Třicatero krás ženy II: O dokonalostech a ctnostech ženiných

Zdvořilost – Dvornost – Roztomilost

Ku pochvale žen třeba zřejmě se vyznati, že ženy od přirozeností své chovají v sobě zdvořilost, dvornost, dobrý způsob a jemnou řeč, což vše k mravům v takovém jest poměru jako dokonalost k dílu samému. Muž ovšem také nabývá těchto vlastností, ale jen častou a dlouhou návštěvou společnosti lepší a tím, že stává se žákem žen. Poněvadž ženy nadány jsou větším důvtipem a taktem než my, zpozorují také na první pohled, co každému sluší, a chápají nesčetné odstíny, nám zúplna unikající. Muž obyčejně v praksi době a slušně se chová, ale ono jemné a hluboké pozorování, onen dar vyciťovati, dávati na srozuměnou bez dlouhých výkladů, uspokojovati každého, líbiti se všem, toť vlastní jest toliko ženě. Ženy, jsouce povahou jemnější a roztomilejší, v životě pak veřejném a soukromém spanilejší, chovají v sobě ve vyšším stupni všecky společenské vlastnosti, kterých tak často mnohému muži se nedostává. I jsme v tom za jedno, že vždycky styk a obcování s ženami muže otesává, civilisuje a učí stávati se lásky hodným.

Zvláště pak vynikají ženy francouzské svou dvorností, svými vnadami a svou roztomilostí. Ony zdvořilosti dodaly obcování společenskému dokonalejších tvarů, myšlenkám větší příjemnosti, způsobům nenucenosti a výrazům elegance. Šťastná vloha státi se zábavnými pro všecky do styků životních nevyčerpatelný zdroj ozdob, tato vloha, ženám tak přirozená stačila by na vyváženou lehkomyslnosti jejich povahy a nestálosti jejich choutek. Rádi zapomínáme na všecky ty malicherné nepříjemnosti, plynoucí z jejich lehkomyslnosti nebo nepozornosti, abychom skládali hold uznání jim náležitého za rozkošné chvíle, strávené kolem nich, a za štěstí, které nám tak opatřily.

Dějiny staré i moderní vzdělanosti jasně ukazují, jak důležita jest úloha ženina. Vizte jen Sokrata, Periklea, Kleona, Alkibiada a jiné výtečníky athénské, kterak u krásné Aspasie učí se býti roztomilými a zdvořilými. Dům Laidin v Korinthě zcela dobře může býti prohlášen za Akademii vkusu a zdvořilosti. Zvláštní pozornosti zasluhuje fakt ze života této roztomilé Korinťanky, v němž jeví se nám jako učitelka jemnějších mravů po několik let u neohrabaných obyvatelů městečka thesalského. A naše slavná Ninon de Lenclos byla také za našich dob vzorem dvornosti, vnadnosti, elegance a roztomilosti. Dostačovalo i největším mrzoutům a neohrabancům, aby navštěvovali po nějakou jen dou Hôtel des Tournelles a přeměňovali se v roztomilé muže, vyhledávané ve společnosti. Jen žena dosahovala takových přeměn.

Láska – Věrnost – Oddanost manželská

Dějiny všech národů poskytují přesvědčivých důkazů, že věrnost manželskou lépe zachovává žena nežli muž. P. Lemoine praví ve své knize: „Galerie des femmes forte“: „Přiznávám se, že při studiu dějin kterékoli země a kteréhokoli věku setkal jsem se houfně s hrdinnými ženami, které i život svůj obětovaly z lásky a věrnosti k svému choti; ale když sháněl jsem se po mužích, zdobených týmiž ctnostmi, jen velmi malý hlouček jsem jich našel.“

Jako starý věk podává nám Alkesty, Porcie, Pauliny, Arrie atd., které srdnatě samy se usmrcovaly, aby nepřežily smrti svých mužů, tak v letopisech první francouzské revoluce plno a plno jest zaznamenáno příkladů šlechetné oddanosti a vznešené smrti, příkladů to, jimž podobné marně snad bys hledal v dějinách jiných národů. Jen jedním okem nahlédneme-li v onu dlouhou listinu jmen žen obětavých, z nichž některé zvěčnily se výmluvným svým perem, na bůh zdař vybíráme jména paní: Rolandové, Talienové, Grimaudové, Lavergnové, Boyerové, Monchyové, Malezeyové, Desmaretsové, Ruvillyové, Payssacové, Rosambové, Claviérové atd. Zvláště tato usmrtila se s chladnokrevností, která jest zvláštní ženám udatným. Paní Claviérová dověděvší se, že choť její skončil samovraždou ve vězení, aby ušel ostří katanskému, uspořádala své záletosti, potěšila své dítky, ustanovila jim poručníka a pak uzavřevší se do své ložnice, pevnou rukou s klidem hodným Catona vrazila si dýku do ňader svých, pronášejíc tato slova: „Milený muži, rozvedli nás, ale spěchám opět s tebou se sejíti.“

Paní de Rosambo, kráčejíc k smrti, setkala se se slečnou de Sombreuil a pravila k ní: „Vám šťastně se podařilo zachrániti vašeho otce, já však mám tu útěchu, že mohu zemřít se svým chotěm.“

Paní Rolandová nepřístupna jsouc strachu, hlavou svou to zaplatila, že odmítla vyzraditi úkryt svého muže. A jdouc mimo sochu Svobody, tato udatná a vznešená paní poklonila se a hlasitě pronesla tato slova: „O svoboda, kolik zločinů hanebníci páší ve jménu tvém!“

Kdo z nás nebyl by dojat při vypravování dojemných příhod slečen Cazottové a Sombreuillové? Tyto odvážné dívky dvacetkráte vrhly se mezi katany a dvacetkráte nedbaly smrti, jen aby zachránily životy svých otců.

Citujmež ještě jeden skutek, svědčící o odvaze, oddanosti a lásce manželské paní Lefortové za krvavých dnů roku 1793. Paní Lefortová zakoupila si dovolení, že směla vejíti do žaláře, odkudž její choť měl vyjíti jen, aby vstoupil na popraviště. Vyměnila s chotěm svým šaty a v tomto přestrojení vězeň mohl uniknouti ze svého žaláře. Nazejtří podvod byl objeven, a paní Lefortová předvedena před rozzuřeného zástupce národa, jenž zavolal, tajným podivem jsa dojat:

- Vy nešťastnice, co jste to udělala?

- Svou povinnost jsem vykonala, odpověděla, a nyní, katane, konej ty svou.

V dobách nám poněkud bližších, roku 1815, paní de Lavalette napodobila tuto oddanost a zachránila tak svého chotě od jisté smrti.

Nikdy nemluví se o lásce a oddanosti manželské, aby neuváděla se tato událost:

Císař Konrád III. obléhal ve Weinsbergu Jindřicha Pyšného, vévodu bavorského; již již mělo dojíti k útoku, a město by bylo jistě padlo, tu ženy přišly se vrhnout na kolena před císařem, žádajíce ho snažně, aby jim byl tou milostí a dovolil jim odejíti a vzíti s sebou, co by mohly unést. Žádosti jejich bylo okamžitě vyhověno. Ale jaké bylo překvapení Konrádovo, když viděl, kterak na zádech odnášejí své muže. Tak dojala císaře tato podívaná, že dal milost i městu i vévodovi.

Při nesčetném počtu faktů jest muž nucen doznati, že žena vyniká nad něho velice, kde jde o důkaz lásky, věrnosti a oddanosti manželské, a že potřeba věnovati se svým milým a obětovati se za ně, zdá se býti vrozeným pudem ústrojnosti ženské. Ve všech vrstvách společenských ženy podávaly a posud každým dnem podávají důkaz, že mohou čeliti nejtužší námaze, že mohou snášeti bez reptání nejhroznější bídu a umírati plny radosti pro ty, koho milují. V tomto ohledu muž u přirovnání se ženou jest jen slabým děckem; neboť při veškeré převaze sil svých sotva by jednou snesl hrozné zkoušky, kterým žena po celá léta se podrobuje.

Silná vůle – Pevná povaha – Mlčenlivost

Jakkoli žena nadána jest větší činností citovou nežli silou vůle, pece v jistých okolnostech, kde vůle tvrdošíjně se hlásí ku svému právu, jest mocí, kterou nic nemůže zvrátiti.

Uvádí se tu příklad dámy, která byla tak strápena, že hrubě ji oslovil choť její ve společnosti přátel, že usmyslila si za trest nepromluviti na něho až do smrti. Všecky prosby mužovy i dítek, zaklínání rodičův a domluvy příbuzenstva, překvapení radostná, vzrušení duše a srdce ničeho nezmohly proti pevnému jejímu rozhodnutí; zemřela po pěti letech, nepromluvivši již ani slova.

Žena ve vážných okolnostech dovede smlčeti tajemství právě tak dobře, ne-li lépe nežli muž; ozbrojí se tu pevnou vůlí skoro nadlidskou.

Na počátku spiknutí proti synům Peisistratovým, tyranům athénským, nevěstka jedna, jménem Leona, zvěčnila se hrdinskou neustupností, smlečeti tajemství spiklenců. Když byla jata a mučena, hrdinná tato žena překousla si jazyk a spolkla z obavy, aby prudká muka, kterých měla zakoušeti, nevyrvala jí nějaké přiznání.

Plutarch vypravuje, že kněžský sbor athénský a eleusinský dal rozkaz, aby slavnostním způsobem proklet byl Alkibiades za to, že smál se jejich mysteriím; jediná žena se tomu opřela totiž hierofantka Theano. Dávajíc život svůj v šanc, odpověděla kněžím, že naučila se toliko žehnati svým spoluobčanům a nikoli pronášeti kletby proti nim.

A v dějinách římských najdeš také přemnoho příkladů toho druhu. Tak Epikaris, žena nízkého rodu, jsouc zapletena do spiknutí Pisonova proti Neronovi, byla odsouzena k smrti upálením a bičována s několika spiklenci. Někteří muži tajemství prozradili, ale Epikaris byla něma a pevna v nekrutější muce. Dějepisec Tacitus vypravuje, že tato žena dovědevši se, že Lukan udal svou vlastní matku, aby ušel mučení, raději se uškrtila, nežli aby se dopustila udavačství.

V kronikách středověkých najdeš podobný čin zaznamenaný, ale v okolnostech, ve kterých zvláště vyniká.

V krutých odporech pánů proti pánům šlechtična tvrdošijně odpírala prozraditi útulek, kde skrýval se choť, bratří a ostatní spiklenci. I byla uzavřena do smrdutého žaláře, katané mučili její slabé tělo vším možným způsobem, aby vynutili z ní přiznání. Všecko bylo marno, oddanost zvítězila nad bolestmi, a v tomto těle z rána i večera trhaném železnými hřeby nezdolná vůle do posledního zůstala okamžiku. Konečně jednoho dne, když její katané mnohem silněji ji trýznili, vznešená tato žena obávajíc se, aby v okamžité slabosti neprozradila tajemství, překousla si jazyk a vyplivla jej do tváře nestvůře, která se jí dotazovala.

Ale hodina odplaty nadešla a nestvůra došla zasloužené odplaty. Když choť s jejími bratry přišel osvoboditi oběť, tu zemřela radostí v jeho obětí, odolavši všem hrozným mukám.

Odpovězte, muži, zdali mezi vámi by se jich našlo jen několik, kteří pro svou ženu takto by se obětovali?

Příklady pevné vůle, hluboké náklonnosti a vznešené oddanosti jsou tak četné mezi ženami, že letopisy všech národů o nich se zmiňují. Ve věznicích a žalářích nezdravých, ano i na samém popravišti vídati, kterak žena obětuje se za muže; zde suší slzy, zaceluje rány, rozdává almužny; tam oběť vyrve katanům, onde sdílí smrt s předmětem své lásky; slovem, všude, kde muž pustoší, žena se dostavuje, aby napravila zlo spáchané.

Pokračování

Zdroj: A. Debay Třicatero krás ženy, Praha 1908