Tři způsoby, jak může Fialova vláda zlevnit lidem elektřinu

Komentář Lukáše Kovandy

Snížit cenu elektřiny v ČR může Fialova vláda několika způsoby:

1. Fialova vláda by mohla vyjednat zastropování cen emisních povolenek. Může tak učinit v tandemu se Španělskem, které už o zastropování cen Brusel žádá. Dokonce by šlo obchodování s povolenkami zcela pozastavit. To proto, že roli povolenek nyní převzala válka, která zdražuje fosilní energie, zatímco relativně zvýhodňuje jadernou a zelenou energii. V jejich případě totiž EU není závislá na Rusku, na rozdíl od fosilní energie, vyráběné z plynu, uhlí či ropného produktu mazutu. V tuto chvíli povolenky nemají žádný svébytný smysl, pouze ještě zvyšují již také extrémně drahé ceny energií. A mimochodem tím pádem také zvyšují ziskovost ČEZ. Pozastavení obchodování s povolenkami by dlouhodobě snížilo cenu velkoobchodní elektřiny až o dvacet procent.

2. Česká vláda by mohla snížit cenu elektřiny také tak, že by postupovala po vzoru Francie. Tamní „ČEZ“, polostátní podnik EdF, musí podstatnou část své jaderné elektřiny prodávat dodavatelům pro francouzské firmy a domácnosti za státem nařízenou cenu, která je zpravidla výrazně nižší než cena tržní. Teprve zbytek může prodat za cenu tržní. Fialova vláda by tak mohla „po francouzsku“ nařídit ČEZu, aby prodával část své jaderné elektřiny za regulovanou cenu, například za cenu odpovídající průměru let 2015 až 2019. Jaderná elektřina není zatížena povolenkami, ani rostoucí cenou uhlí či plynu, takže by se tak vlastně jen snížily obrovské marže ČEZ, které nyní má v rámci produkce své jaderné elektřiny. Teprve zbytek by pak ČEZ prodával za tržní, burzovní cenu. Je ale pravda ta, že s tímto řešením by měli problém menšinoví akcionáři ČEZ, neboť snížení marže ČEZ snižuje jeho ziskovost, tedy i zisk v přepočtu na akcii a potenciálně dividendu.

3. Současný český kabinet může také ČEZ rozdělit a stoprocentně pod sebe získat tu jeho část, která má v gesci cenotvorbu, distribuci elektřiny a jadernou energetiku. Stát by to vyšlo na zhruba 250 miliard korun, ale pak by měl plnou kontrolu nad cenou elektřiny a mohl by ji zastropovat, aniž by narážel na odpor menšinových akcionářů. S dělením ČEZ by totiž podle všeho menšinoví akcionáři akcionáři. Nechtějí totiž, aby ČEZ stavěl jaderné bloky bez garance státu. Jenže nové jaderné bloky nutně potřebujeme. A když už by měl stát dávat garance, ať tedy pod sebe převezme celou jadernou energetiku ČEZ. Druhá část ČEZ, sestávající třeba ze stávající divize obnovitelných zdrojů a dalších, by se obchodovala na burze, jako se tam nyní obchoduje celý ČEZ, a byla by polostátní, časem třeba i z větší části soukromá. Postátnění jedné části ČEZ ovšem předpokládá vytěsnění části menšinových akcionářů. Je to citlivá věc. A stát by musel zvolit postup dojednaný právě s minoritáři, aby jej pak nečekala lavina žalob a soudních pří. Ale sami menšinoví akcionáři navrhují postupy, jak ČEZ rozdělit, aniž by se cítili poškozeni.

Vláda měla úsporný tarif zacílit – a mohla za stejné peníze ještě navíc snížit DPH na potraviny 

Stěžejní problém nynější koncepce vládní pomoci s drahými energiemi tkví v tom, že není dostatečně adresná. Pokud by například dnes blíže představený energetický úsporný tarif byl koncipován tak, aby od drahých energií ulevil pouze skutečně potřebným, tedy chudým a lidem z nižších středních vrstev, a ne plošně všem, bude sociálně a koneckonců i ekonomicky dávat daleko větší smysl. Jestliže by pomoc tarifu ulevovala pouze skutečně potřebným, tedy zhruba čtvrtině sociálně nejzranitelnějších domácností, vyjde tarif dokonce i při zdvojnásobení vyplácené pomoci opravdu potřebným stále jen na zhruba polovinu jeho nynějších nákladů. Místo 66 miliard korun by tak letos a v příštím roce vyšel celkem na 30 až 35 miliard. A to, opakujeme, ti skutečně potřební dostanou vyplaceno (ve formě odečtu z účtovaných plateb za energie) dvojnásobek toho, co mají dostat nyní.

Vláda by tak ušetřila přes třicet miliard korun. Tyto peníze by mohla využít třeba ke snížení DPH u základních potravin, ze stávajících 15 na 10 procent. Takové snížení by mohlo být trvalé, což zvyšuje pravděpodobnost, že by jej prodejci nakonec kompletně promítli do snížení konečných cen v obchodech. Snížení by se týkalo potravin typu masa, mléka, chleba či třeba vajec. V takovém případě by vyšlo veřejnou kasu na zhruba sedm miliard korun ročně.

Po dobu čtyř až pěti let by tedy těchto sedm miliard ročně veřejné rozpočty mohly oželet, aniž by se zvýšilo zadlužení eráru o jediný haléř, pokud by právě došlo ke zmíněnému zacílení energetického tarifu. Vláda by zkrátka zúžením okruhu osob, jimž tarif od drahých energií uleví, uspořila veřejné peníze a z této úspory by pak po dobu čtyř až pěti let financovala nižší DPH na základní potraviny.

Snížení DPH na potraviny a související zlevnění potravin by pomohlo opět zejména sociálně zranitelným skupinám. Potraviny totiž v rozpočtech těchto domácností tvoří z hlediska podílu na celkových výdajích citelně významnější položku, než je tomu u domácností bohatších a lépe zajištěných. Současně by vláda trvalým snížením DPH na potraviny pomohla zemědělcům a potravinářům, neboť by zvýšila poptávku po jejich produkci, a tedy zlepšila její odbyt. Přitom by snížení DPH z 15 na 10 procent jenom sazbu přiblížilo běžné praxi v EU. Česko totiž patří v rámci EU k zemím spíše s vyšší sazbou DPH na potraviny. Což zčásti vysvětluje třeba to, proč v Německu, kde je na řadu potravin uplatňována sazba DPH jen sedmiprocentní, jsou potraviny po prostém přepočtu do korun mnohdy levnější než v Česku.

Během čtyř až pěti let se zároveň Česko vymaní z nejzávažnější fáze energetické krize a bude moci zahájit proces soustavnějšího ozdravování veřejných financí. Během právě čtyř až pěti let by tak Česko jistě mohlo najít další úspory ve veřejných rozpočtech, kterými by pokrylo uvedené snížení DPH na potraviny i do dalších let. Takže by se opravdu jednalo o snížení trvalé, nikoli přechodné.

Sociálně zranitelným by tak bylo pomoženo zdvojnásobením úsporného tarifu, a navíc ještě zlevněním potravin. To by současně pomohlo zemědělcům a potravinářům, nyní tak těžce zkoušeným. Střední vrstvy a bohatí lidé, tedy zbývajících zhruba 75 procent populace, mají zpravidla vytvořený finanční polštář, a to i díky zrušení superhrubé mzdy. Zrušení superhrubé mzdy totiž nechalo více peněz v kapse hlavně zástupcům střední vrstvy a lidem bohatým, zatímco těm chudším tolik nepomohlo, některým prakticky vůbec. Nyní by se to tedy alespoň částečně kompenzovalo. A dluh státu by přitom nenarostl ani o ten jediný haléř. (25.8.2022)