Třicatero krás ženy: Pomluvy a pravda

Až posud pohlíželi jsme na ženu jen s její nejkrásnější stránky, ale obrátíme-li, jak se říká, obraz na rub, celá scéna se změní, barvy zčernají, světla mizejí, a nikdo by nepoznal v ženě tvora takového, za jaký jsme ji popsali.

Ve všech dobách lidských žena byla terčem posudků a satir více méně hrubých; trhali ženu, pomlouvali ji, ba bylo dosti takových utrhačů, že by byli nejraději ženu vyhostili z rodiny lidské, kdyby tomu byli měli dosti moci a síly. Ve všech těchto satirách, psaných lidmi roztrpčenými, zvláště milenci rozhořčenými a starci oklamanými, najdete-i zrnko pravdy, musíte se probírati soustou nadsázek. Žena jest taková, jakou si ji muž udělal; chyby, které se jí vytýkají, pocházejí větším dílem z hlouposti mužů. Ve společnosti, kde mužové jsou zkaženi, ženy také brzy se kazí; zákon o nákaze platí stejně o světě hmotném jako o světě duševním jednotníkově.

V této kapitole, kterou co možná nejvíce ukrátíme, podvolujeme se, mé dámy, trapné úloze, pověděti vám, co nejhoršího kdy bylo o vás řečeno; budeme upřímní a prosíme, abyste nám laskavě prominuly.

U Židů, od nichž přejali jsme částečně náboženství a pověry, ženy nikterak se netěšily oné vážnosti, kterou jim přiznává moderní osvěta. Tento národ pohlížel na ženu jako na bytost nižší muže a pokládal ji za nevyčerpatelný zdroj lží, falše, klamu a chlípnosti. Jen čtěte po této stránce knihy Mojžíšovy a Proroky!

Národové východní neznali pražádné pozornosti k ženám, leda jako k roditelkám dítek; ženy bezdětné vedly život nešťastný. Arabové jsou až posud prosyceni těmito názory, pro ně jest žena toliko kadlub pro tvory lidské. A poněvadž jsou to despotové a barbaři, mají na ženu ohled jen v době, kdy chodí s útěžkem; jakmile však tento čas uplyne, užívají ženy jako zvířete do práce, poněvadž jak tvrdí, jen zlo způsobuje.

Po většině dějepisci, básníci a mudrcové řečtí nejsou také příznivi pokolení ženskému. Podle jejich názorů obcování se ženami jest tím nebezpečnější, čím žena zdá se býti laskavější. Kolik hrozného zla způsobily ženy na světě! Kolikerými zločiny prohřešily se na zákonech přírody! Stačí, uvedeme-li náhrdelník Erifilin, utrhačství Stenobec, pokrevní smilstvo Europino, hody Filomeliny a ukrutnost Prokninu, která zardousila své dítky, aby se pomstila svému choti. – A kolik toho neštěstí, které Briseis do tábora řeckého přinesla! – A Helena, jež byla příčinou pádu Troje a smrtí tolika chrabrých bojovníků! – Vražda Kandaulova ženou, kterou zbožňoval. – Láska a lest Faidřina. – Úkladná vražda Agamennona Klytaimnestrou, jeho manželkou. – Vražda dítek Medeou a tolik a tolik jiných útoků na život lidský, jimiž ženy se provinily.

Zlostný a popudlivý Euripides pustil uzdu své vášnivé nevraživosti proti ženám a vychrlil na ně všecku svou žluč; ale Lais pomstila své pohlaví za příkoří učiněné jemu od básníka tragického tím, že veřejně jej pokořila.

Sám rozkošnický Anakreon, jenž žil toliko vínu a ženám, zahrnuje je svými výčitkami.

Básník Simonides vrhl ženám ve tvář tuto břitkou pohanu: Přirozenost ženina, pravil, záleží z desíti prvků, jinými slovy, jest desaterý druh žen. První má mnoho společného se sviní divokou, druhá podobá se lišce, třetí kousavé feně, čtvrtá hovadu, pátá vrtošivému moři, šestá oslu jankovitému, sedmá kolčavce zlodějské, osmá koni s krásnou hřívou, devátá zlé opici a konečně desátá ztřeštěné včele.

Antisthenes a Xenokratoes utíkali před pohledem na ženu, neboť se domýšleli, že styk se ženou by jim mohl býti na záhubu. Aristofanes nejjedovatějšími šípy po nich střílel. – Božský Platon obávaje se, aby neupadl do rukou megery, pdobné Xantippě, ženě jeho mistra Sokrata, nechtěl se vůbec ženiti. – Diogenes by si byl přál, aby všecky ženy, mimo Laidu, byly pověšeny. – Menippos žen nemiloval, a Zenon nemohl jich ani cítiti. – Alkifron a Athenaios libují si v tom, že nám popisují ženy jen v jejich prostopášnosti. – Lukan zachoval nám o ženách věci nepříliš lichotivé. Konečně jediný Plutarch ve svých životopisech slavných žen chtěl odčiniti křivdy, spáchané svými předchůdci.

U Římanů Horatius i Martial posměch si tropili z žen. – Juvenal je pokládal za největší zlo na světě a raději chtěl zemřít, nežli ženu si vzíti. – Vážný Seneka vzdychal nad špatnými mravy žen a radil mládeži, aby se měla před nimi na pozoru. – Gallienus, svěděk toho, jak zle matka jeho nakládala s otroky, zle mluví o ženách vůbec.

U národů podrobených zákonům koranu žena jest majetkem, předmětem pro ukájení choutek svého pána; a poněvadž je odsouzena k otroctví, osvojila si všecky lsti a špatnosti otrocké. – Publius Sylvius napsal proti ženám tato slova, vešlá v přísloví: „Žena, myslí-li sama, vymyslí zlo.“ – Ani Řehoř Naziánský žen neušetřil.

U Franků, praotců to Francouzů, nevedlo se ženám lépe; ale Gallové, taktéž praotcové Francouzů, měli více ohledu a úcty k ženám. Slovem, dějiny všech národů ukazují nám ženu ve světle tím nepříznivějším, čím nevzdělanější který národ byl.

A zde připomínáme, že všeobecně lze roztříditi utrhače žen ve dvě třídy.

Do první třídy patří muži, které milenky jejich zavrhly nebo ženy oklamaly. Příčiny zavržení nebo nevěry bývají skoro vždy provokovány hříšným chováním mužovým, špatným jeho chování, žárlivostí a někdy také hrubým jeho násilím. A nemá-li žena pravdu, když utíká před takovými zlostnými, žárlivými a nevraživými tvory, kteří ústy svými jí jen klnou a hrozí?

Do druhé třídy patří muži, stižení škaredostí, vadou tělesnou nebo pohlavní neschopností, pak všecky bytosti kamenného srdce, kterými ani nejsladší a nevýslovné rozkoše nepohnou a které proto závidějí těm, kdož se milují vzájem, a proto na nich zlost si vylévají. Tací muži pomlouvají ustavičně ženu; vidí všude chyby na jejích vnadách a půvabech; hledí očerniti nejkrásnější její vlastnosti a ve slepé své nenávisti ani toho nepozorují, že se každý jen směje jim a jejich špatným vtipům; zapomínají, že žena jest jedním z předních divů tvorstva a že Stvořitel nedal ji bohatě vším, čeho jí třeba, aby budila v nás lásku a připoutala nás k sobě. Vždyť proto ve všech dobách ženy byly a budou milovány.

Ale vraťme se k svému vypravování. Vskutku teprve za panování krále Františka I. ve Francii, jenž zachoval po sobě paměť jako muž galantní, ženy probraly se z opovržení, v němž silné pohlaví je udržovalo. Příkladu Františkova následovalo několik národů, a od té chvíle žena hledí aby stála se hodnou místa, kterého si dobyla.

Ale přece musíme věřiti, že žena zneužívala své svobody, neboť dějepisci a kronikáři těchto dob ji obviňují ze zrady, cizoložství a neřestí hanebných. Vždyť bylo třeba uchýliti se k hlídačům, závorám a pasům na zámek!...

Opět žena stala se obětí silného pohlaví, které užilo všech možných prostředků, aby zbavilo ji svobody, které zneužívala. I zavíraly se vzpůrnice do klášterů; ale tím se nepolepšovaly, naopak ještě horšími se stávaly. Co tu proklínání, co tu výkřiků, plných nenávisti a hrozících pomstou, které se rozléhaly v těchto hrobech, zavřených na vždy nad živoucími!... Kolik slz beznadějných skropilo dlažby klášterní!

Jest-li vše toto jen pomluvou nebo pravdou? Nevíme, ale jisto jest, že o tomto obviňování se dočítáme skoro u všech spisovatelů oněch dob. Tak spisovatel knihy „Forêt-Noire du mariage (Černý les manželský)“ pouští uzdu své rozhořčenosti proti ženám ve výrazech tak silných a málo odvážných, že se neosmělujeme přikládati víru obviňování, kterým zasypává dcery Eviny.

Ve věku Ludvíka XIV. žena opětně se sprostila pout ji svírajících; ale zdá se, jakoby opět ženy byly nadužívaly své svobody. Boileau, Moliére, Shakespeare, Lafontaine, Boccace, Voltaire a nesmrtelný Jean-Jacques Rousseau dokazovali, a to nikoliv urážkami, jako jejich předchůdcové, nýbrž ve vší slušnosti, že žena jest slabá, úskočná a nespolehlivá. Radili mužům, aby se měli stále na pozoru a aby nikdy slepě nedůvěřovali pohlaví, které opět a opět klesá.

A tak nadešla památná doba veliké revoluce francouzské roku 1793! Žena, která se zvrhla za panování Ludvíka XV., jak jsme již řekli, jakoby obětavostí a oddaností se vzpružila. Činy srdnaté a hrdinské mezi ženami vzrůstaly tak, že zastiňovaly i nejvznešenější vlastenecký vzlet mužů.

Zvláště ve Francii v devatenáctém století žena dostoupila vrcholu své slávy a svého štěstí. A mají-li ženy ještě nějaké vady a chyby z dob minulých, jest to tím – a to opět a opět tvrdíme – že tím vinna jest ubohá a zavržitelná jejich výchova; jen světácká otřepanost a frivolnost činí z žen kokety a táhnou je do jisté záhuby.

Mimo chyby, pocházející z výchovy, říkal doktor Dunne, nejnebezpečnější pro ženu jest zahálka a lichotnictví. Poněvadž ženy od nejútlejšího mládí svého navykají si malichernostem, neznají jiného prostředku, kterak předejíti nudě, než běhati po plesích, divadlech a veřejných procházkách nebo čísti romány, jedinou to četbou, přiměřenou falešnému jejich vzdělání duševnímu. A tak nastupují na dráhu nepravostí, odkud lichocení a zbožňování mužů jen ještě mnohem rychleji je vrhá do propasti. Jestliže k uměním zábavným, jimiž tolik důležitosti se přikládá v jejich výchově, přistupují ještě přednosti krásy, nejhloupější zalichocení postačuje, aby jim popletlo hlavu. Myslí o sobě, že jsou bytostmi, nadanými zvláštními výsadami, před nimiž všecko musí v prachu se kořiti. A toto bláznovství, pro které stávají se pyšnými, pohrdavými, marnivými a tím také směšnými, jest výsledkem chybné soudnosti, této tak drahocenné vlastnosti, která u nich nebyla pěstována.

„A když vrásky počínají hlásati, že mládí odletělo, hledí každá vrásky zastřít, líčí se a béře na sebe tvář lživou. Na neštěstí klam se objeví, a zbožňovatel po zbožňovateli se vytrácí. Ale nepravost jest již zakořeněna a nedá se vymýtiti. I hledá žena taková jiného jeviště a vrhá se do náručí pobožnosti. Tento přechod obmezuje se skoro vždy pouze na změnu zevnějšku; náprava nesahá dále.“

„V mládí, tomto víru světském, tužby a vášně neponechávaly ženám plody, aby počítaly s veškerou cenou veřejného mínění. Věk a opuštěnost z ní pocházející konečně dává jim perně na srozuměnou, že musí také dbáti své dobré pověsti. Ale kterak vzdáti se náklonností tak dlouho hýčkaných? Tu pobožnost poskytuje jim pláštík jako jediný prostředek, aby ve veřejnosti zachránily si úctu, která sluší ctnosti.“

„S touto novou škraboškou dostavují se falešné zuby, nepravé vlasy, líčidlo bílé a červené, pobožné pitvoření a svaté klevetnictví; marnivosti, tak dlouho urážené tajnou nebo veřejnou zhýralostí, dostane se posledního poličku tím, že hold se vzdává pokrytectí.

A proto ve jménu své vlastní úcty a svých povinností mateřských ve jménu důležité úlohy, k níž povolány jste v rodině, ó ženy, zahoďte od sebe všecky tyto marnivé tretky společenské; vzdejte se svých frivolních choutek; potlačuje v sobě výstřelky své obrazotvornosti, abyste ponechaly volné pole svému rozumu; buďte roztomilé a vnadné bezu strojenosti; buďte duchaplné bez domýšlivosti; buďte dobré, sladké a něžné nezištně a pak nebudete míti nepřátel, budete panovati mužům a i nejvzdorovitější podlehnou, aby se podrobili vašim zákonům.

Vše na tomto webu pod odkazem Historie/Třicatero krás ženy