Třicatero krás ženy 25. O duchaplnosti

Vnady a duch dodávají životu krásy; žena, která jest jen krásná, podobá se oněm falešným drahokamům, uměle do zlata zasazeným a poutajícím zraky svým leskem, ale jichž chatrnou cenu každý záhy seznává.
To, co nazýváme duchaplností, jest přirozenější ženám nežli muži.
Duchaplností a vědomostí mužům častěji se nedostávají, nežli obyčejného zdravého rozumu ženám.
Duch žen jest jako stromy rajské, které nesly ovoce, aniž je kdo pěstoval.
Duch žen podobá se jejich tělu; jest mnohem jemnější nežli duch mužů.
Duch jest jako světlo sluneční; osvětluje jedny, zaslepuje jiné a šíří kolem některých jednotníků takový odraz, že tím je okrašluje.
Ženy okrašlují své spisy barvitostí své roztomilosti.
U žen myšlénky pořádají se spíše citem než přemýšlením.
Ženy jsou od přirozenosti ve výhodě, že dovedou lépe mluviti nežli muži; jejich výrazy jsou vybrány, jemny, něžny a duchaplny.
Nechť ženy nedůvěřují krásnému duchu; neboť jen na chvilku jako plnými plachtami poplují, každým okamžikem hrozí jim ztroskotání.
Žena, která neustále míří jen k tomu, aby jevila se krasodušnou, unavuje své posluchače a stává se obtížnou.
Duchaplná žena, nemající samolibosti, jest potěšením těm, kdo se s ní scházejí.
Okrasami možno jest zastkvíti se, ale zalíbiti se jest možno toliko duchem. Neboť duch oživuje tělo a okrašluje tvář.
Líbeznost duševní jest právě tak potřebna kráse, jako touha po lásce.
Srdce a duch nemívají vždy zájmů společných.
Srdce by mělo býti svatostánkem ctnosti, ale bývá často jen stánkem nepravosti.
Srdcem obšťastníš více nežli duchem.
Právem se řeklo, že jaké jsou ženy, takové jsou mravy národa. Dejte ženám vlohy jim náležející, mravy a ctnosti, jež mají míti, a muži budou ctnostni.
Ženy jsou přirozenými ochránkyněmi muže; bdí nad jeho dětstvím, věnují se jemu a rodině; ve věku pozdějším jej ošetřují a ve starobě podporují.
Žena, která dobře vyplňuje své postavení jako žena, jest pro muže andělem strážným.
Ženy a ovoce toto mají společně: nahromadíš-li je, kazí se. A proto žena zdravého rozumu vyhýbá se společnostem výhradně ženským.
Roztomilá žena nikdy nesestárne.
Jsou ženy dosti krásné, a přece o jejich kráse se nemluví; a jsou jiné, které chvástají se krásou, nemajíce ani nejmenších na ni nároků; to závisí na úloze, kterou si která zvolila, a na cíli, který si vytknula, vstupujíc do společnosti.
Ženy dosáhnuvší věku, kdy přestávají se líbiti, nevědí, kterak by vyplnily kolem sebe tu hroznou prázdnotu, jíž den ke dni přibývá. Zakoušejí trpký bol, že nejsou již vychvalovány, že nejsou již milovány, a proto zápasí s nudami nečinného života. Proto také umírá mnoho žen z vyšších tříd dříve, nežli starších žen z lidu.
O studu a skromnosti
Stud jest přirozený ženě pud krotiti příliš vymáhavé potřeby mužovy. Stud jest k tomu, aby zakryl rouškou konečné úmysly přírody. Stud jest tak bytnou vlastností pohlaví ženského, že není možno viděti bez ošklivosti ženy, zbavené studu.
Pravý pud jest jednou z největších dokonalostí ženy, ale stud, jenž se bouří při sebe menším zašeptání, jest jen nepravý stud.
Stud, stkvějící se vlastním leskem, vynucuje s podivem též úctu a lásku; pro krásu jest tolik, kolik skromnost pro pravou zásluhu.
Stud jest nejkrásnější ozdobou ženy, a běda ženě, která ho pozbyla!
Stud jest pomocník, seslaný přírodou ženě, aby slabostí svou neklesla.
Skromnost rodí se ze zásluhy, domýšlivost pak a pýcha rodí se z prostřednosti.
Skromnost jest pro zásluhu tím, čím jsou stíny figurám na obraze.
Skromnost jest společenská vlastnost, naprosto nutná mužům jako ženám.
Skromnost v případných mezích jest velice šťastnou a dobrou vlastností; ale přemrštěná skromnost jest buď strojenosti, buď slabostí duševní.
Vnější skromnost nedokazuje vždycky, že prost jsi pýchy.
Skromnost bývá někdy koketováním se zásluhou.
Pokračování, více pod odkazem Z historie/Třicatero krás ženy