Třicatero krás ženy 28. O manželství

Manželství jest pro ženy plností blaženosti životní. U všech skoro národů žena vdaná jest v úctě a stará v opovržení. Ona vynucuje si úctu, tato budí toliko útrpnost.

Dobrá matka jest ctí svého pohlaví, modlou rodiny a předmětem nejněžnější péče. Špatná matka bývala u starých národů představována jako duch zloby.

Aby žena byla šťastna v manželství, měla by chotě svého chytiti do klece a nikoli jen hleděti uloviti jej do pouhé sítě.

Nemůže žena příjemnější umění si osvojiti, nežli jest umění zalíbiti se muži užitečným zaměstnáním.

Mladá dívka nechť má se na pozoru před svým srdcem, nechť lépe poslouchá rozumu; neboť často srdce miluje, kde rozum každou lásku zakazuje.

Co se týká sňatku manželského, nechť dívka vyslechne radu rodičů, kteří znají svět ze zkušenosti. Zvláště když bez jejich vědomí láska roznítila v plameny srdce dívčino; tu rady jejich jsou nezbytny, aby se jimi řídila v novém životě, do něhož hodlá vstoupiti.

Manželství jest nejvážnějším skutkem v životě; neboť váže se tu každá pro celý, celičký život… Není klidu, není útěchy, není útulku pro tu, která špatně zvolila, neštěstí a zžírající muka provázeti budou ubohé dítě až do té chvíle, kdy hrob před nimi se rozevře, aby navždy je pohltil!... Ach! Kdyby hrob se rozevřel, aby mluviti mohly oběti špatné volby, kolik mladých dívek zaleklo by se a umlčelo by svou lásku, aby uposlechly hlasu rozumu. Tu by pochopily, že rodiče, vzpouzejíce se spojiti je s předmětem jich vášně, mají k tomu příliš mocné důvody. Neboť opravdu dobří rodiče milují své dítky více nežli sebe sami; chovají jen jedinou myšlenku, jen jedinou touhu, totiž aby šťastna byla budoucnost jejich. Proto moudrá dívka a rozumná to uznává; a důvěřujíc v něžnou lásku svých rodičů, nechává se jimi říditi, později si velice v tom libuje, jsouc šťastna, že jich poslechla. Naopak dítě opovrhující všemi radami rodičův a nevšímající si jich, zaslepeno jsouc páskou lásky, žene se po svahu, na němž nelze zastaviti, a připravuje si hroznou bídu a hrozné neštěstí; neboť skoro vždy dostavuje se zklamání a s ním lítost a žal… Ale pozdě bývá! Štěstí a naděje odletěly na vždy, a nešťastná dívka vstupuje do temné říše životů zničených na jejich úsvitě.

Podám vám fakt nedávno sběhlý. Mladá, krásná slečinka, velice dobře vychovaná a na duchu vycvičená, neskrývala nikdy ničeho svému otci, jenž vášnivě ji miloval. Pojednou zamilovala se do muže dvakráte takového věku, jako byla sama, a dopustila se té neprozřetelnosti, že náklonnost svou skrývala, tak že bylo pozdě, když se vyznala otci svému. Horké dvě slzy splynuly po tváři starci, jenž nezatracoval své dcery a neopovrhoval jí, nýbrž takto k ní promluvil:

„Dcero má, kterou vždy miluji a milovati budu, zlý onen den, v němž neměla jsi důvěry k svému otci, považovati budeš jednou za nejnešťastnější den svého života; neboť toho dne zničila jsi slavnou a šťastnou budoucnost, o které jsem pro tebe snil. Láska zakryla oči tvé hustou rouškou, a srdce, upoutavši hlavu, umlčelo rozum. Bohužel! ubohé dítě, jako slepá vběhla jsi na cestu, z níž není východu. Myslíš, že kráčíš po květinách; ale ty květy změní se již zítra v trní a budou rozrývati patu tvou. Kdybys jen mohla tušiti tu budoucnost plnou bouří, která na tebe čeká; kdybys mohla změřiti hlubinu propasti, rozvírající se před tvými kroky, hrůzou bys couvla!... Věř v mou zkušenost, přísahy lásky jsou vždy klamné, dnes na ně se vážeme, a zítra zapomínáme. O dcero má, slyš hlas starého otce svého a roztrhej s největším přemaháním onu pásku, zakrývající ti světlo; přijď opět k rozumu. Pohleď na svého zarmouceného otce; náruč jeho jest rozevřena…“

Dívka mlčela a klopíc hlavu, neviděla otcových očí zalitých slzami.

Tu stařec pozbyv veškeré naděje, pronesl tato poslední slova: „Běda ubohá, protože hrozné kouzlo tě ovládající vítězí nad láskou k otci, vzdal se ode mne, odejdi! Nechť lehce sneseš nepřítomnost mou, nechť upomínka netíží na tobě jako výčitka svědomí… A až nadejde den – a ten není daleko – kdy zbavena jsouc kouzla a navždy zklamána poznáš svou zaslepenost, vzpomeň si na otce svého, jenž nepřestal tě milovati; neboť srdce otcovské miluje vždy a neproklíná nikdy…

Za několik měsíců po té splnilo se, co byl převídal stařec; ubohé dítě v opuštěnosti své neodvažovalo se vstoupiti pod střechu otcovskou. Poháněno jsouc zoufalstvím, chtělo utopiti svou lítost a výčitky svého svědomí v hlubinách řeky, když tu pojednou zachytilo ji rámě na srázném vrchu, a zaslechlo slova útěchy: „Minulost není ničím; čas ji strávil. Přítomnost poskytuje ti možnost potěšiti starého otce tvého, a budoucnost ukáže, že jsi nepřestala nikdy jej milovati.“