.jpeg)
Básnictví – Literatura – Vychovatelství – Mravověda
Vědy a umění s pýchou ukazují ve svých letopisech na dlouhou řadu jmen slavných žen; a zvláště básnictví a hudbu pěstují ženy rády. To nejspíše asi jest tím, že velmi živá jest jejich obrazivost a že u nich převládá vkus pro barvy nad jinou zálibou duševní; a připojme k tomu, že také pro čistou naprosto jejich lásku, pro jemné jejich city a pro výtečnou jejich soustavu tělesnou i duševní.
V heroickém věku starého Řecka básnířka Myrtis naučila umění vršovickému Pindara, a jiná žena, slavná Korinna, pětkráte pustila se v zápas ve hrách olympijských s tímto knížetem básníků a pětkráte vítězného věnce nad ním si dobyla. Dafne, dcera božského Teiresia, dávala věštby v tak krásných verších, že božský Homer shledal je hodnými, aby našly místo v básních jeho. V Mytileně v odě a elegii proslula žena, nesmrtelná Sapfo. Její spoluobčané přezděli jí desátá muza a razili pamětní peníze jí na počest.
A z dějin řeckých došlo nás četných jmen ženských, proslavených se v literním umění. Tak
Myra z Byzantia, chválená Athenaiem;
Nosside, pokládaná Antipatrem za nejučenější ženu své doby;
Klitugora, slavená Aristofanem;
Parhenis, uváděná v antologii řecké;
Theano, dcera pythagorova, jako proslavená básnířka;
Kleobuline, dcera krále rhodského, která zamítla trůn svého otce, aby docela mohla se věnovati básnictví.
Haidilia z Athen;
Praxilla z Sikyonu;
Franeta, která prý vynalezla hexametr;
Damofile z Lesba;
Thargelia z Mileta;
Fylenis z Leukadie;
Leontion, začka Epikurova;
Aspasia z Mileta;
Lais, Lasthenia atd. atd. a tolik jiných slavných žen, že nemožno je vypočítati, pěstovalo s úspěchem básnictví, výmluvnost a filosofii.
V prvních dobách po založení Říma sibylla Carmenta skládala a zpívala tak libozvučné verše, že Římané ji vystavěli chrám a přisoudili pocty božské.
Corneficia, dcera básníka Corneficia, vyrovnala se v básnictví otci svému.
Argala na Korfu byla učitelkou krásných umění.
Elvis skládala posvátné hymny, které byly zpívány v basilice sv. Petra v Římě. A básníci italští ctili velice památku její.
Počet žen, které ve středním věku vynikly v básnictví a v uměních, jest tak značný, že by bylo třeba celé knihy na jich výpočet. Postačí nám, řekneme-li, že zvláště v Italii nebylo městečka, které by se nehonosilo svou učenou ženou.
Cassandra Fedele v šestnáctém století veškerou Italii naplnila věhlasem svým, a Politianus ji píše:
„Pište dopisy tak vtipné, tak uhlazené, dýchající něhou panenskou a přece plné moudrosti a velmi vážné. Četl jsem také vaše řeči, které stkvějí se barvitým výrazem, bohatým a lahodným slohem; ano dověděl jsem se, že máte také nadání improvizační, kterého se nedostává tak mnohým řečníkům. V dialektice prý dovedete zaplétati takové uzle, že nikdo jich rozplésti neumí; a jste při tom tak bystrá, že najdete rozluštění záhady, která zdála se býti zcela nerozluštitelna. V zápasech filosofických dovedete stejnou měrou hájiti svých zásad jako útočiti na zásady jiných, a jsouc pannou, přece odvažujete se boje s vojíny. Zkrátka na této krásné dráze ve vědách a v literatuře pohlaví není na újmu vaší srdnatosti, aniž srdnatost studu, aniž stud geniu; zatím co svět pln jest vašich děl, klopíte zrak a zachováváte si onu řídkou skromnost, která jest vznešeným údělem duchů vyvolených.“
Italie, Německo, Anglie, Rusko, Polsko, Švédsko, slovem všichni národové mají své ženy, vynikající v pracích literních, a přisuzují jim zaslouženou poctu; ale ze všech krajů světa nebylo tak plodného na ženy učené nebo literně vzdělané jako Francie, a nám postačí jen uvésti některé na důkaz, že Francie v tomto druhu slávy předčí nad země ostatní.
Paní Dacierova tak byla sběhlá v řeči latinské a řecké, že nejslavnější znalci řečtiny i latiny její doby přicházeli k ní poradit se o temných místech, s nimiž se setkávali. Paní Dacier přeložila Homera, Terencie a Horacia, připojujíc ku překladům poznámky, kterým se podivují učenci podnes.
Paní de Genlis, de Sévigné, Deshouliéres, de Riccoboni, de Ville-Dieu, de la Suze, de la Sabliére, de Thianges, de Lambert, de Puisieux, de Sommery, de Graffigny, de Sabran, de Montausier, de Bourdic, de Montenclos, Cottin, Labé, Laféraudiére, Vanoz, Tolier, de Chateny, Gnichelin, Robois atd. atd.; pak slečna Scudéryova, které se dostalo první ceny za výmluvnost od Akademie francouzské; paní Vardierova, kterou chválí tolik Voltaire i Laharpe; paní de Montausier a de Longueville, jež Fléchier chvalořečil.
Paní de Staël, jejíž sláva jest evropská, stejnou měrou s úspěchem zkusila se v oboru umění, politiky a filosofie.
Cornelie Knightova, původem Francouzska, napsala velmi učené dílo, a správno jest, tvrdíme-li, že učinila pro Řím tolik, co Barthélemy učinil pro Athény svým dílem „Cesta mladého Anarcharsida“.
Paní Guizotova, která vynikla svou bystrostí kritickou, hlubokým svým úsudkem a svým vzděláním filosofickým, dosáhla místa mezi předními učiteli mravoučnými své doby.
A prazvláštní jest okolnost, že většina žen spisovatelek věnovala své péro důležité otázce o výchově dívek; jejich spisy mají zvláštní ráz, kterého marně bys hledal v dílech mužů, pojednávajících o týchž otázkách; dýše z nich něha mateřská tak silná a bdělá, že nelze s ní srovnati žádný jiný cit.
Slečna de Sommery napsala o výchově dívek několik stran, které každá matka dobře by si měla vštípiti ve svou paměť.
Paní de Rémusat, Leprince de Beaumonta mnoho jiných zanechalo výtečná díla o výchově ženské a drahocenné pokyny o tom, kterak ženám jest se chovati.
Anglie s pýchou pohlíží na mnoho ženy, napsavších díla téhož druhu.
Miss Moore uveřejnila své „Úvahy o výchově dívek“, v nichž najdeš mnohé velmi užitečné pokyny.
„Pojednání o praktické výchově“ od miss Edgewothové jest nejpozoruhodnější spis o této důležité látce.
„Praktické dopisy“ a „Základní zásady o výchově“ od paní Hamiltonové budou vždy k velikému prospěchu mladým dívkám.
„Procházky po venkově“ od paní Smithové (kniha zvláště určená dívkám dospívajícím) mají za účel nadchnouti je pro jednoduchý vkus a pro lásku rodinnou.
Dále máme „Přítele dívek“ od paní Rowsonové, „Učitele dítek“ od paní Bonhottové, „Anekdoty pro mládež“ od miss Wackfieldové, „Dopisy o štěstí dívek“ od paní Wellsové.
„Úvahy pro mladé ženy“ od paní Griffithové a mnoho jiných podobných spisů hledí buditi lásku ke ctnosti a hrůzu před nepravostí.
Také ženy ruské, německé, italské i španělské věnovaly své péro zvláštním pojednáním o výchově dívek. A jen litovati nám jest, že ženy ty neznaly se ve fysiologii, tělocviku a zvláště ve zdravovědě domácí, která tak užitečna a prospěšna jest matkám v rodině.
Pokračování, více pod odkazem Z historie/Třicatero krás ženy
.jpeg?s3=1)
