Třicatero krás ženy 36. Spisovatelé, kteří psali ve prospěch žen

Báječné množství děl starších i novějších ve prospěch ženy a pramalý hlouček spisovatelů, kteří se stali jejich odpůrci, dokazuje způsobem nezvratný, jak důležita jest úloha žen ve společnosti. Tak u Řeků Sokrates, Plato, Epikur, Aristippos, Hypereides a jiní obírali se rádi a široce krásnými vlastnostmi ženy. U Římanů pak Seneka, Cicero, Vergil, Ovid, Tibull, Propercius, Catullus a jiní taktéž se ozvali ve prospěch žen.

Valerius Maximus, jenž psal za doby Tiberiovy, chválil na několika místech svého díla paní římské.

Plutarch, tento veliký chvalořečník slavných mužů starého věku, ani na ženy nezapomněl; napsal pro ně zvláštní dílo, nadepsané: „Ctnostné činy žen“, a věnoval knihu svou velice galantní jakési Clajlii. Filosof Choeronejský pustil tu uzdu své rozhořčenosti proti mužům, kteří chtěli připraviti ženy o pochvalu a hold jim náležející. „Mohlo by se, pravil, učiniti i přirovnání mezi Anakreontem a Sapfou, Semiramidou a Sesostridsem, Tanaquilou a Serviem, Brutem a Porcií; nadání a skvělé vlastnosti mohou se pozměniti podle pohlaví a podle okolností, ale základ přece jen zůstane týž.“

Bardové, trouvèrové a troubadourové ve středověku opěvovali slávu a krásu; nebylo dvora, nebylo hradu, kam by nebyly měly přístupu básně jejich, neboť byly skládány na počest hrdin a jejich krásek.

Boccaccio a Petrarca zcela vážně řadili ženy mezi božstva a díky je zahrnovali za ochranu, kterou smrtelníkům hojnou a štědrou měrou poskytovaly.

Deu de Padre, kněž a básník, tvrdil, že by zříci se chtěl svého místa v nebi, kdyby Všemohoucí nepopřál mu té milosti, aby o ně se mohl sdíleti s ženou, které srdce jeho náleželo.

Vedle Boccaccia a Prada, kteří ve svých dílech postavili si za zásadu, že žena vyniká nad muže ctnostmi, celé davy spisovatelů stali se chvalořečníky žen. A nikdo nad tím se nepozastavuje ani v nejmenším, že tak silně podkuřovali ženám básníci oněch dob, protože za to se jim též dostávalo uznání a odměn od nich. Velmi brzy jakási manie zpívati chvalozpěvy na krásné pohlaví tak zevšeobecněla, že filosofové, kněží a jiní spisovatelé všeho druhu okázale oslavovali vznešené vlastnosti žen, tak že ženy, které před tím byly tak dlouho terčem satir a hrubostí mužových, pojednou staly se jeho modlami.

Betussi, Sedonati, Filip z Bergama, Capacio, Pinto, Donenicchi, Tomassini, della Chiesa a jiní uveřejnili po sobě nádherné chvalozpěvy o ctnostech a zásluhách žen.

Karmelitán Ludvík Jakub a minorita Šimon Martin sestavili apologii slavných žen podle starého zákonu; a za tím, co van den Busche psal životopisy žen proslulých ve vědách a uměních, páter Lemoine seřaďoval svou galerii žen silných.

Cornelius Agrippa později napsal pojednání o výtečnosti ženy, ve které opíral její převahu a povýšenost nad muže o důkazy fysické, historické, theologické i kabbalistické.

Brantôme napsal životopisy slavných žen jako dvořenín, tu jest psal toliko o kněžnách a královnách.

Hilarion da Costa, jenž usmyslil si předstihnouti všecky předešlé chvalořečníky, uveřejnil ohromné dva svazky kvartové o ctnostech, zásluhách a výtečných vlastnostech slavných žen věku patnáctého a šestnáctého; ale jsa prodchnut náboženským fanatismem své doby, chválil toliko ženy katoličky, ani slovem se nezmiňuje o slavných ženách jiného náboženství.

Pavel Ribera zanechal nám pojednání s nadpisem: „Nesmrtelné triumfy a heroické podniky osmi set čtyřiceti pět žen.“ A pojednání toto jest mnohem úplnější nežli všecky jiná.

V Benátkách roku 1555 uveřejněn byl nejnápadnější panegyrický spis tohoto druhu. Knize dostalo se tohoto nápisu: „Chrám, věnovaný božské paní Johaně z Arragonu, jenž postaven jí ku poctě ode všech obdivovatelů žen ve všech jazycích světa.“ Básnické věnování stanoveno bylo Akademií de´Duboisi Johanně Arragonské, manželce proslulého Marka Antonia Colonny, jenž porazil Turky u Lepanta.

A k postavení tohoto pomníku, nejpozoruhodnějšího ze všech, které galantnost kráse postavila, užito řečí: latinské, řecké, italské, španělské, francouzské, jihoslovanské, polské, uherské, turecké, syrské, hebrejské i chaldejské.

Poetický chrám tento nebránil kardinálu Pompejovi Colonnovi, Portiovi, Landovi, Maziiovi, Bernardu Spinovi a mnoha jiným, aby neskládali díla veršem i prosou o dokonalostech ženy.

Ruscelli, nejsa uspokojen způsobem, jakým předchůdcové jeho hájili výtečnosti žen, dal vytisknouti prapodivínské dílo, v němž se ohání theologií i astrologií, aby dokazoval, že jediné ponoření se do krásy ženské může na světě muže šťastným učiniti a podati mu ponětí o sladkých rozkošech nebeských.