Třicatero krás ženy 12. O dokonalostech a ctnostech ženiných III.

Zdvořilost – Dvornost – Roztomilost

Ku pochvale žen třeba zřejmě se vyznati, že ženy od přirozeností své chovají v sobě zdvořilost, dvornost, dobrý způsob a jemnou řeč, což vše k mravům v takovém jest poměru jako dokonalost k dílu samému. Muž ovšem také nabývá těchto vlastností, ale jen častou a dlouhou návštěvou společnosti lepší a tím, že stává se žákem žen. Poněvadž ženy nadány jsou větším důvtipem a taktem než my, zpozorují také na první pohled, co každému sluší, a chápají nesčetné odstíny, nám zúplna unikající. Muž obyčejně v praksi době a slušně se chová, ale ono jemné a hluboké pozorování, onen dar vyciťovati, dávati na srozuměnou bez dlouhých výkladů, uspokojovati každého, líbiti se všem, toť vlastní jest toliko ženě. Ženy, jsouce povahou jemnější a roztomilejší, v životě pak veřejném a soukromém spanilejší, chovají v sobě ve vyšším stupni všecky společenské vlastnosti, kterých tak často mnohému muži se nedostává. I jsme v tom za jedno, že vždycky styk a obcování s ženami muže otesává, civilusuje a učí stávati se lásky hodným.

Zvláště pak vynikají ženy francouzské svou dvorností, svými vnadami a svou roztomilostí. Ony zdvořilosti dodaly obcování společenskému dokonalejších tvarů, myšlenkám větší příjemnosti, způsobům nenucenosti a výrazům elegance. Šťastná vloha státi se zábavnými pro všecky do styků životních nevyčerpatelný zdroj ozdob, tato vloha, ženám tak přirozená stačila by na vyváženou lehkomyslnosti jejich povahy a nestálosti jejich choutek. Rádi zapomínáme na všecky ty malicherné nepříjemnosti, plynoucí z jejich lehkomyslnosti nebo nepozornosti, abychom skládali hold uznání jim náležitého za rozkošné chvíle, strávené kolem nich, a za štěstí, které nám tak opatřily.

Dějiny staré i moderní vzdělanosti jasně ukazují, jak důležita jest úloha ženina. Vizte jen Sokrata, Periklea, Kleona, Alkibiada a jiné výtečníky athénské, kterak u krásné Aspasie učí se býti roztomilými a zdvořilými. Dům Laidin v Korinthě zcela dobře může býti prohlášen za Akademii vkusu a zdvořilosti. Zvláštní pozornosti zasluhuje fakt ze života této roztomilé Korinťanky, v němž jeví se nám jako učitelka jemnějších mravů po několik let u neohrabaných obyvatelů městečka thesalského. A naše slavná Ninon de Lenclos byla také za našich dob vzorem dvornosti, vnadnosti, elegance a roztomilosti. Dostačovalo i největším mrzoutům a neohrabancům, aby navštěvovali po nějakou jen dou Hôtel des Tournelles a přeměňovali se v roztomilé muže, vyhledávané ve společnosti. Jen žena dosahovala takových přeměn.

Láska – Věrnost – Oddanost manželská

Dějiny všech národů poskytují přesvědčivých důkazů, že věrnost manželskou lépe zachovává žena nežli muž. P. Lemoine praví ve své knize: „Galerie des femmes forte“: „Přiznávám se, že při studiu dějin kterékoli země a kteréhokoli věku setkal jsem se houfně s hrdinnými ženami, které i život svůj obětovaly z lásky a věrnosti k svému choti; ale když sháněl jsem se po mužích, zdobených týmiž ctnostmi, jen velmi malý hlouček jsem jich našel.“

Jako starý věk podává nám Alkesty, Porcie, Pauliny, Arrie atd., které srdnatě samy se usmrcovaly, aby nepřežily smrti svých mužů, tak v letopisech první francouzské revoluce plno a plno jest zaznamenáno příkladů šlechetné oddanosti a vznešené smrti, příkladů to, jimž podobné marně snad bys hledal v dějinách jiných národů. Jen jedním okem nahlédneme-li v onu dlouhou listinu jmen žen obětavých, z nichž některé zvěčnily se výmluvným svým perem, na bůh zdař vybíráme jména paní: Rolandové, Talienové, Grimaudové, Lavergnové, Boyerové, Monchyové, Malezeyové, Desmaretsové, Ruvillyové, Payssacové, Rosambové, Claviérové atd. Zvláště tato usmrtila se s chladnokrevností, která jest zvláštní ženám udatným. Paní Claviérová dověděvší se, že choť její skončil samovraždou ve vězení, aby ušel ostří katanskému, uspořádala své záletosti, potěšila své dítky, ustanovila jim poručníka a pak uzavřevší se do své ložnice, pevnou rukou s klidem hodným Catona vrazila si dýku do ňader svých, pronášejíc tato slova: „Milený muži, rozvedli nás, ale spěchám opět s tebou se sejíti.“

Paní de Rosambo, kráčejíc k smrti, setkala se se slečnou de Sombreuil a pravila k ní: „Vám šťastně se podařilo zachrániti vašeho otce, já však mám tu útěchu, že mohu zemřít se svým chotěm.“

Paní Rolandová nepřístupna jsouc strachu, hlavou svou to zaplatila, že odmítla vyzraditi úkryt svého muže. A jdouc mimo sochu Svobody, tato udatná a vznešená paní poklonila se a hlasitě pronesla tato slova: „O svobodo, kolik zločinů hanebníci páší ve jménu tvém!“

Kdo z nás nebyl by dojat při vypravování dojemných příhod slečen Cazottové a Sombreuillové? Tyto odvážné dívky dvacetkráte vrhly se mezi katany a dvacetkráte nedbaly smrti, jen aby zachránily životy svých otců.

Citujmež ještě jeden skutek, svědčící o odvaze, oddanosti a lásce manželské paní Lefortové za krvavých dnů roku 1793. Paní Lefortová zakoupila si dovolení, že směla vejíti do žaláře, odkudž její choť měl vyjíti jen, aby vstoupil na popraviště. Vyměnila s chotěm svým šaty a v tomto přestrojení vězeň mohl uniknouti ze svého žaláře. Nazejtří podvod byl objeven, a paní Lefortová předvedena před rozzuřeného zástupce národa, jenž zavolal, tajným podivem jsa dojat:

- Vy nešťastnice, co jste to udělala?

- Svou povinnost jsem vykonala, odpověděla, a nyní, katane, konej ty svou.

V dobách nám poněkud bližších, roku 1815, paní de Lavalette napodobila tuto oddanost a zachránila tak svého chotě od jisté smrti.

Nikdy nemluví se o lásce a oddanosti manželské, aby neuváděla se tato událost:

Císař Konrád III. obléhal ve Weinsbergu Jindřicha Pyšného, vévodu bavorského; již již mělo dojíti k útoku, a město by bylo jistě padlo, tu ženy přišly se vrhnout na kolena před císařem, žádajíce ho snažně, aby jim byl tou milostí a dovolil jim odejíti a vzíti s sebou, co by mohly unést. Žádosti jejich bylo okamžitě vyhověno. Ale jaké bylo překvapení Konrádovo, když viděl, kterak na zádech odnášejí své muže. Tak dojala císaře tato podívaná, že dal milost i městu i vévodovi.

Při nesčetném počtu faktů jest muž nucen doznati, že žena vyniká nad něho velice, kde jde o důkaz lásky, věrnosti a oddanosti manželské, a že potřeba věnovati se svým milým a obětovati se za ně, zdá se býti vrozeným pudem ústrojnosti ženské. Ve všech vrstvách společenských ženy podávaly a posud každým dnem podávají důkaz, že mohou čeliti nejtužší námaze, že mohou snášeti bez reptání nejhroznější bídu a umírati plny radosti pro ty, koho milují. V tomto ohledu muž u přirovnání se ženou jest jen slabým děckem; neboť při veškeré převaze sil svých sotva by jednou snesl hrozné zkoušky, kterým žena po celá léta se podrobuje.