Třicatero krás ženy 44. Velmi důležitá četba pro ženu provdanou

Na vdané ženě jako matce rodiny jest znáti své povinnosti k choti a k dítkám v celém rozsahu. Vykonává-li tyto povinnosti řádně, všecky osoby jejího okolí ji milují a ctí. A z těchto povinností jsou některé, proti nimž se prohřešiti by bylo prohřešením na úctě k manželství a k mravnosti, tak na příklad: dobré chování, věrnost manželská, láska k dětem a výchova jejich.

Rozum nám říká, že by měla panovati úplná rovnost mezi mužem a ženou; na neštěstí nebývá tomu vždy tak. Muž kolikráte dává pociťovati svou sílu ženě, vymáhaje často na ní, aby uznala svou slabost a svou inferioritu. Tu na ženě jest rozmně užiti veškeré moci svého rozumu, aby vítězně potlačila uraženou svou samolibost, tu jest na ní, aby přemohla se tak, aby zdála se býti oddána do vůle toho, jenž jí chce jako pán rozkazovati. Bude na ní, aby dovedla poslechnouti dnes, a za to zítra bude sama poroučeti a panovati. Prozíravost a důvtipnost jsou ženě dány od přírody, tak že najde tisíceré okliky, po nich dostane se k cíli svému. Tak tomu chce muž; ustoupíš mu, a on se bude domýšleti, že mu budeš vždy ustupovati; ale klame se a mýlí; neboť žena velmi chytře dovede využitkovati chvilkového oslabení vůle svého chotě, aby mu vnutila vůli svou. Co chce, není nic, nebo skoro nic, a maličkosti té lze snadno vyhověti; a pak odměňuje se svému choti tak příjemně za všechny jeho zdvořilůstky, že muž nakonec ke všemu svoluje. Zvláště důležito jest, aby manželka nikdy se neopírala starým návykům svého chotě; jen časem možno jí bude zvítěziti nad nimi. Žena má věděti, kdy v čas má přestati a couvnouti, aby lépe dostala se podruhé ku předu, chce vždy, ale jsouc slába, kráčí jen pomalu, nevydávajíc nikdy v šanc úspěchu již dobytého. Hledí, aby nepřímo muž dostal se na stezky, po kterých sám myslí, že kráčí náhodou nebo z vlastní vůle, a tak se stává, že poslouchá tam, kde myslí, že poroučí.

Když pak z nahodilé nějaké, bohužel velmi často se vyskytující příčiny, muž jinak úctyhodný svou láskou a svou něžnost manželce své odjímal, aby se vrhnul do náručí jiné ženy, tu manželka má si vésti velice zdrženlivě a důstojně. Ze srdce svého vytlačí jakoukoli myšlénku na pomstu; potlačí bol svůj, nepředstírajíc však nikterak lhostejnost, která by chotě mohla uraziti. Žádnou výčitku, žádný trpký výsměch, žádné kousavé slovo nesmí žena z úst vypustiti; nebude si stěžovati nikomu, neboť bylo by to marné a velice neprozřetelné. Bude poněkud skoupá na něžné laskání, aby svou manželskou náklonnost projevila; neboť nic muže tak nenudí, jako láska ženy, která se mu přestala líbit. Ale také se nepoddá slzám a beznadějnosti; neboť tím způsobem ještě více byla by na obtíž svému choti. Jediná lest, které může upotřebiti a kterou ničeho si nezadá ve své důstojnosti, jest jí dovolena, totiž krášliti se všemi vnadami ducha svého a všemi půvaby své ctnosti, aby vypudila z mysli mužovy ženu, které dává přednost; něžně a přívětivě má si počínati proti malé šetrnosti mužově; zkrátka má zvyšovati půvaby své osoby pěkným vkusem své toalety a největší čistotou svého těla.

A právě na to třeba jest věnovati zvláštní pozornost, a ženy neměly by toho zanedbávati. Žena má si připomínati, že uloženo jest ženě nutně líbiti se, jakmile zvolila si chotě; a jako domácí štěstí se pramení ze vzájemné náklonnosti obou manželů, jest logické, upevňovati svazky této náklonnosti všemi možnými prostředky, aby stále se líbila a tím lásku prodlužovala. Jestiť láska svou povahou těkavá a nemohla by na dlouho upoutána býti k lůžku svatebnímu, neučiní-li nikdo nic, aby jí upoutal. A lásce hnusí se otroctví, zvyk ji oslabuje tak, že brzo schladne. Žena tedy vyhne se tomu, aby učinila z chotě svého otroka, a pokusí se, vzdáliti od něho vše, co by bylo jednotvárné nebo nudné.

Neužívá-li žena všech možných prostředků a nevěnuje-li všecku svou péči tomu, aby stále oživovala lásku svého chotě, nehledí-li svými vnadami a svým duchem oživovati jeho zápal, nejeví-li péče a čistoty u své osoby, muž si ji zošklivuje, od ní se vzdaluje a pak… z roztomilých květů manželských zůstávají jen trny.

Nespravedlivě tedy ženy si naříkají na nestálost a vrtkavost svých mužů, když samy zanedbávají těch tak snadných prostředků, aby je k sobě připoutaly.

Paní de Genlis dává v tomto ohledu provdaným ženám tyto rady:

„Nechť muž váš jest o tom pevně přesvědčen, že jeho přítomnost jest vám milá a příjemná; nejjistější prostředek, ba jediný upoutati jej na sebe jest ukazovati vždy stejnou radost z jeho přítomnosti… Nemožno jest pomlouvati ženu, která nejen že se nevyhýbá svému choti, nýbrž si i přeje, aby byl svědkem všelikého jejího konání… Využitkujte ve svůj prospěch této prchavé, ale neobmezené nadvlády, kterou vám dává do rukou láska nad vaším chotěm v prvních dobách manželství, a mluvte s ním o jeho vadách a chybách, ale vždy tak, aby hlas váš prozrazoval nejněžnější zájem. Chcete-li, aby choť řídil se vaší radou, stavte se tak, jakobyste jen po jeho radách toužily. A chcete-li nabýti jeho důvěry, bude na vás, abyste předem vy věnovaly mu svou důvěru… Stává-li se někdy, že nastane nějaké malicherné nedorozumění, čemuž naprosto není lze se vyhnouti, nechť nikdy slova vaše nejsou trpká a hořká; chovejte se k němu vždy uctivě a spíše mu povolte a ustupte, než abyste odporovaly… Čím více budete míti ohledů pro svého chotě, tím více ohledů bude muž míti pro vás…“

***

Vdané ženě velmi dobře sluší, vzdaluje-li se co možná nejvíce hlučných zábav širší společnosti; nemusí právě býti vždycky vážná, nicméně má často v myšlénkách rozvažovati o své rodině, o své domácnosti a o těch nesčíslných otázkách k ní se vztahujících. Žena roztržitá a lehkomyslná, zanedbávající svou domácnost pro společenské zábavy, neudrží si na dlouho lásku a úctu svého chotě.

Mladá žena, podléhající dojmům, jejíž obrazotvornost jest vznětlivá, bude se chrániti četby románů, neboť při této četbě velmi brzo zapomíná na skutečný život a těká ve světě smyšlenkovém. Tu podrobnosti domácnosti stávají se jí obtížnými, ba nesnesitelnými; často upouští od práce již začaté, jen aby si přečetla nějaký feuilleton, v němž se odehrává milostná pletka. Zaujímá se vášnivě o hrdiny svých románů, zanebávajíc při tom svých povinností mateřských, a vidí ve svém choti jen člověka až příliš všedního. Od této chvíle nekvete na světě pro ni štěstí manželské; stává se obětí pošetilých myšlenek rozníceného svého mozku a velmi brzy počne sebe pokládati za nešťastnou, přičítajíc podtají příčinu svého neštěstí svému choti. A jestliže náhodou žena takto zkažená setká se s některým z oněch mladých svůdníků, kteří jako ze řemesla těší manželky v slzách tonoucí, pak běda! neboť veta jest po ctnosti její… A ihned v zápětí hříchu dostavují se výčitky svědomí, které jako furie svými krvavými drápy neustále rozrývají srdce ženy cizoložné.

A po většině také hry divadelní, provozované na některých jevištích, nejsou o nic lepší jistých románů. Obyčejně jsou hry ty nemravné a kazí ducha ženina, navykajíce ji vídati zklamané muže, svedené manželky, mravní pokrytce a roztomilé prostopášníky. Nechceme nikomu zakazovati návštěvu divadla, ale žena, dříve nežli jde do divadla, měla by si vybírati, na jaký kus půjde a zdržeti se návštěvy takových her, které by mohly býti na úkor její povaze jako manželky.

Plesy a tak mnohé večerní zábavy bývají také semeništěm milostných pletek a pařeništěm špatností, proto také žena vdaná se jich zřekne, anebo půjde tam jen v průvodu svého chotě.

Mladá panička, která beze vší zkušenosti vrhá se do nebezpečí víru veliké společnosti, naposled vždy podléhá svůdnostem lásky, marnivosti a dárků. Manželky, které pevně chtějí zůstati věrny svým povinnostem, měly by se ohraditi svým mužem, neboť za touto ohradou není nepřítele, aby se osmělil ji napadnout.

Žárlivost, tato hrozná a škaredá nemoc, nechť zúplna jest vyobcována ze srdcí manželů, nemá-li manželství býti peklem na zemi. Jen přečtěte si, milé čtenářky, co jsem o tom napsal ve svých „Ethických úvahách o manželství“, kde najdete vysvětlenu do podrobna tuto nešťastnou vášeň, jakož i udány prostředky, jimiž lze vydatným způsobem ji potírati.

Není třeba, aby kdo panoval nad druhým v manželství; důvěra a úcta vzbudí tu autoritu. Když jeden z obou manželů chce si osvojovati výlučná práva a když chce poroučeti a veleti, tu soulad je porušen. A tyranství nelíbí se a není nikomu vhod ani v malém, ani ve velkém; ničí vlády státní právě tak, jako vnáší rozklad a různice do rodin.

Krása, vnady, duch, rozumnost a skromnost poutají muže k jeho družce; a pozornost ženina, její starostlivá péče, její ohledy a její jednání plné něhy, její přítulnost a věrnost pojišťují jí na vždy srdce muže, kterého si byla zvolila, a manželství jest pak pro ni zdrojem a pramenem nevýslovného štěstí.

Naše čtenářky naleznou doplněk k tomuto náčrtku, kterak hodná žena se chovati má, v mých dílech nadepsaných „Muž a žena“, která již tak mnohou slzu setřela s tváří ustaraných vyrovnáváním velikého neštěstí.

Pokračování, více pod odkazem Z historie/Třicatero krás ženy