.jpeg?s3=1)
Oddanost k vlasti
Na několik mužů, kteří se obětovali za spásu vlasti, napočteš tisíce žen. Ke jménům Kdra, Decia a Quinta, které uvádějí mužští spisovatelé, jde-li o oddanost k vlasti, proč nepřipojují jména tří dívek z Leosu: Praxiteje, Eubuly a Theopy? Proč nepřidávají jména obou dívek erethejských: Pandory a Protogenie? Dále jména Makarie, Embarie, pak jméno matky Kleomenovy a tolika jiných odhodlaných žen, které s chladnou krví podstoupily smrt za spásu své vlasti.
A máme-li mluviti o ženách Fokejských, které na počátku obležení, kdy šlo o zničení města, zapřisáhly se, že pohřbí se v sutinách jeho, bude-li města dobyto, a ověnčily květinami tu, která první k tomu poradila?
Za dob Brennových ženy a paní římské spasily Řím od vyplenění a vypálení tím, že daly jako výpalné všecko své zlato a všecky své klenoty. Po bitvě u Canen opětně takové oběti všeho svého bohatství byly schopny ženy římské, když šlo o blaho a spásu vlasti.
Quintia Crispilla, manželka císaře Maxima, jsouc obléhána v Aquileji, dala příklad ženám tohoto města, aby ustříhaly si vlasy na provazy v náhradu za opotřebované motouzy u luků a válečnických praků.
Vláda – Politika
Proč by ženy nebyly schopny říditi záležitosti veřejné, vésti vládu státní?... Jedni myslí, že síly potřebné by se jim nedostávalo; jiní tvrdí, že by stále kolísaly při svém jednání mezi násilím a slabostí. P. Lemoine o tom dí: „Jsou mužové politikové, kteří pro vladaření nejsou nic jiného nežli ženami; ale vím také velmi dobře, že mínění těchto politiků není tak svaté jako slova evangelia. Státy se neovládají,“ připojuje, „toliko vousem, nýbrž řídí se obratností ducha a silou rozumu; a duch může býti právě tak dokonalý a rozum tak výborný v hlavě ženy jako v hlavě muže. Rozumnost nezvyšuje se silnými svaly, rameny a pažemi; síla těla netvoří veliká knížata; zákonodárci a mudrcové řečtí nikdy nepatřili mezi atlety. Ruka řídicí veslo není rukou řídicí kormidlo, právě tak jako ruce, v nichž spočívá železo, by byly neschopny, kde by šlo o pěsti. Samice orlí má právě tak ostrý zrak jako samec; srdce lvice jest právě tak veliké jako srdce lvovo. Obezřelost, prozíravost a lstivost jsou předními nástroji politiky a náleží oběma pohlavím; jsou tedy ženy právě tak schopny vládnouti jako muži.“
Také my jsme toho mínění, že politika není nad síly ženské. A dějiny nám dokazují, že není národa, který by nemohl se pochlubiti slavnými kněžnami a královnami. Ano mohla by se i postaviti otázka, zdali při stejném počtu slavných panovníků a panovnic nebyla by výhoda při ženách.
V čele žen, které řídily osudy států, jmenujme tyto:
Semiramidu, jejíž slávou slynul celý starý věk;
Didonu, zakladatelku Karhaginy, která lepšího osudu zasloužila;
Agaristu, královnu athénskou.
Kleofeu, která se odvážila vzdorovati zbraním Alexandra Velikého tak, že tento velikou úctu jí vzdával;
Thomiridu, královnu Amazonek, která přemohla Kýra;
Kamillu, královnu Volsků;
Boadiceu, která porazila Římany;
Kleopatru, královnu egyptskou, stejně proslavenou svými vlohami jako svou krásou;
Zenobii, která dobyla Egypta a odvážila se pustiti v zápas s Římany;
Yolandu, královnu cařihradskou;
Vastu, která v Čechách založila říši žen, podobnou říši Amazonek starověkých;
Marketu Valdemarovnu, příjmím Semiramis, která živostí svého ducha a rozsáhlými svými vědomostmi předčila nade všecky veliké politiky své doby;
Vandu, královnu polskou, která bojovala v čele svých zástupů proti knížeti Ritagoru a porazila jej ve dvou bitvách;
Isabelu Kastilskou, která velice přispěla k objevení Nového světa a vyhnání Maurů ze Španěl;
Kateřinu de Foix, která pravila choti svému, králi Navarskému: Done Juane, kdybyste vy se byl zrodil Kateřinou a já Juanem, nebyli bychom nikdy pozbily Navarry.
Jeannu d´Albert, Elišku, královnu anglickou,
Markétu Anjouskou, Kateřinu, carevnu ruskou, Marii Terezii, královnu českou a uherskou, a tolik jiných a jiných.
Byly to vesměs ženy, které duchaplností, udatností a šlechetností svou zasloužily si jména slavných a velikých panovnic.