.jpeg?s3=1)
Závěr analytický - pokračování
Shrňme přehledně svou chválu žen v rychlém rozboru jejich schopností, ctností a vad.
Žena, tento výtečný a nebezpečný tvor, tento anděl něhy a citu, tento pravzor dobroty, zloby, příchylnosti a nestálosti, skromnosti a marnivosti, vždy upřílišňuje ve svých vášních, ať dobrých, ať špatných. Jsouc nadána bystrostí a prozíravostí, žena nahrazuje sílu nedostávající se jí oporou, kterou jí poskytuje duch její; má vždy pohotově celou sbírku odpovědí případných; a v choulostivých okolnostech zachovává podivuhodný klid, sebevědomí nezvratné, a kde toho třeba, lež tak hladce plyne z úst jejich, že jsme nuceni uznati ji za pravdu.
Jsouc lstivá, koketní, svůdná a vnadná jako lesní panna, vábí vás a unáší, aby unikla vám v tom okamžiku, kde již již myslíte, že ruku na ni jste vztáhl. Jestliže zemdlen jste marným svým pronásledováním a hrozíte jí, že ji opustíte, jediným úsměvem tato nová čarodějná Kirke přivábí vás ku svým nohám, obestře vás svými kouzly a vpouští do vašich čivů tu radosti nebeské, tu muky pekelné. A jindy jsouc přísně vážná, jediným pohybem ruky vás zatrašuje a jediným pohledem ochlazuje; a právě když se domníváte, že jste nad ní zvítězil, povstává pyšnější a hrdější, než byla dříve; poručí vám jako královna, vynucuje si poslušnost a úctu; a jindy opět poddává se vám jako dítě.
Jen otevřete dějiny pokolení lidského a pozorujte bedlivě ženy v tisícerých odstínech, v jakých se jeví; a hledejte pak, zdali jiná nějaká bytost na světě prodělává tak četné a dokonalé přeměny. Jako svůdné nymfy vidíte ženy sestupovati se v rej taneční na květnatých lučinách Llyssu. Cudně a bázlivě kráčejí se sklopeným zrakem při slavnostních obřadech náboženských, sypajíce kvítí na zemi. Jako rozpustilé Bakchantky s planoucím zrakem daleko široko svými výkřiky naplňují vzduch při slavnostech Bakchových. Jako rozkošné a ušlé odalistky plní haremy na Východě a jako ženy mravů nejpřísnějších kláštery na Západě. Jako manželky a matky smrti vzdorují pro blaho svých mužův a dítek. Jako neohrožené bojovnice jsou plny odvahy a jindy jako slabá a křehká stvoření padají do mdlob při nejmenším šustotu. U národů barbarských jsou úplně oddanými otrokyněmi a vládnoucími paními u národů vzdělaných. Jako anděl tu tvořící, tu ničící rozplameňují život láskou i uhasínají přílišným rozkošnictvím. Ženy jsou vše, co jen chcete, aby byly, ale na konec přece jsou jen tím, čím samy býti chtějí.
Žena ku podivu v sobě spojuje i sílu i slabost, oddanost, odevzdanost, nenávist i lásku; v její křehké a jemné nádobě tělesné skrývá se duše, uhnětená z nejšlechetnějších citů i z nejčernější podskočnosti, bije tam srdce, plné odvahy i bláhové bázně a pověrčivosti. Mnohá žena dnes odvažuje se největšího nebezpečenství, ale nazítří padne při nejmenším nárazu, ano zimou se zachvěje, pírkem-li se jí dotkneš. Mnohá žena, která dnes by si neuložila ani nejmenší újmy ve svých zábavách, aby tě vysvobodila z velikého nebezpečenství, jindy by život dala za tretku.
Oh! kdo by si chtěl lichotiti, že zná důkladně povahu ženy? Který pozorovatel pronikavý a prozíravý dovedl by prozkoumati hlubiny srdce jejího? Který dovedný malíř byl by s to, aby zachytil její tak pohyblivý výraz tváře, aby ustálil tvary a odstíny tak mlhavé? Synthesa i analysa samy sebou padají před touto povahou nepochopitelnou v rychlých jejích proměnách, v jejích záchvěvech a protivách, v jejích tajemných jednotlivostech.
La Chaussée napsal verše:
Žena je bytost, které se nic nepodobá;
buď zcela bývá dobrá nebo zcela špatná, buď oboje najednou;
a touží-li po rozkoších, touží po nich výstředně;
její moudrost stává se skutečným šílenstvím;
mírniti se, zdá se jí nechutné;
Vždy jen k výstřednosti vede ji její náklonnost.
A ohlédněme se z jiné stránky po ženě a zkoumejme, jak vznešená jest její úloha vzhledem k muži, zkoumejme její starostlivost a péči, její dobrodiní a její stálou oddanost.
Žena nás nosí ve svém lůně, žena nám dává život, žena nás kojí a hlídá v naší kolébce, žena řídí první naše kroky a učí nás blaboliti první slova; ženě se dostává náš první úsměv, který nám vrací; žena suší slzy naše, vzdaluje nás všeho nebezpečenství, obklopujícího naše dětství, rozhání naši nevrlost a připravuje nám naše zábavy; a později sdílí s námi naše práce, nadlehčuje jejich tíži a stává se naší pravou polovicí; její náruč nás nosila v dětském našem věku a náruč její jest nám oporou v starobě. Když naposledy usmívá se na nás slunko života, tiskneme ruku její v posledním objetí, a ještě nad naším hrobem rozlévá slzy, zasypávajíc její kvítím. O ženy! Příroda jakoby svěřila nevyčerpatelným starostem vaší něhy; a veškeré lidstvo se pyšní a honosí vaším dobrodiním, tak že sám nevděk nucen jest je uznávati.
Aby pocítila bol cizí, stačí ženě, aby jej spatřila; slova těšící, přívětivost a péče posilňující jsou jí dány od přirozenosti. Kdokoli trpí, má právo na její zájem, na její útrpnost. A kde nemůže pomáhati nešťastným materielně, hledí jim pomoci duševně. A když ženy se ocitnou uprostřed našich hněvů a vášní, hledí vždy je zmírniti a pouspati. Ženou v zemi se zakořeňují a udržují u národa šlechetné city, nadšení velkodušná a způsoby jemnocitné; neboť ženy mírní divoké mravy a šlechtí hrubé chtíče. Co by bylo ze společnosti, kdyby ženy jí se vzdalovaly?...
Tu by bylo všude samé zlo, samé utrpení bez smilování, samá úzkost a samé neštěstí, a nebylo by naděje na potěchu.