Třicatero krás ženy 38. Spisovatelé, kteří psali ve prospěch žen III

Modesta de Poizzo, učená Benátčanka, uveřejnila krátce před smrtí svou vysoce ceněnou apologii žen.

Lucrezia Marinella hájila téže věcí v díle, nadepsaném: „Ušlechtilost a výtečnost ženy u přirovnání k vadám a nedokonalostem mužů.“

Krištof Bronzini psal o důstojnosti žen a Jan Spinoza o jejich kráse.

Markéta Navarská, jednou pobožná, jindy opět galantní, napsala knížečku, v níž hleděla stanoviti inferioritu mužovu a převahu ženinu.

Roku 1643 vydán byl v Paříži spis, nadepsaný: „Žena šlechetná, která dokazuje, že její pohlaví jest ušlechtilejší, statečnější, ctnostnější, lepší v politice, vědách a hospodářství, nežli pohlaví mužské.“

Asi v této době hold podobný, jaký kdysi podán byl Johanně Arragonské v Benátkách, uspořádán byl v Paříži Julii d´Angennes, dceři markýzy de Rambouillet. Nejschopnější malíři na velin namalovali krásné květiny, pod nimiž největší básníci oné doby napsali své madrigaly. Petr Corneille napsal jich několik, totiž pro květ oranžový, pro tulipán a pro bílou protěž. Toto skvostné album, sestavené předními zástupci literatury a umění oné doby, pojmenováno „Juliina Kytice“.

R. 1630 Jakub de Pozzo dokazoval v díle svém, že žena jest lepší muže.

Roku 1660 Jakub Scudéry vypočítával ctnosti a schopnosti ženy v knížce nadepsané: „Slavné ženy a dívky.“

Roku 1665 z péra ženy vyšla knížka o „slavných ženách“, v níž se dokazuje na základě pádných důvodů, že ženy vynikají daleko nad muže.

O několik let později kněz lothrinský, jménem Poulain, dal vytisknouti malou knížečku o „rovnosti obojího pohlaví“, v níž snažil se dokázati, že žena daleko není za mužem, nýbrž naopak, že může mu býti položena za vzor v mnohém oboru.

Ku konci sedmnáctého století slečna de Romieu hájila svého pohlaví v brožuře velice vtipné, hledíc tu stanoviti rovnocennost jeho s pohlavím mužským, ne-li jeho povýšenost nad ně. A tak nadechla tato brožura galantního jednoho rytíře, že mocným pérem svým také napsal „Apologii žen.“

A v krátkém čase potom následovala jiná díla, psaná ve prospěch krásného pohlaví, jako: „Chvála žen.“ – „Obrana ženy“ od P. Teija. – „Galerie silných žen“ od P. Lemoina atd. atd.

Citlivý Lafontaine již pudem byl k tomu veden, aby pochvaloval všecky dámy, vynikající svými vnadami a svým duchem.

Racine, jenž byl spíše dvorný než citlivý, taktéž napsal panegyrika na dvě dámy, na Jindřišku Anglickou a na paní de Maintenon.

Quinault nejmenuje žádnou zvláště, ale opěvá je všecky.

Bossuet a Fléchier, tyto dva sloupy výmluvnosti kazatelské, zvěčnili několik žen, věnujíce jim řeči pohřební.

Descartes vychvaloval ducha žen.

Huyghens a Newton neobávali se, že by zadali nějak vážností své povahy tím, že vzdali hold svůj ženám.

Roku 1755 objevilo se na trhu literárním dílo ve dvou svazcích, „Obrana žen“, v němž spisovatel dokazoval, přirovnávaje schopnosti a vlastnosti pohlaví mužského a ženského, že vždycky kloní se váha ve prospěch ženy.

Ve svém básnickém díle „Čtvero ročních počasí“ cituplný Zacharie opěval zásluhy a pěkné vlastnosti družky mužovy právě tak pravdivě jako krásně.

Thomas, člen Akademie francouzské, napsal r. 1772 „Pokus o řešení ženské otázky“, a dílo toto samo o sobě by stačilo, aby udržovalo v živé paměti jméno spisovatelovo. V knize této, vynikající bystrostí ducha analytického, a širokými názory filosofickými. Akademik náš dokazuje, jak oprávněna jest žena, aby muž se jí podivoval a ji miloval, poněvadž právě od ní se mu dostává popudů k nejušlechtilejším činům.

Abbé Fleury dokázal ve svých „Studiích o ženě“, že krásné pohlaví, jež jest podkladem radosti a štěstí mužova, má kráčeti vedle pohlaví mužského jako jemu rovné, a že nemá nikdy býti ujařmováno.

V Anglii paní Wollstonkraftova uveřejnila „Obranu práv ženských“, dílo to, v němž velice vtipně domáhá se úplné rovnosti obou pohlaví.

Slečna Kingova napsala titulem „Provolání k mužům ve prospěch žen“ dílo, vynikající svým postupem myšlenkovým, hloubkou důvodův a pěkným slohem.

Paní Randallova napsala brožuru: „List ženám anglickým o nespravedlivé duševní podřízenosti“, v níž velice duchaplně a vřele ujímá se rovnosti obojího pohlaví.

Proslulá Anna Radcliffova také zlomila kopí pro otázku ženskou ve svém díle „Advokátu žen“ čili pokusu, kterak by bylo lze ženě opětně nabýti práv mužem osvojených.

Několik paní v Německu a v zemích slovanských napsalo také velmi vážná díla, pozoruhodná pro přesnou logiku, s jakou hájí výtečnosti žen a jejich důležitosti v postavení společenském.

Paní Fallierová z Neapole podala velmi pěkné pojednání o „Výchově a úloze žen.“

Jedna dáma florentinská také napsala velmi dobré dílo o rovnosti obojího pohlaví a o nutnosti opraviti a nově upraviti výchovu dívek.

Zvláště v druhé polovici osmnáctého století, když zájem o literaturu rozšířil se do všech vrstev společenských, četní spisovatelé zasvětili péra svá chvále krásy. Ohromný vliv žen ve Francii od věku Ludvíka XIV. na veřejné záležitosti a na literaturu dal vznik době nových myšlének, a filosofové, kteří vytknuli si za účel rozšířiti vědomost o těchto myšlénkách do všech vrstev, byli toho mínění, že nejlepším prostředkem, aby cíle svého dosáhli, jest zalíbiti se ženám, míti na ně všude zvláštní ohled a zahrnovati je poctami. A vskutku skoro všichni spisovatelé věku osmnáctého mluvili o ženách způsobem panegyrickým a apologetickým.

Saint-Lambert přiznával jim zvláštními výsadami nadanou ústrojnost tělesnou.

Bernardin de Saint-Pierre všude ženy vychvaloval a vynášel.

Montesquieu uznává vliv jejich.

Thomas chválí jejich obětavost a ctnostnost.

Pokračování, více pod odkazem Z historie/Třicatero krás ženy