Třicatero krás ženy 33. Láska

Láska! Při tomto slově každé srdce mocně se ozývá, a prsa silněji se dmou; jest to tím, že láska jest oním sladkým citem, onou neodolatelnou příchylností, táhnoucí muže k ženě. Příroda tomu chtěla, aby láska byla jedním z předních pudů těla lidského, aby tak zajistilo se stálé trvání pokolení lidského.

Láska jest žhavou jiskrou, z níž život plápolá, lhostejnost jest ledový vánek, věštící smrt.

O lásko! Tobě se koří všecka srdce a všecky duše!

Umění posvěcuje tvé zázraky právě tak, jako tvá poblouznění; pro tebe mramor nabývá života a obrazy žijí; v divadlech ozývá se hlučná tvá chvála; hudba měkce lidi unáší ke stupňům trůnu tvého; básnictví rozplameňuje obrazotvornost a ukolébává ducha do rozkoší, které slibuješ. Ano, vše na světě děje se z lásky nebo láskou.

Je-li sladší milovati či býti milována? Milovati jest činná síla, vyzařující ze srdce na smysly; býti milována jest jaksi omamující vůně, vyroňující se z jiného a zaplavující nás.

Smysly pravé lásky nestačí; třeba také srdce a duše.
Láska jest hrubá, nespojují-li se v jedno také duše, ale jest neplodná, nesúčastní-li se ji smysly. Lásku čistě platonickou třeba odkázati do říše vidin; neboť dvojice lidská, tělo a duch má nezbytně také dvojí popudy, půvaby tělesné a půvaby duševní. Ti, kdož horlili proti takové lásce, kteří hleděli zvrátiti přirozenou povahu citu, bez něhož není možno, aby lidstvo trvalo, ti byli zajisté jen fanatikové, tj. přemrštěnci, ztřeštěnci a blázni! Jen přemrštění fanatikové, jak praví Haller, mohli si smysliti zničiti lásku; a takovými apoštoly zničení sebe třeba opovrhovati nebo jich politovati. Moralista neobeznalý v politice jest nebezpečné individuum pro stát, poněvadž vštěpuje podtají do ducha národů myšlénky, protivící se přírodě, a může tak lidi zpitomiti a zdivočiti. Opovrhujeme tedy těmito apoštoly nicoty, kteří se osmělují hlasitě se stavěti proti tomu, co jest nejsvětějšího na světě. Láska zplodila ve všech dobách a plodí též za našich dní mnohem více vznešených a obětavých činů, než kterákoli jiná vášeň. Platon říkával: Láska podjímá se velikých věcí, vede nás na stezku ctností a nestrpí v nás žádné slabosti.

A jestliže láska jest někdy neštěstím v tomto životě, jestliže mladí smrtelníci, tvořící její dvořanstvo, upadávají do omylu a šílenosti, chyba v milencích, ne v lásce vězí.

Ze všech citů láska jest vášní, kterou ženy pociťují a vyjadřují nejsilnější měrou; jestiť kouzlem jejich života, jest duší jejich myšlének a modlou jejich srdce. Žena náhle se vzněcuje a snad dovede milovati i lépe i déle.

Jsouc ovládána studem a veřejným míněním, žena podtají a v tichosti obírá se svou láskou; obavy, strachy a překážky tlumí sice plamen její, ale neodnímají ničeho žhavé síle jeho.

U muže bývá více smělosti; neboť z obyčejně muž se prohlašuje láskou svou. U ženy bývá více bázlivosti; klopí zrak a mlčením se přiznává.

Ta protiva, ve prospěch žen svědčící, přináší jim sladkou vládu nad srdci, u níž znamení jest zákonem a pokynutí rozkazem; pohled a úsměv bývají odměnou pro muže opravdu milujícího.

V tom smyslu praví k ženám básník:

Jestliže zlato a osud vás, o krásky, nám podřídily,

potěšte se;

jediný váš pohled, jediná slza, jediný úsměv

dobývá vám panství nad námi.

Žena má dobře prozkoumati muže, dříve nežli mu daruje své srdce; neboť jest nepopíratelno, že po většině muži nemilují své milenky, nýbrž že hledají jen v ní ukojiti svých rozkoší. A byla-li žena tak šťastna, že dobře zvolila, když zadala svou lásku muži, jenž jí jest hoden, nechť s důvěrou lásce své se oddá; jestiť tu láska rozkošnou zahrádkou, dýšící rozkošnou vůní. Ale měla-li neštěstí, že špatně zvolila, nebo miluje-li bez naděje, že láska její bude opětována, nechť uposlechne hlasu rozumu a hledí vším možným způsobem zničiti oheň tak smutně ji zžírající. Nechť vyhýbá se setkání s předmětem své lásky, nechť utišuje pobouřenou obrazotvornost, nechť vrhne se do zábav společenských. Klid přijde v zápětí za mukou, rovnováha se dostaví konečně do celého těla i do mysli.

Hlavní podmínkou pro ženu jest lásku svou zadati na pravé místo. Jsouť lidé, jichž tělesné vzezření nebývá příliš lákavé, ale mají za to něžné srdce a jednají vždy s velikým rozmyslem. Pátravě prohlédají ženu dříve, nežli ji milují; odvažují prospěch i škodu z citu, přišlého na pravé neb nepravé místo; velice nesnadno se rozhodují…

Ale jakmile jednou se rozhodli, ožení se a jsou výbornými manžely. Jsou-li jen poněkud milováni, zdvojují svou pozornost a svou péči o své ženušky a není obětí, které by jim nepřinášeli.

Naopak jsou muži velmi příjemného zevnějšku, srdce velmi snadno vznětlivého, touhy prudké, milující šíleně, ba svět by převrátili, aby se jim dostalo předmětu jejich lásky. Láska těchto lidí jest zhoubně vyskytující požár, který však rychle zaniká tak, že jen popel a sutiny po něm zbývají. Neznají soucitu pro opuštěnou, neznají upomínky na minulost; hrubou vášeň svou ukojili a nyní jinde jí opět vyhledávají. A běda nešťastné ženě, která se dá lapiti výbuchy takovéto lásky.