Třetina německého průmyslu zvažuje odchod do zahraničí, kvůli vysokým cenám energií

Komentář Lukáše Kovandy

Hrozba deindustrializace Německa – a tím pádem i Česka – nikdy nebyla vyšší.

Německé firmy a podniky ve vzrůstající míře omezují své investice na domácí půdě a zvažují, či již uskutečňují odchod do zahraničí. Důvodem jsou vysoké ceny energií, které decimují nejen německou, ale i mnohé další evropské ekonomiky.

Více než polovina německých firem a podniků uvedla ve zveřejněném šetření Německé obchodní a průmyslové komory (zde), že energetická transformace země – takzvaná Energiewende – „negativně“, či dokonce „krajně negativně“ doléhá na jejich konkurenceschopnost.

Takřka třetina podniků německého zpracovatelského průmyslu proto zvažuje, či už uskutečňuje přesun výroby do zahraničí. Jedná se o dvojnásobný počet firem v porovnání s loňskem, kdy přitom energetická krize vrcholila. Jenže i přes citelný pokles astronomických cen plynu a elektřiny, k němuž v posledních dvanácti měsících došlo, zůstávají ceny energií v Německu dramaticky výše než v letech před válkou na Ukrajině a před pandemií covidu. Vždyť například burzovní cena elektřiny v Německu, prodávané na rok dopředu, je letos v průměru o více než 300 procent vyšší, než kolik činil průměr let 2011 až 2019.

„Důvěra německé podnikové sféry v energetickou politiku země klesá k bodu mrazu,“ varuje šéf Německé obchodní a průmyslové komory Achim Dercks. „Obavy ze ztráty konkurenceschopnosti nikdy nebyly větší.“

Pokud by Německo přišlo o svoji konkurenceschopnost vskutku ve fatální míře, deindustrializace země je nevyhnutelná. Ta by byla pohromou pro celou evropskou ekonomiku, jíž je Německo motorem. Německý průmyslový motor ale de facto – skrze Evropskou komisi a Evropskou centrální banku – zachraňuje před bankrotem Itálii. Pokud by se německý průmyslový motor zadrhl, vzrostou úroky na německých dluhopisech, ale ještě mnohem výrazněji na těch italských, neboť mezinárodní věřitelé ztratí své stávající přesvědčení, že tržby a zisky německého průmyslu a exportu mohou i nadále přímo či nepřímo sanovat předluženou, stárnoucí a dlouhodobě pochřadlou italskou ekonomiku, dušenou eurem – tedy měnou, které produktivita italské ekonomiky jednoduše nestačí.

Německá vláda podle zprávy schválené v polovině srpna předpokládá, že ceny energií zůstanou v zemi na zvýšené úrovni minimálně do roku 2027. Německo totiž patří mezi země, které jsou vůbec nejpalčivěji zasaženy probíhajícím procesem odstřihávání od poměrně levných ruských energií, zejména plynu.

Jednou z prvních obětí hrozící výraznější deindustrializace Německa by bylo české hospodářství, jemuž by deindustrializace hrozila zrovna tak – kvůli vysoké dodavatelsko-odběratelské provázanosti s německým průmyslem a kvůli podobně vysoké, ne-li vyšší, závislosti na ruských energiích, a to nejen plynu, ale i ropě.

Poplatek 200 korun za vjezd do části Praha 1 je poplatek „za nic“

Jen kontraproduktivně otevírá Pandořinu skříňku. Zpoplatnění se bez masivního budování záchytných parkovišť bude šířit po celé Praze jako od 90. let barevné parkovací zóny.

Bez vytvoření odpovídající záchytné parkovací a obchvatové či objízdné infrastruktury, je zavedení poplatku za vjezd do části Prahy 1 pouze alibistickým opatřením, které ve skutečnosti samo o sobě nic neřeší, ale jen přenáší – a dost možné v rámci přenosu ještě zvětšuje – dopravní problémy do jiných části Prahy.

Poplatek za vjezd automobilu do některých částí Prahy 1, o němž uvažuje vedení metropole, se snadno může ukázat jako kontraproduktivní. Smyslem poplatku totiž je odradit část řidičů od průjezdu exponovanějších částí Prahy 1; pokud ale k odrazení těchto řidičů skutečně dojde, bude se tak v nemalém rozsahu dít tím způsobem, že ti zaparkují své auto v části Prahy mimo úplné centrum, do nějž pak dorazí MHD, případně pěšky. Nutně tak nastane přetížení parkovacích ploch a souvisejícího provozu i v širším centru Prahy a postupně v jejích dalších částech mimo historické jádro.

Takže nakonec bude muset dojít k „odrazujícímu“ navýšení cen za parkování, případně za samotný vjezd i do těchto částí Prahy mimo úplné historické centrum. Ve finálním stádiu proto bude automobilová doprava nezatížená jakýmikoli dodatečnými, nyní neexistující poplatky, vytěsněna až na samotnou periférii Prahy, či dokonce zcela mimo metropoli.

Zavedení poplatku v části Prahy 1 proto představuje „otevření Pandořiny skříňky“, neboť zpoplatnění podobného typu se celkem záhy kaskádovitě rozšíří do dalších částí metropole, které budou muset reagovat na původní opatření v částech Prahy 1. Nynější chlácholící výroky vedení Prahy, že poplatek se má týkat právě jen části historického jádra, jsou tudíž jen falešným uklidňováním veřejnosti. Mnohem spíše se jedná o součást „salámové metody“ postupného zavedení speciálního zpoplatnění vjezdu do celé metropole či její podstatné části.

Stačí vzpomenout, jak se v Praze postupně šířil současný systém parkovacích zón, který v principu rozlišuje platbu parkovného a jeho cenu pro rezidenty a návštěvníky. Tento systém začal fungovat koncem dubna 1996, nejprve ovšem jen v pravobřežní části Prahy 1. Na Malé Straně a na Hradčanech tedy ještě v dubnu 1996 zůstávalo vše při starém, zatímco na Starém Městě už se tehdy objevily modré či jinak barevné zóny. Mimochodem, parkovací karta pro rezidenty tehdy stála za první auto 500 korun, dnes vyjde na 1200 korun. Takže s otevřením Pandořiny skříňky zavedení poplatku za vjezd je třeba počítat nejen s postupným rozšiřováním tohoto poplatku do dalších míst Prahy, ale i s růstem jeho ceny, která dokonce předčí inflaci. Vždyť poplatek za parkování rezidenta 1200 korun se platí od roku 2016; přitom původních 500 korun roku 1996 odpovídalo v úpravě o inflaci jen 885 korunám roku 2016.

Se zavedením systému parkovacích zón v roce 1996 v části Prahy 1 se ale postupně začaly objevovat problémy s parkováním v sousedících oblastech, kde docházelo k přetěžování parkovacích ploch. Pandořina skříňka rozšiřování barevných parkovacích zón se tedy otevřela. Nakonec právě v důsledku tohoto jejího otevření, už v tomto miléniu, došlo k rozšíření parkovacích zón také do zbytku Prahy 1 a druhé a posléze i třetí a sedmé městské části.

Jenže s každým dalším rozšířením zón parkování se zase objevily problémy s parkováním v částech, které sousedily s již zpoplatněnými úseky. Systém se právě proto rozšiřoval – „salámovou metodou“. V roce 2016 tudíž došlo ke vzniku parkovacích zón i ve zbytku Prahy 3 – na Jarově – a také v částech Prahy 5, Prahy 6 a Prahy 8. V roce 2019 pak přibyly Praha 4 a další části Prahy 5 a Prahy 6. V lednu 2020, těsně před covidem, se pak systém parkovacích zón rozšířil i do Prahy 9, tedy do již převážně vskutku periferní části Prahy.

Z tohoto krátkého exkurzu do dopravní historie Prahy je zřejmé, že pokud nedojde k vytvoření odpovídající záchytné parkovací a obchvatové či objízdné infrastruktury, je zavedení poplatku za vjezd do části Prahy 1 pouze alibistickým opatřením, které ve skutečnosti samo o sobě nic neřeší, ale jen přenáší – a dost možné v rámci přenosu ještě zvětšuje – dopravní problémy do jiných části Prahy.

Motoristé tak mají platit 200 korun za každý vjezd, aniž by tento poplatek pro ně znamenal jakékoli zlepšení souhrnné dopravní situace. Vlastně je to tedy ve své podstatě poplatek „za nic“, který má zřejmě jen vylepšit stav erárních financí Prahy a zvýšit moc pražských politiků nad životy Pražanů a dalšími občany, kteří metropolí projíždí.

Pohonné hmoty zrychlují tempo zdražování, čerpadláři & spol. „čarují“ s cenou nafty

Vyšší daň naftu zdražila o 1,80 Kč/l, nafta ale celkově zdražuje o 4,80 Kč/l.

Pohonné hmoty v Česku pokračovaly v uplynulém týdnu ve svém zdražování, které v porovnání s týdnem předtím opět zrychlilo. Benzín za uplynulý týden zdražil o 22 haléřů na 39,75 koruny za litr, takže je nejdražší od loňského listopadu. Nafta nyní vyjde na 38,04 koruny na litr, což značí, že za uplynulý týden její cena vzrostla o 25 haléřů na litr. Nafta je nyní nejdražší od loňského prosince. Během srpna už zdražila o 4,80 koruny na litr, benzín za stejnou dobu podražil o 1,86 koruny na litr. K 1. srpnu se zvýšila spotřební daň z nafty o 1,50 koruny na litr, což včetně DPH činí 1,80 koruny na litr. Nafta tedy v srpnu i po odečtení efektu zvýšení spotřební daně zdražuje o více než korunu na litr rychleji než benzín. Rafinériím a dodavatelům nafty, jakož i čerpadlářům, se zjevně daří na naftě si navyšovat své marže, když při tom využívají částečně zavádějící zdůvodnění právě vyšší spotřební daně.

V příštím týdnu lze očekávat stagnaci až mírný růst, v rozsahu kolem 10 haléřů na litr, jak cen benzínu, tak nafty. Důvodem je srpnová stabilizace korunových cen ropy na světových trzích a také velkoobchodně prodávaných paliv na komoditní burze v Rotterdamu.

Srpnová stagnace cen ropy Brent i paliv v Rotterdamu plyne zejména ze slabších vyhlídek čínské ekonomiky, jejíž výkonnost pokulhává za předpokladem z počátku roku. Mocný pocovidový vzestup země se nekoná, naopak trpí například rekordně vysokou nezaměstnaností mladých. Slabší než očekávaný výkon čínské ekonomiky podvazuje celosvětovou poptávku po ropě, jejímž je Čína globálně největším dovozcem. Cenám ropy nesvědčí ani aktuální postoj vedení americké banky. Jeho členové se stále obávají, že inflaci v USA se zatím nepodařilo zcela zkrotit a bude proto možná třeba přistoupit k dalším navýšením tamní základní úrokové sazby. Růst úroků Fedu tlumí investice a obecně ekonomickou aktivitu, a to vlastně celosvětově, takže ruku v ruce s tím klesá vyhlížená poptávka po ropě – a její cena tak i proto stagnuje.

Za nejvyšší inflaci v EU může i Česká národní banka

Za nejvyšší inflaci v EU můžeme i my, Česká národní banka, a naše chyby, přelomově a po návratu z USA připouští guvernér české centrální banky Michl. Ve svém textu (zde), jenž vznikl po návratu z každoroční klíčové konference centrálních bankéřů celého světa, pořádané tradičně v Jackson Hole ve Wyomingu, si guvernér nezvykle sype popel na hlavu. Lépe řečeno, sype jej na hlavu hlavně předchozímu vedení ČNB.

„Při debatě s kolegy z americké centrální banky, Evropské centrální banky, Bank of England nebo Reserve Bank of New Zealand jsem si potvrdil, že tak jako u nich, projdou naše modely auditem a kritickým hodnocením,“ píše Michl. „V Česku se již nesmí opakovat rok 2017, kdy se významně navýšil objem likvidity v bankovním systému s cílem oslabit korunu a vyvolat inflaci,“ dodává.

V dubnu roku 2017 tehdejší vedení ČNB ukončilo kontroverzní intervenci za slabší korunu, jejímž cílem bylo, jak píše Michl, vyvolat inflaci. Tuzemská centrální banka se zejména v letech 2013 až právě 2017 obávala možných důsledků deflace, tedy plošného poklesu cenové hladiny v ekonomice.

Michl kritizuje zejména poslední měsíce intervence, započaté už v listopadu 2013. Guvernér upozorňuje, že mezi prosincem 2016 a dubnem 2017 se zvýšila bilance ČNB, respektive likvidita bankovního sektoru, o závratný bilion korun, a to z 1300 na 2300 miliard korun. To podle Michla „přispělo k tomu, že jsme později měli nejvyšší jádrovou inflaci v EU.“

Guvernér ČNB též nezvykle otevřeně připouští, že minulá politika ČNB byla mylná, přičemž ovšem – jak dodává – nyní „nelze šmahem napravit chyby z posledních let.“

Prezidentovo váhání s podpisem úpravy důchodů jejich lednové navýšení neovlivní

Průměrný důchod v lednu 2024 vzroste o avizovaných zhruba 400 korun.

Prezident Petr Pavel nakonec podepsal novelu zákona, která zpřísní pravidla předčasných penzí a zpomalí jejich valorizaci. Nicméně jeho váhání by nemělo nijak ovlivnit řádnou valorizaci důchodů v lednu 2024.

Důvod je prostý. Novela mění vzoreček valorizace penzí. Přitom procentuální výměra penzí se valorizuje v závislosti na vývoji inflace a v závislosti na růstu reálné mzdy. Novela, s jejímž podpisem prezident váhal, upravuje valorizaci na základě růstu reálné mzdy. A to tak, že nově by se měly penze v procentuální výměře valorizovat pouze na základě třetiny růstu reálných mezd, namísto dosavadní poloviny. Jenže ve sledovaném období byl reálný růst mezd podle všeho záporný. Takže je jedno, zda se z něj počítá polovina nebo třetina. Ze záporného růstu dává jak polovina, tak třetina pro účely výpočtu penzí prostě nulu.

V prvním letošním čtvrtletí reálné mzdy poklesly meziročně o 6,7 procenta, přičemž ve druhém pololetí by měly klesnout o 2,7 procenta, alespoň na základě šetření agentury Bloomberg mezi českými analytiky. Byť přesně to budeme vědět až po víkendu, v pondělí 4. září, kdy ČSÚ zveřejní data k vývoji mezd právě za letošní druhé čtvrtletí.

Jestliže v celém letošním prvním pololetí reálné mzdy klesaly, stejně jako ve všech čtvrtletích loňska a už i v posledním čtvrtletí roku 2021, je irelevantní, zda se valorizace procentuální výměry penzí počítá jako jedna polovina nebo jako jedna třetina jejich růstu.

V lednu 2024 se tak důchody budou valorizovat o zhruba 400 korun, což je částka, kterou již avizovalo ministerstvo práce a sociálních věcí. Tato částka odpovídá valorizaci základní výměry důchodů, která se vypočítává jako deset procent z průměrné nominální mzdy. (1.9.2023)