TGM v Lánech 5: Květiny

Parasit

Vpravo od zámecké brány stojí skleník. Pan president si tam občas rád zašel, aby si prohlédl květiny. Jedna ho zaujala víc nežli druhé. Visela v košíčku na stropě skleníku a postranními otvory vyčnívaly ven jakési kořeny s květy. Ptal se zahradníka Kramra, co to je. Ten, že orchideje. Po jeho odpovědi se pan president lehce zachmuřil. Bylo vidět, že se mu květina nelíbí. Obrátil se k ní zády a řekl:

„Orchideje nemám rád. Je to parasit. A jako nemám rád parasita člověka, nemám rád ani parasita květinu.“

Chvála přirozenosti

Ve všem dával přednost přirozenosti. Vrchní zahradník Krejsa vzpomíná na takovou jednu příhodu:

„Z počátku jsem dával do jeho pokojů hortensie. Když jsem je přišel druhého dne vyměnit, ptal se mne, zda ty květy mají přírodní barvu. Vysvětloval jsem, že je zvykem tyto květy trochu přibarvovat. Potom mi pan president položil otázku:

,Nebylo by lépe ponechat je tak, jak vyrostly?´

Namítal jsem, že se to tak dělá, ale pan president nato, abychom učinili výjimku a nechali květiny, jak nám je příroda podává.“

Z českých luhů…

Sympatii k sedmikráskám, pampeliškám a chudobkám před drahými květinami skleníků projevil zejména o svých narozeninách, kdy do zámku putovaly koše nejrůznějších květů. Bývalo mezi nimi hodně orchidejí. Posílal je rovnou do salonu, kde se nikdy mnoho nezdržoval. Jednou v té záplavě darů uviděl pelargonii. Poslala mu ji nějaká babička. Dala si s tím, chudák stará, práci. Kořenáč obalila ručně pleteným košíčkem v červené, modré a bílé barvě. Tu pelargonii si pan president hned vzal a postavil na okno. Měl ji tam, dokud všechny květy neopadaly.

Vůbec dával prostotě přednost před umělostí. Proto měl nejraději červené růže a z kytky, natrhané na domácích lukách, měl větší radost než z přepychového koše cizokrajných květin.

Kdysi prohodil:

„Kdo nemá rád květiny z rodných mezí a luk, nemiluje opravdově ani svůj domov, svoji zem.“

Obr. Zima v Lánech