucnosti.

„Že nic? Ani rána? Proboha!“

A počmáraný papír s psychogramem letí do koše. Škoda.

Otázky srší, rotmistr nečeká na spásonosnou zprávu sám. Klení, hlasy, v nejhorším případě to den, dva vydrží revoluce, je na spadnutí a začne co nevidět. Jiní zas, kdyby den dva, ale co když týden, čtrnáct dní?

„Kolik je hodin, co? Už jedenáct? Vždyť před půlhodinou bylo devět! Utíká to, hrůza! A pořád nic, pořád nic!

Telefon!

Skok… „Co? co? co je?“ - - - Pomalé položení sluchátka a k nejbližším tlumeně: „Hlášení z Kladna. Dostali zprávu, že sem jede pancéřový vlak.“

Hvízdnutí. Už to začíná. Likvidace. – Nějaký voják: „Těbůch, vono nikde nic a my si uděláme revoluci jak na posvícení.“

Někdo do toho: „To budou druhé Lidice!“

Ale všichni rázem ztvrdnou v ocel:

„Lidice? Nikdy! To bude Stalingrad!“

Čety ozbrojených občanů pročesávají lesy při Lánech, jimiž prolínají ozbrojené skupiny Němců, rozdrobené v hloučky o několika mužích. Snáze projde prášek nežli zrno. Bojuje se i v polích ke Kladnu, k Novému Strašecí, k Slanému. Nejsou to velké akce, samé drobné potyčky. S křižovatky Na Slovance osobní i nákladní auta uhýbají pod palbou k Lánům; v polích za stodolami stojí více jak čtyřicet ukořistěných vozů, v sokolovně na čtyři sta zajatců všech zbraní, kromě žen, které jsou zas na statku. Kolik je mrtvých? Němců velmi mnoho, snad tisíc, možná o stovku méně, možná o stovku více, nikdo je dosud nepočítal. Posádky aut jsou u barikády koseny dříve, než se mohou postavit. Překážky a zároveň brána v krajinu smrti.

Ztráty revolucionářů? Mrtvý žádný, jedna raněná. Na prstě.

Jenom zprávy zvenčí jsou neuspokojivé. Teď došla jedna o demonstraci.

Demonstrace? Ne, těmi tahle válka neskončí, jako v roce osmnáctém. Na jejím konci může být jen boj.

A telefon mlčí.

Nic. Nic. Nic.

„Hurá, hurá! Revoluce!“

Hlavy se prudce točí k cestě od kasáren.

„Revoluce! Revoluce!“

„Tu už máme třetí den!“ zařve někdo v zákrytu zdi, proměněné v palebné postavení.

„Revoluce v Praze! Už střílejí na ulicích!“ Bojovníci hltají slova na půl polykaná spěchem. Na příval otázek několik stručných vět: „Odpoledne se začalo střílet na Vinohradech. Více nevíme.“

Co je to pro žíznivé duše? Jen kapka rosy, a přece, jak se po ní zazelenal celý svět!

Obr. 4. května 1945 byl hrob presidenta Osvoboditele zahalen státní vlajkou

Tísnivá myšlenka na pancéřový vlak bleskem se proměňuje v radost. Při hlášení do čety na pomoc Rudským vzniká tlačenice. Každého pálí těch čtyřicet ostrých a rád by je už někde dobře udal.

„Lidice už tu nebudou,“ strážmistr na Skrčeného, který souhlasně kývne, a pevně: „Lidice nikdy, ale Stlaingrad!“

Z pancéřového vlaku vychrstli novou pršku střel. Revolucionáři útočí, posádka se zběsile brání. Kulomety pracují, až jsou horké.

Trach, tararach, tach, tach, tach, rojí se projektily jako vosy. Několik čet za vlakem kvapně vytrhává kolejnice. Nálož do trati a budou hotovi.

Němci jsou v pasti. Vpředu jsou hřeby z pražců vytrhány a kolejnice posunuty, vzadu miny a zpustošená trať. Na destrukční četu dopadá z vlaku liják střel. Smrt se rojí ze střílen jako hejna sršňů. V lak chvíli popojíždí sem a tam. Zkouší ujet a sedá na pražce.

Posádka zuří. Pancéřový vlak s dělem a kulomety a zastaví ho četa těch, ech, eh, ani to jméno nevysloví, vždycky se na ně podívali s opovržením a hodně svrchu. Velitel řízně, že se to v noci spraví a pojedou dál.

Ti venku nedávají pokoje. Dlouho to však trvat nebude. Německé duše jsou důvěřivé. V noci foukneme.

Kdo jim udělá přes rozpočet čáru?

Už stojí hodinu. Situaci nemění ani pomoc okolí. Vzkázali tedy pro partyzány. Ti už si poradí.

„Broněvik, broněvik!“ volají Rusové s nadšením při pohledu na pancéřový vlak. Konečně pořádná práce. Jarek a jeho zelený kádr přišel s nimi. Prohlížejí si vlak s otázkou v očích. Po prvé v životě stojí proti pancéřům.

Partyzáni organizují útok. Jejich oddíl je nosníkem bojovnosti domácích čet.

 Partyzáni ukazují, co dovedou. Kulomety ve střílnách vlaku tichnou jeden po druhém; místo hlavně u děla jen zmrzačelý pahýl. Broněvik stojí jako zařezaný. Už nemluví překotnou řečí kulometů, už jen zmateně koktá pomalým slovem pušek. Revolucionáři s partyzány v čele jdou blíže a blíže. Povely, hurá, na nůž, a broněvik je vzat ztečí. Zelený kádr se drží oddílu, s nímž přišel. Derou se do vagonu, podporováni s druhé strany Lánskými. Pancéře už nepomáhají tam, kde proti nim stojí statečná srdce. Němci vyskakují, kudy se dá, a prchají do polí. Terén jim přeje. Uteklo jich dost. Revolucionáři je však daleko nepronásledují. Jednak se nesmějí rozptýlit, jednak stačí telefon do okolních obcí. Daleko neutekou.

Boj se skončil. Nitro je prolnuto dvěma city. Vítěznou radostí a smutkem nad padlými. Podívej se do polí, na cesty, do rokle, všude mrtví Němci. Čelem k vlaku však i několik našich.

V zeleném kádru je o dva méně.

Bitva v etheru s tou na zemi si nezadá. Pražští revolucionáři bojují o rozhlas, Němci drží Liblice.

„Vyvěste bílé prapory, všechno je ztraceno! Odstraňte barikády! Jinak se utopíte v krvi!“ vyhrožují Liblice.

„Bojujte, bojujte! Pomoc se blíží! Zesilte barikády, kde nejsou, stavte je! Naši bijí Němce! Bijí je v Praze, bijí je za Prahou, bijí je všude! Němci ustupují!“ volá Praha.

Vnimanije, vnimanije! Gerojičeskaja Krasnaja armija! Nam nužna vaša pomošč!...

Prosíme o odpověď na vlně 416.

We ask for your help!

Praze na pomoc!

Dvě nákladní auta! Ta největší a nejlepší z ukořistěných. Do jednoho četa lánských občanů, ozbrojených německými zbraněmi. Všichni jsou z Lán, jen jeden je cizí. Je z Jarkova zeleného kádru.

„Držte se tu dobře!“ volá kapitán Záruba a s ostře nabitým revolverem sedá vedle šoféra.

„Nabijte na ostro!“ velí rotmistr Béna, který jede s nimi. „Nevíme, na co narazíme!“

V sobotu večer, kdy se pražská revoluce teprve začala, v Lánech s ní už byli skoro hotovi. A v té době se dalo jaksepatří do řeči i Kladno.

Kdo je ten pán, co krčí rameny, „jo, člověk musel udělat ledacos, jinak to nešlo, rodina, postup, kariéra, ale v srdci jsem zůstal vždycky věrným Čechem,“ kterýpak mouřenín se to chce nalíčit nevinně do běla?

Náš starý známý, Parteigenosse Oberst Witt. Ale co to vidíme? Witt shazuje německou slupku. Jak prý ta přetvářka byla odporná. A před námi stojí zas pan major Vít. Už se chystá do Lán. Podá hlášení presidentu republiky. Srazí paty, tělo jako svíčka: Pane presidente, velitel okresu major Vít hlásí, že je na okrese všechno v pořádku.

Parteigenosse Witta není více. Není, není a nebude ani pan major Vít.

Lidová spravedlnost ho vyřídila podle zásluhy. Lány už nevyvrabčí.

U chodníku našli jeho notýsek. Žádné datum nebylo v něm zaškrtnuto. Velikou chybu udělal pan major Vít; on tak velký koumes přece jenom nebyl.

Pokračování, vše na tomto webu pod odkazem Historie/Masaryk