Třicatero krás ženy: O dokonalostech a ctnostech ženiných

Vždycky se přeháněly i chyby i přednosti ženiny; ze spisovatelů, kteří touto látkou se zabývali, jedni chtěli na jisto postaviti povýšenost ženinu nad muže, jiní hleděli dokázati, že daleko zůstává za mužem. A pro toto upřilišování na obou stranách otázka jest posud nerozřešena. Podle našeho mínění žena doplňuje muže, jako muž doplňuje ženu; myslíme také, že pro štěstí vespolné musí býti sobě zcela rovni; neboť povýšenost, která vede k uctivé poslušnosti, vylučuje lásku; a podřízenost, značící cenu menší, stejně s láskou neobstojí. Rovnost, panující mezi oběma pohlavími, budiž považována za výsledek jakýchsi kompensací, tj. muž sice má převahu nad ženou v té neb oné věci, žena pak zase v tom nebo onom směru. My muži nemáme tedy nad ženou žádné výhody po jedné stránce, aby jí žena nevyvážila po stránce druhé. Každé pohlaví má své zvláštní určení, závislé na jeho tělesné ústrojnosti, a celkem nemůže býti odváděno od svého účelu. Pravdou sice jest a bude, že muži připadla v úděl mnohem větší část síly nežli ženě, ale nuceni jsme doznati, že při stejné zásluze žena větší zasluhuje chvály a úcty než muž; neboť již tím vynikla nad muže, že bylo jí přemáhati mnohem více překážek, a tím také větší byla její námaha, chtěla-li se mu jen vyrovnati. Vskutku jestliže žena válečná svým rekovstvím vyrovnala se tomu neb onomu hrdinovi, jestliže onano básnířka dosáhla téže dokonalosti a téhož vzletu jako ten neb onen básník, jestliže tato umělkyně zápasí čestně o první cenu s tím neb oním nejslavnějším umělcem, není jinak možno nežli souditi z toho na prospěch pohlaví slabého.

Abychom dokázali pravdivost tohoto tvrzení, probereme spěšně dějiny slavných žen.

Milosrdnost – Dobročinnost – Šlechetnost

Žena má dojista srdce něžnější a útrpnější nežli muž; cítí mnohem více bolesti a strádání cizí, a tím již také jest soucitnější a milosrdnější. Jsouc nadána zvláště dokonalou citlivostí, kráčí za šlechetným vnuknutím srdce svého a jedná dříve, nežli uvažuje, a proto také skoro vždy se stává, že žena již pomáhá nešťastníkům, kde muž teprve uvažuje, co a jak by měl činiti.

Co se týká dobrotivosti, přívětivosti k podřízeným a nižším, útrpností s neštěstím, úcty k osobám starším, něžnosti a vděčnosti k rodičům, zkrátka co se týká všech obětí, ukládaných láskou křesťanskou a milosrdenstvím, ve všem velice muž zůstává pozadu za ženou.

Jakými ohledy mladá dívka obsypává ty, kdo jí život darovali! S jakou pečlivostí a něhou stará se o muže svého, jestliže nemoc jej povalila na lůžko! Přese všecku svou slabost neustále bdí a napíná své síly, aby odolala umdlení, nepopřává si ani chvíle odpočinku, kdežto muž obmezuje se na vykonání několika zcela krátkých a často chladných návštěv. A proto zcela správné jest tvrzení, že jen žena jest pravou ošetřovatelkou nemocných.

Utrpení duševní i tělesné bolesti bližního živě ženu dojímají a slzy jí vynucuji. Celé své srdce obětavé přináší do nemocnic, chatrčí a žalářů, nedbajíc ničeho co přílišná bída a hrozná nemoc má v sobě odporného a hnusného.

A tažte se těžce nemocných, nedávají-li přednost ošetřování ženskému.

Milosrdenství mužovo jest velice chladné a pobledlé naproti milosrdenství ženinu. Muže brzy omrzí výkřiky, nářky a prosby nešťastníků, kdežto žena jeví horlivost nezdolnou, vytrvalost neumdlévající v pomoci, kterou hojnou měrou uštědřuje, a jak něžná a neocenitelně jemná jsou ta její dobrodiní!

U ženy šlechetné vzrušení velmi často se ozývá; vždy bývá žena první, aby postavila se v čelo, kde jde o organisaci dobročinnou. Má-li vdově nebo sirotku přinesena býti potěcha, žena chápe se iniciativy; jde-li krajinou, zpustošenou povodní nebo požárem, žena chodí po sbírkách a donucuje muže, aby poskytoval almužny, aby ubožáci ze své zkázy mohli se vzmoci. A ve vážných okolnostech zbavuje se svých klenotův a šperků, všeho, co jí jest drahé; zkrátka všude, kde jde o skutek v pravdě šlechetný, o oběť skutečnou, o projevení oddanosti, o utišení bolestí, všude setkáš se vždy se ženou. Toť čest a sláva pohlaví ženského; neboť ve všech okolnostech, jichž jsme se tu dotknuli, ženy daleko nechávají za sebou muže.

Ctnosti domácí – Dobrotivost – Pořádnost – Práce

Zvláště stkví se žena svými ctnostmi v domácnosti; v tom největší její chlouba. Jest skromná a cudná a chová v sobě poklad nevyčerpatelné dobrotivosti. Jsouc plna pozornosti a ohledů pro všecky osoby svého okolí, dovede buditi lásku a úctu k sobě. Vniká do nejmenších podrobností svého domácího zařízení, poněvadž podrobnosti ty mají nesmírný vliv na blaho rodiny. Pořádek čistota, šetrnost jako prameny nadbytku, pohodlí, mravnost a cudnost panují kolem ní. Slovem, jest matkou rodiny a duší domu.

Není-li žena zrozena k tomu, aby poroučela, přece jest zrozena k tomu, aby vládla tím, kdo poroučí, neboť od nejútlejšího věku ví, že něha a lichocení jsou zbraněmi, jimž muž nikdy neodolává; ona ví velmi dobře, že pan choť sebe rozbručenější musí povoliti kouzlu jejího hlasu tak něžného a jejího pohledu tak sladkého. Přesvědčení jí lpí na rtech, a oko její slibuje štěstí úplné. Vláda v domácnosti jest její; neboť nejlépe daří se té domácnosti, nejšťastnější jet ta rodina, kde žena největší požívá moci a váhy.

Jen vždy si hleďte, ó ženy, těchto ctnosti domácích, prováděje je k svému i k našemu prospěchu; příklad, který tím dáváte, dojde následování ode všech, poněvadž ve vaší moci leží změniti zlo v dobro a utvořiti společnost lidskou tak, jak samy si toho přejete.

Duch – Vnady – Skromnost

Duch jest jiskrou božskou, rozžehující a udržující život duševní; jako světelný paprsek rozhání temnoty noční, tak duch rozhání temnoty nevědomosti, rozšiřuje a zvyšuje obzory životní. Duch oživuje krásu tělesnou a dodává jí nejživějšího lesku; duchem zábavy naše se stupňují a zármutky mírní; duch pomáhá nám snášeti tíhu tohoto života.

Vnady tvoří nutnou družinu krásy; ale vnady bez ducha jsou jen vnadami polovičatými. A dobře byla přirovnávána žena nevnadná k udici bez návnady. Se vnadami setkáváme se všude, ano v každém pohybu těla; úsměv, pohled, postava, chůze atd. atd., slovem vše, co činí žena milovaná nebo milování hodná, jest vnadné pro její zbožňovatele.

Skromnost jest vynikající vlastnost, která zásluze dodává teprve pravého světla; jest to vůně, vycházející ze srdcí dobře vychovaných; jest to nejpěknější okrasa ženina; neboť nic nesluší ženám lépe nad skromnost jak v oděvu, tak v řeči.

Někteří utrhači vyřkli, že žena má tím méně rozumu, čím jest duchaplnější, že tím méně jest roztomilá, čím roztomilejší býti chce. Toto paradoxon samo soudí svého původce, jenž jest duch zajisté velice povrchní, a proto na něho samého nejlépe se hodí. Neboť duch vymáhá snadné chápání myšlenek, srovnávání, soudnost, tedy zkrátka rozum; s druhé strany ženy jsou od přirozenosti své roztomilé a nepotřebují násilím se domáhati toho, aby se staly roztomilými. Ženy zbavené veškeré roztomilosti jsou bytosti výjimečné, a kdo si hledí zdravé logiky, nesoudí z ojedinělých případů na všeobecnost.

Původce tohoto paradoxa, je-li sám mužem duchaplným, zajisté slyšel mluviti o oněch rozumech malicherných, které vyhledávají duchaplnosti ve vtipkování a hříčkách slovních, v titěrnostech a hloupostech; ale to vše není v žádném vztahu ke skutečnému duchu. Kdyby tomu jinak bylo, slovo „duchaplný“ bylo by přezdívkou, protože by poukazovalo na prázdnou hlavu, jejíž rozum jen ve škvárách si libuje.

Žena, která se vyhloubá svým „krásným duchem“, tj. oním duchem, vládnoucím v salonech, ale naprosto jinak neplodným, bývá zřídka dobrou manželkou a něžnou matkou; neboť hlava tu pokazila srdce. Marnivost a pýcha býti pokládána od jiných žen za duchaplnou, činí takovou ženu nesnesitelnou v očích všech lidí rozumných; a každý si šeptá, když přichází: „Obrňme se trpělivostí, neboť opět přichází trapitelka rozumu.“

Ostrá, řízná a na všecky strany kousavá slova, která budí smích lenochů a hlupáků, přece nejsou ještě duchem; toť jen nešťastný rub ducha. Jako víno zkyslé není již vínem, tak ani zloba není již duchem.

Osobivá a frásovitá mluva našich „modrých punčošek“, které opovrhují všedním životem, aby se ukájely básní, tato mluva, často tak prázdná, není ani duchem; jest to poblázněná obrazotvornost, kterou rozum nedovede říditi.

Pravý duch ženin jeví se v tom, že budí lásku svého chotě, že příjemná jest jeho přátelům a jeho okolí, že řídí svou domácnost pořádně, šetrně a čistě, že dobře vychovává své dítky a že jim vštěpuje od nejútlejšího věku ony ctnosti, které později je mají zdobiti jako užitečné a vynikající občany, že má všecky vlastnosti hodné manželky, výtečné matky rodinné a že všichni, kdož ji znají, staví jí všem za vzor. Toť jsou krásné výsledky, kterými se honositi může duch, zbavený pout módních a plének předsudků. Takový duch, tuším, více platí nežli všecky hříčky slovné a ledabylé žerty. O šťasten, tisíckráte šťasten bude muž, kterému nebo popřeje za družku ženu, nadanou takovýmto duchem.

Vnady zvyšují krásu a doplňují ji. Půvaby vnad snadněji vycítíš, nežli slovy vymezíš; a poněvadž jsou nerozlučny od osoby, již náležejí, provázejí ji vnady všude a jsou duší všech jejích skutků. Obyčejně něžné náklonnosti vnady ženské zvyšují, naopak silné vášně odnímají ženě všecky vnady přirozené. Něžnost a skromnost dodávají vnadám půvabu nevýslovného; u Venuše Milonské převládá výraz skromnosti; a proto všecko okouzluje a svádí u této překrásné sochy.

Umění líbiti se jest uměním nejvyšším; otvírá si srdce všech; krásnému předmětu se toliko podivujeme, ale vnady jeho milujeme.

Proto, ženy, buďte přesvědčeny o této pravdě; nic neodolá duchu, provázejí-li jej vnady a skromnost. Kéž by každá chvíle vašeho života tedy byla věnována tomu, abyste těchto drahocenných vlastností nabyly a si je zachovaly.

Pokračování

Zdroj: A. Debay Třicatero krás ženy, Praha 1908