Třicatero krás ženy 30. Štěstí – Radovánky – Přátelství – Vnady

Štěstí je stínem, za nímž se honí každý smrtelník.

Štěstí nespočívá tak v bohatství, jako v klidu srdce a ve zdraví.

Pravé štěstí panuje v lásce sdílené a udržované úctou.

Radovánka jest štěstí lokalizované.

Každý věk má své radovánky, jako každá doba své kvítky. Nechuť k radovánkám jest znamením lhostejnosti, a lhostejnost jest příznakem buď choroby, buď přesycenosti.

Z radovánek máme voliti jen užitečné a ty, které nikomu škoditi nemohou.

S radovánkami se to má jako s pokrmy, čím jsou jednodušší, tím méně se zošklivují.

Radovánka jest jemný květ, jenž toliko jemnou rukou smí býti trhán.

Odříkáním vzpružují se radosti.

Radost v srdci trvá déle než radost smyslná.

Přílišnost ubíjí radost; za to střídmostí se prodlužuje její trvání.

Přátelství jest sňatkem dvou srdcí, ale tento sňatek podléhá rozvodu.

Jměním si získáváme klamné přátele, jichž nás zbavuje neštěstí.

Neštěstí jest zkušebním kamenem přátelství.

Pravé přátele dobře můžeš přirovnati k tavným kelímkům. Falešní přátelé podobají se stínu ručičky na ciferníku hodin; stín ten se dostavuje se sluncem a se sluncem mizí.

Vnady

 Vracíme se ještě jednou k vnadám, poněvadž vnady jsou pro ženu tím, čím jest vůně pro květinu, poněvadž není okrasy, která by jim mohla býti přirovnána, poněvadž zahalují nedokonalosti tělesné, ano uvádějí i v zapomenutí ošklivost.

Staří básníci řečtí zosobnili vnady v Gracie; pojmenovali je: Aglají (krásou zářící), Eufrosinou (krásou něžnou), Thalií (krásou živou a lehkou). Všecky tři Gracie, s úsměvěm v mladistvé tváři, skromně drží se za ruce a neodlučují se nikdy od sebe.

Se vnadami můžeme se setkati ve všech zjevech života fysického i duševního; neboť duch má své vnady právě tak jako tělo. Vnada spojena jest s každým rysem, s každým pohybem, s každým výrazem, a všecky tyto vnady, buď každá o sobě, buď v jedno sloučeny, vrhají nejpůvabnější kouzlo na tu, která jimi vládne. Tak Francouzsky, ač nejsou nejhezčí, nad jiné ženy vynikají, poněvadž jsou nejvnadnější. A zvláště v Paříži vnady se objevují, obklopeny vší možnou svůdností. V řeči, pohledu a úsměvu, v chůzi a v držení vějíře nebo kytice, slovem až i v nestálosti a koketnosti, ve lsti a úskoku, v opuštěnosti a slzách, v odporu i pádu. Pařížanka jeví takovou vnadu, že nesetkáš se s ní nikde na celém světě.

Vnada jest pro ženu přirozenou okrasou, a tato okrasa jest tak vábná, že by nebylo ani jiných třeba, aby žena získala si srdce všech.

Vnady provázejí ženu v rozličných dobách jejího života. Tak vnadami dětství jest její roztomilost, v šestnáctém roce věku její nesmělost a její stud; ve dvacátém vnady ještě hojnější měrou se objevují, beroucí na sebe tisíceré způsoby, a jedny svůdnější druhých; o něco později vnady stávají se zvykem a činí tak společnost ženskou velice příjemnou; –  vnady zralého věku jsou ovšem tajemnější, poněvadž tu žena má své povinnosti a svá práva – kterých jest jí hájiti; – až konečně i pod vráskami staroby objevujeme často zbytky bývalých vnad.

Jakkoli vnady jsou darem přírody, domníváme se přece, že lze jich též nabýti stálým stykem a osobami vnadnými právě tak, jako nabýváme dobrých i špatných zvyků. Radíme tedy osobám, stíženým odpornými způsoby a drsnou řečí, aby navštěvovaly společnosti, kde vládnou vnady těla i ducha.