V Právu lidu zkoumá kulturní odkaz Masarykův Karel Polák:
„Masaryk byl napřed vědcem a myslitelem, zakladatelem nového oboru vědeckého na Karlově universitě, totiž sociologie, theoretické politiky.
Věda a filosofie česká získávala nejdřív a nejpříměji z jeho průkopné a obrodné činnosti. Buduje na ní od té doby napořád, ať na universitě, ať kdekoliv jinde, ať Masaryka následuje, ať se jej snaží překonávat vlastními jeho prostředky.
Neboť vědění a myšlení znamenalo Masarykovi poznání pravdy, a tento mravní základ prozářil a prožehl všecko jeho vědecké i filosofické usilování, ten pak vnukl Masaryk napotom všem svým spolupracovníkům, následovníkům i odpůrcům.
Skrze něho rozloučili jsme se v českém i slovenském národě s krásnými lžemi a ilusemi a naučili jsme se vidět kriticky skutečnost i pravdu, padni komu padni. Zopravdovělo takto také navždy naše cítění, to cítění, které by se bez této přísné kontroly rozumu tak rádo vydávalo na cesty pochybné a upadalo do neřešitelných zmatků.
A pravdu vnukl Masaryk i veškerému českému umění, především slovesnému. Sám byl spíše umělcem života než slova, obdařen od přírody i výchovou jedinečným kouzlem osobnosti, nikoli však vlohou spisovatelsky básnickou.
Nicméně právě takto si podmanil české básníky. Někteří vynikající jednotlivci, tak napřed Machar a potom Karel Čapek, oddali se mu úplně, jakkoli se tím odcizovali svému vlastnímu založení a dostali se proto také časem, Machar zejména, do neřešitelných vnitřních zlomů a rozporů.
Toť již osudový vliv démonické, veliké osobnosti.
Ale ostatek čerpalo české i slovenské umění básnické obecně a hromadně i v nejskromnějších svých představitelích z programového realismu, který vypracoval Masaryk se svou družinou ve vědecké theorii i v sugestivní kritické propagaci z dosavadních dlouho se připravujících prvků světových i domácích.
Takto se stala cílem českého poznání uměleckého a básnického zase Masarykova skutečnost a pravda. On sám tu jako vědec a myslitel kladl od počátku umělce a básníka nad sebe sama, nad všechnu vědu a filosofii, protože básnické a umělecké poznání je přímé a plné, celé a životné, jako vědcovo a filosofovo.
Obr. Hrob TGM v květnu 1945
Tomu ho naučili světoví i domácí básníci a umělci, jež po celý život uctíval s přísnou kritickou láskou. Cenil si však proto také jejich poznání s tou podmínkou, že obraznost básníkova a umělcova bude přesná a jasná, nikoliv zmatená a mlhavá, těkavá a nepůvodní.
A všichni čeští básníci a umělci jdou od jeho doby za skutečností a pravdou, třeba cestami rozmanitými a mnohdy zdánlivě složitými, protože teprve jim a jejich přesné a jasné obraznosti se zjevuje, jak těžkou věcí je mnohdy poznání skutečnosti a pravdy.
Naposled však i Masarykův kulturní odkaz ústí do politiky, do té politiky nepolitické, jak on rád říkával, ale proto tím poetičtější, universálně politické. Státník v něm (sociolog) vždycky vpínal vědu i umění do vývoje politického a činil je rovnoprávnými, ano vůdčími složkami v ústrojné existenci národa a lidstva, třeba si to někdy neuvědomovaly, třeba proto sváděly bezděčně i na scestí.
To je smysl jeho rozborů v „České otázce“, v „Rusku a Evropě“, ve „Světové revoluci“ i všude jinde.
Tu byl jeho přínos nejpodstatnější, jakkoliv je dosud snad nejméně doceněn, protože jsme zpravidla umění i vědu od celku života a bytosti národní isolovali. Tu je také nejplněji vyjádřen už slovem spisovatelským obsah jeho češství, které se potom tak osobitě projevilo jeho činy politickými, vedoucími k novému vzniku samostatnosti české.
Jemu vděčíme, že tato samostatnost není a nebude jenom „politickou“, jenom vnější, že je navždy podložena i jeho kulturním odkazem, ať si jej už uvědomujeme, ať z něho žijeme, trávíme a snad i tvoříme bezděčně.
Tak se v Masarykovi spojuje státník a politik s vědcem a myslitelem i s umělcem a básníkem, který si proto právem činil nárok na označení poiétés, tj. tvůrce.“
A J. L. Hromádka v Obzorech:
„Teprve dnes vidíme, jak rozhodný byl Masaryk ve svých sociálních požadavcích, jak radikálně chtěl řešit sociální rovnost i národní svobodu v rámci živé evropské tradice duchovní; jak sociální statečnost a zakotvenost v nejhlubší národní tradici byly u něho spojeny s prožitím toho, co největší myslitelé, světci, apoštolové, proroci, reformátoři a revolucionáři promysleli, protrpěli a probojovali.
Zápas Masarykův byl radikálním zápasem o dělníkovu bezpečnosti i svobodu, lidskou důstojnost i odpovědnost; že Masaryk bojoval duchovně i politicky, aby život chudých a slabých vyrostl do hloubky, šířky i výšky.“
Jaroslav Werstadt ve Svobodném slově požaduje:
„Konfrontovat naše dnešní revolučně převratné i kladné budovatelské úsilí s myšlenkovým světem a odkazem Masarykovým, měřit a soudit jedno druhým a dosíci tak jak správného postoje k Masarykovi s hlediska dneška, tak správné volby cílů a method národního snažení.“
A Werstadt končí:
„Vždy znovu vyústí poznávání a promýšlení knih Masarykových v základní a naléhavou otázku:
Je Masaryk už jen historie a minulost, nebo je živou silou, která spoluutváří naši přítomnost i budoucnost?
Může a má nám být nadále vůdcem?
V čem a proč?
Můžeme a máme zůstati napříště národem Masarykovým a v jakém smyslu?
Mohl druhý president republiky před sedmi lety právem slíbit za rozhodnou většinu svého lidu nad rakví presidenta-Osvoboditele, že ,věrni zůstaneme´?
To jsou otázky, které budou stále víc zaměstnávat české i slovenské hlavy, srdce a svědomí od té chvíle, kdy uprostřed vzkříšeného svobodného národa jsme svědky i slavného vzkříšení Masarykova.
Neboť smrtelný člověk nás před sedmi lety opustil, ale nesmrtelný muž žije a tvoří dál s námi a v nás.“
