.jpeg?s3=1)
Závěr analytický - dokončení
Oh! kolik úcty, podivu a oddanosti mělo by obklopovati ženu, léčící rány srdce našeho a zasypávající kvítím vypralou půdu našeho života; kolik lásky a uznalosti si zasluhuje! Jsouc samou prozřetelností v rodině a bohyní, chránící krbu domácího, žena předvídá vše a bdí nade vším. Muž bez ženy se neobejde; mocný pud váže jeho život k jejímu; jest muži potřebou ji vídati a slýchati; překonává všecky překážky a odhodlává se po dlouhá léta trpěti, aby si ji zasloužil a aby dobyl si její lásky. Pro ni touží po jmění a slávě, neboť ona jest cílem veškerých jeho tužeb; pro ni bdí dlouho do noci, ona jen vyplňuje spánek jeho rozkošnými sny; a vzduch, který dýše, její vůní jest naplněn; zkrátka žena okouzluje jeho srdce, jest modlou jeho duše a nadějí i štěstím celého jeho života.
Jako dítko jest žena roztomilá a zajímavá ve svých hrách a pannami, které jsou jaksi předehrou něžné péče, již jednou udíleti bude.
A jak čistá jest jako panna! Podivujeme se svěžestí jejich rodících se vnad; rádi dýšeme vůni její nevinnosti ji obklopující; závistivě toužíme po tom, abychom se jí zalíbili, a volba její na nás padla.
A jako milenka jak jest krásná a okouzlující! Jak výmluvně a sladce plynou se rtů jejich slova její! Jak opojuje její úsměv, a její oko…! Jiskra tam vznikne, padne do vás a stravuje vás.
Jak vznešená jest jako matka! Něžně sdílí se o své radosti a pevná jest ve svém utrpení; rádi ji vídáme v kruhu rodinném předvídati a doháněti nebezpečenství, bdíti nade všemi potřebami a ukájeti je.
A tak milujeme ženu od jejího dětského věku; líbí se nám svou roztomilostí a baví nás svým žvatláním. A jak zábavné jest žvatlání takového hezkého, malého děvčátka, otázka tu na otázku, samé skoky od myšlenky k myšlence, větu začne, ale nedokončí, ohebný její hlas a tisíceré hlučné její projevy hlásají, že počíná žíti, že vše pro ni jest krásné. Šťastný to věk!
Milujeme ji v šestnáctém roce jejího věku, a to prvou láskou; zbožňujeme ji a zasypáváme ji pochlebnými a lichotivými slovy. A jak jest mocna, když do jediného polibku vkládá všecky rozkoše života – když vlévá do srdce našeho ono šílené opojení, pro které všecky naše smysly jen po jediném touží, po štěstí… Jak jest tu mocna! Muži, jsi jen jejím otrokem! U jejich nohou leže podivuješ se ji, pln jsa oddanosti a naděje; jest andělem tvých snů a božstvím, k němuž vysíláš nejvroucnější své modlitby.
Milujeme ženu ve věku zralém, ale tu milujeme po přátelsku. Ctíme ji, a sladké upomínky zanechané v duši naší jsou toho příčinou, že jest nám jen tím dražší a milejší.
V dětství nás zajímá,
a na jaře jejího života musíme ji milovati,
ve starobě chrániti,
a vždy v úctě míti.
Neodlučitelná družko mužova! jsi kvítkem, jež usmívá se na jeho narození, jehož vůně provívá jeho život a jež nad hrobem jeho se sklání. Na muži jest milovati tě vždy, blahořečiti tobě a velebiti tebe!
Milována býti musíš od té chvíle, kde se objevuješ;
toť touha, kterou nic nemůže umírniti;
pln jsa štěstí, které tvá krása probouzí,
muž přemožený uznává tě za svého pána.
O ženo! Musíme tě milovati,
Po tobě vzdychati a tobě se klaněti.
***
Milována býti musíš, jakmile vezmeš lyru,
a my zaslechneme zvuky její,
vyluzované prsty tvými;
když hlas tvůj něžně dýše píseň lásky,
tu v šílenosti, o ženo, musímě tě milovati,
tě poslouchati a tobě se klaněti.
***
Milována býti musíš, milována až k šílenosti,
když krásné tvé oči nám řekly, abychom doufali.
A vidíme tě tak něžnou, tak krásnou…
srdce se vznítí, a hlava se zapomíná…
O ženo! musíme tě milovati,
Tobě se zalíbiti a tobě se klaněti.
***
Milována býti musíš,
když okouzlující úsměv měkce zabloudí na tvé rty;
jsi novou Armidou uměním nás sváděti;
tobě patří srdce naše, tobě sladký na nás vliv.
O ženo! musíme tě milovati,
tě poslouchati, tobě se klaněti.
Kterak máme milovati?
A nyní pokusme se vypsati, kterak ženy si přejí býti milovány; poučme ty, kdož toho nevědí, kolik třeba jemnocitu a poesie vložiti do lásky naší, abychom pohnuli srdcem jejich tak, aby láskou k nám vzplanulo. Zvolme si za příklad mladíka, milujícího poprvé, jenž unesen jsa štěstím praví ku předmětu své čisté lásky:
„Miluji tě!“
Slovo to obsahuje v sobě všecky slasti nebeské; jest to nejlahodnější zvuk, který kdy zalichotil uchu našemu.
Miluji tě, jako miluje mladá dívka své dlouhé vlasy, svou svěžest a poklady své krásy; jako miluje včela sladké květy a Zefyra, aby vůní naplnil její křídla v lůně růží. Miluji tě, jako milují ptáci jaro; jako lednáček miluje břehy teplé, jako miluje odaliska své okrasy; jako zajatec miluje svobodu; jako Narcis miloval svou vlastní postavu; zkrátka miluji tě jako své oko a více nežli svůj život; neboť ty v sobě zahrnuješ všecko štěstí, o kterém jsem kdy snil, a bez tebe byl by mi život břemenem obtížným.
Oh! také ty mne miluj, jako já miluji tebe, ze vší síly svého srdce a své duše. Jak sladko jest milovati! Ale sladší jest láska sdílená.
Milujeme, milujeme se, má kouzelnice; vždyť milovati jest umění božské, jehož počátky nám jsou toliko známy.