Třicatero krás ženy VI: O dokonalostech a ctnostech ženiných

Malířství – Sochařství

Sochařství a zvláště malířství s úspěchem se pěstovaly a pěstuje od žen v značném počtu.

Timaretes prý byla první, která chopila se štětce; vymalovala Dianu, a obraz ten byl umístěn v chrámě v Efesu.

Lala, malířka a sochařka, požívala slavného jména u Řeků.

Jeanne Cortésiova byla velmi dovedna v malbě miniaturní.

Victorina Siriésova, malířka historická, byla poctěna protekcí velkovévody florentského.

Marie Mérianova vynikla jako malířka hmyzu a květin.

Marie Osterwickova malovala výtečně a jemně zvířata vůbec i květiny.

Helena Panzachiova jest slavná krajinářka.

Rosa Bonheurova, jejíž obrazy po právu se chválí, velmi čestné má místo na výstavách.

Julie Rozéeova vyniká ve svých obrazech zvláště skvělým a jemným koloritem.

Propertia Rossiova z Bologne vyřezávala bas-raliefy, velice ceněné od znalců.

Slečna Collotova modelovala obrovské poprsí Petra Velikého.

A nyní žije mnoho řezbářek a sochařek, které každoročně vystavují v muzeu své roztomilé výtvory. Z nich nejvíce vyniká slečna Zimmermannova a de Beauvan.

Slečna Vallayer-Costerova před několika lety byla jmenována členem Akademie malířské na důkaz, jak oceněny jsou její obrazy.

Paní Lebrunova získala si značné jméno svým nadáním malovati podobizny.

Paní de Mirbel dostalo se příjmí královny v miniaturní malbě; také její podobizny mají velkou cenu.

Paní Jaquototova po právu proslula svými podivuhodnými malbami na porceláně. Mimo své značné nadání pro tento způsob malby byla též výtečnou hudebnicí.

Slečna Adela Ferrandova bývá chválena pro své genrové obrazy.

Není ani možno vyjmenovati všecky tyto roztomilé umělkyně, které štětcem slovutnosti nabývají. Jediné v Paříži napočítal bys jich přes sto, které mají nepopíratelné zásluhy. Ale nesmíme pominouti zde mlčením slečnuý Wagnerovu pro její rozkošnou malbu květin. Slečna Bianchi za své pastelové obrazy dostala zlatou medaili a několik pochvalných dekretů.

Umění dramatické – Zpěv – Hudba – Tanec

Pohlížíme-li na ženu s jiného stanoviska, bývá žena mnohem pravdivější než muž a mnohem silnější ve vnějším vyjadřování svých vnitřních pocitů; proto vynká v deklamaci, hudbě, tanci a mimice. Duschesnois, Georges, Rachel, Mars, Fix, Brohan, Tlessy, Déjazet, Sara Bernhartová jsou jména královen divadel. – Malibran, Alboni, Tedesco, Grisi, Cruvelli, Sontag, Damoreau-Cinti, Falcon, Stolz, Pavlina Garcia, Laborde, Ugalde, Wertemberg, Darcier, Ponchard, Miolan, Lefévre, Duprez, Nau, Daubrée, Poinsot jsou jména muz nejčistšího a nejlahodnějšího zpěvu.

Taglioni, Carlotta Grisi, Cerrito, Essler, Rosati, Dumilâtre, Priora jsou jména vnadných bohyň tance.

Vesměs tato jména jsou živým důkazem výtečnosti ženy v umění divadelním.

Při stejném nadání sebe lepší herec nevzbudí v nás tak živého nadšení jako herečka. Tato povýšenost ženy nad muže závisí na její výtečné citlivosti, na její vnímavosti, na neodolatelné moci jejího zraku, na nevyčerpatelné hře její tváře, na úžasné ohebnosti jejího hlasu, slovem na snadnosti jí vrozené pochopiti myšlénku básníkovu nebo skladatelovu, proniknouti jí a podati tak, jakoby byla její vlastní myšlénkou. Tato libozvučná výmluvnost v ústrojnosti ženské, pro kterou stává se věrným zrcadlem dojmů srdce a duše, jest pramenem rozmanitých radostí, které nám připravují ve společnosti.

Skladba hudební má také slavné své zástupce pohlaví ženského.

Tak zanechala paní Jaquetova de la Guerre operu, několik kantát, jimž sám Mozart se podivoval, a Tedeum.

Slečna Bertinova dala před léty provozovati operu, kterou sama složila. Vyznačovala se rozkošnými melodiemi, a jest jen litovati, že dáma tato nesetrvala na své dráze hudební.

Slečna Pujetova napsala komickou operu a každým rokem vydává rozkošné album romancí, které výtečně baví ve společnosti večerních.

Paní Viktoria Aragova šťastně kráčí ve šlépějích své předchůdkyně a také již vydala několik alb plných citů.

Paní Melanie Dentuova, jejíž skladby podávají tak zřejmé protivy dojemné něhy a mocné síly, rychle si dobyla místa mezi prvními hudebníky.

Také piano a varhany mají značné množství skladatelek; stačí, zmíníme-li se o paních: Pleyelové, Farrenkové, Wartelové, Cocheové, Massartové, de Barival, o slečnách: Martinové, Claussové, de Halleville, Matmannové, Goddillonové a de Lalanne.

Několik žen vyniklo také v uměleckém světě hrou na housle. Mladistvé sestry Milanollové, ve věku desíti a jedenácti let, před lety vzbudily obdiv u obecenstva pařížského, jež hrou jejich na housle bylo okouzleno pro vzácný čistý tón při provozování nejnesnadnějších skladeb. – Slečna Bertrandova působí skoro divy svou hrou na harfu.

Pařížská konservatoř hudební ročně udílí mnoho předních cen zásluhám v hudbě vokální a instrumentální.

A poněvadž hudba za našich dob patří k výchově slečinek, není městečka, kde bys nenašel několik velmi pěkných pianistek.

Závěr analytický

A tak všude a ve všem žena rovná se muži, ano často jej předstihuje. A pevně věříme, kdyby výchova mladých dívek tak úzkoprsá, tak šablonovitá, tak nedostatečná ve všech zemích rozšířila se a zvážněla, kdyby hleděla si rozvoje rozumu, na místě aby jej tlumila, zajisté, že by značně vzrostl počet žen literárně a filosoficky vzdělaných (což nevylučuje, aby nebyly dobrými manželkami a hodnými matkami).

Dláto Klitino vyrylo v chrámě Paměti jména všech slavných žen dob minulých i časů našich, ale podle našeho mínění není na tom dosti. Jejich spoluobčané měli by jim stavěti pomníky na památku svého obdivu a vděku; byly by to pomníky, v nichž každá žena, která by na ně pohlédla i mimochodem, tužila by svého ducha a posilňovala svou duši slavnými vzpomínkami. Ve Francii stává ovšem pro muže „Pantheon“, proč nemá se ho dostati ženám? Odvaha, rozum a genius neznají pohlaví, a nesmrtelnost jest každého, kdo si ji zaslouží.

Shrňme přehledně svou chválu žen v rychlém rozboru jejich schopností, ctností a vad.

Žena, tento výtečný a nebezpečný tvor, tento anděl něhy a citu, tento pravzor dobroty, zloby, příchylnosti a nestálosti, skromnosti a marnivosti, vždy upřílišňuje ve svých vášních, ať dobrých, ať špatných. Jsouc nadána bystrostí a prozíravostí, žena nahrazuje sílu nedostávající se jí oporou, kterou jí poskytuje duch její; má vždy pohotově celou sbírku odpovědí případných; a v choulostivých okolnostech zachovává podivuhodný klid, sebevědomí nezvratné, a kde toho třeba, lež tak hladce plyne z úst jejich, že jsme nuceni uznati ji za pravdu.

Jsouc lstivá, koketní, svůdná a vnadná jako lesní panna, vábí vás a unáší, aby unikla vám v tom okamžiku, kde již již myslíte, že ruku na ni jste vztáhl. Jestliže zemdlen jste marným svým pronásledováním a hrozíte jí, že ji opustíte, jediným úsměvem tato nová čarodějná Kirke přivábí vás ku svým nohám, obestře vás svými kouzly a vpouští do vašich čivů tu radosti nebeské, tu muky pekelné. A jindy jsouc přísně vážná, jediným pohybem ruky vás zatrašuje a jediným pohledem ochlazuje; a práv když se domníváte, že jste nad ní zvítězil, povstává pyšnější a hrdější, než byla dříve; poručí vám jako královna, vynucuje si poslušnost a úctu; a jindy opět poddává se vám jako dítě.

Jen otevřete dějiny pokolení lidského a pozorujte bedlivě ženy v tisícerých odstínech, v jakých se jeví; a hledejte pak, zdali jiná nějaká bytost na světě prodělává tak četné a dokonalé přeměny. Jako svůdné nymfy vidíte ženy sestupovati se v rej taneční na květnatých lučinách Llyssu. - Cudně a bázlivě kráčejí se sklopeným zrakem při slavnostních obřadech náboženských, sypajíce kvítí na zemi. – Jako rozpustilé Bakchantky s planoucím zrakem daleko široko svými výkřiky naplňují vzduch při slavnostech Bakchových. – Jako rozkošné a ušlé odalistky plní haremy na Východě a jako ženy mravů nejpřísnějších kláštery na Západě. – Jako manželky a matky smrti vzdorují pro blaho svých mužův a dítek. – Jako neohrožené bojovnice jsou plny odvahy a jindy jako slabá a křehká stvoření padají do mdlob při nejmenším šustotu. – U národů barbarských jsou úplně oddanými otrokyněmi a vládnoucími paními u národů vzdělaných. – Jako anděl tu tvořící, tu ničící rozplameňují život láskou i uhasínají přílišným rozkošnictvím. Ženy jsou vše, co jen chcete, aby byly, ale na konec přece jsou jen tím, čím samy býti chtějí.

Žena ku podivu v sobě spojuje i sílu i slabost, oddanost, odevzdanost, nenávist i lásku; v její křehké a jemné nádobě tělesné skrývá se duše, uhnětená z nejšlechetnějších citů i z nejčernější podskočnosti, bije tam srdce, plné odvahy i bláhové bázně a pověrčivosti. Mnohá žena dnes odvažuje se největšího nebezpečenství, ale nazítří padne při nejmenším nárazu, ano zimou se zachvěje, pírkem-li se jí dotkneš. Mnohá žena, která dnes by si neuložila ani nejmenší újmy ve svých zábavách, aby tě vysvobodila z velikého nebezpečenství, jindy by život dala za tretku.

Oh! kdo by si chtěl lichotiti, že zná důkladně povahu ženy? Který pozorovatel pronikavý a prozíravý dovedl by prozkoumati hlubiny srdce jejího? Který dovedný malíř byl by s to, aby zachytil její tak pohyblivý výraz tváře, aby ustálil tvary a odstíny tak mlhavé? Synthesa i analysa samy sebou padají před touto povahou nepochopitelnou v rychlých jejích proměnách, v jejích záchvěvech a protivách, v jejích tajemných jednotlivostech.

A ohlédněme se z jiné stránky po ženě a zkoumejme, jak vznešená jest její úloha vzhledem k muži, zkoumejme její starostlivost a péči, její dobrodiní a její stálou oddanost.

Žena nás nosí ve svém lůně, žena nám dává život, žena nás kojí a hlídá v naší kolébce, žena řídí první naše kroky a učí nás blaboliti první slova; ženě se dostává náš první úsměv, který nám vrací; žena suší slzy naše, vzdaluje nás všeho nebezpečenství, obklopujícího naše dětství, rozhání naši nevrlost a připravuje nám naše zábavy; a později sdílí s námi naše práce, nadlehčuje jejich tíži a stává se naší pravou polovicí; její náruč nás nosila v dětském našem věku a náruč její jest nám oporou v starobě. Když naposledy usmívá se na nás slunko života, tiskneme ruku její v posledním objetí, a ještě nad naším hrobem rozlévá slzy, zasypávajíc její kvítím. O ženy! Příroda jakoby svěřila nevyčerpatelným starostem vaší něhy; a veškeré lidstvo se pyšní a honosí vaším dobrodiním, tak že sám nevděk nucen jest je uznávati.

Aby pocítila bol cizí, stačí ženě, aby jej spatřila; slova těšící, přívětivost a péče posilňující jsou jí dány od přirozenosti. Kdokoli trpí, má právo na její zájem, na její útrpnost. A kde nemůže pomáhati nešťastným materielně, hledí jim pomoci duševně. A když ženy se ocitnou uprostřed našich hněvů a vášní, hledí vždy je zmírniti a pouspati. Ženou v zemi se zakořeňují a udržují u národa šlechetné city, nadšení velkodušná a způsoby jemnocitné; neboť ženy mírní divoké mravy a šlechtí hrubé chtíče. Co by bylo ze společnosti, kdyby ženy jí se vzdalovaly?...

Tu by bylo všude samé zlo, samé utrpení bez smilování, samá úzkost a samé neštěstí, a nebylo by naděje na potěchu.

Oh! kolik úcty, podivu a oddanosti mělo by obklopovati ženu, léčící rány srdce našeho a zasypávající kvítím vypralos půdu našeho života; kolik lásky a uznalosti si zasluhuje! Jsouc samou prozřetelností v rodině a bohyní, chránící krbu domácího, žena předvídá vše a bdí nade vším. Muž bez ženy se neobejde; mocný pud váže jeho život k jejímu; jest muži potřebou ji vídati a slýchati; překonává všecky překážky a odhodlává se po dlouhá léta trpěti, aby si ji zasloužil a aby dobyl si její lásky. Pro ni touží po jmění a slávě, neboť ona jest cílem veškerých jeho tužeb; pro ni bdí dlouho do noci, ona jen vyplňuje spánek jeho rozkošnými sny; a vzduch, který dýše, její vůní jest naplněn; zkrátka žena okouzluje jeho srdce, jest modlou jeho duše a nadějí i štěstím celého jeho života.

Jako dítko jest žena roztomilá a zajímavá ve svých hrách a pannami, které jsou jaksi předehrou něžné péče, již jednou udíleti bude.

A jak čistá jest jako panna! Podivujeme se svěžestí jejich rodících se vnad; rádi dýšeme vůni její nevinnosti ji obklopující; závistivě toužíme po tom, abychom se jí zalíbili, a volba její na nás padla.

A jako milenka jak jest krásná a okouzlující! Jak výmluvně a sladce plynou se rtů jejich slova její! Jak opojuje její úsměv, a její oko…! Jiskra tam vznikne, padne do vás a stravuje vás.

Jak vznešená jest jako matka! Něžně sdílí se o své radosti a pevná jest ve svém utrpení; rádi ji vídáme v kruhu rodinném předvídati a doháněti nebezpečenství, bdíti nade všemi potřebami a ukájeti je.

A tak milujeme ženu od jejího dětského věku; líbí se nám svou roztomilostí a baví nás svým žvatláním. A jak zábavné jest žvatlání takového hezkého, malého děvčátka, otázka tu na otázku, samé skoky od myšlenky k myšlence, větu začne, ale nedokončí, ohebný její hlas a tisíceré hlučné její projevy hlásají, že počíná žíti, že vše pro ni jest krásné. Šťastný to věk!

Milujeme ji v šestnáctém roce jejího věku, a to prvou láskou; zbožňujeme ji a zasypáváme ji pochlebnými a lichotivými slovy. A jak jest mocna, když do jediného polibku vkládá všecky rozkoše života – když vlévá do srdce našeho ono šílené opojení, pro které všecky naše smysly jen po jediném touží, po štěstí… Jak jest tu mocna! Muži, jsi jen jejím otrokem! U jejich nohou leže podivuješ se ji, pln jsa oddanosti a naděje; jest andělem tvých snů a božstvím, k němuž vysíláš nejvroucnější své modlitby.

Milujeme ženu ve věku zralém, ale tu milujeme po přátelsku. Ctíme ji, a sladké upomínky zanechané v duši naší jsou toho příčinou, že jst nám jen tím dražší a milejší.

Neodlučitelná družko mužova! jsi kvítkem, jež usmívá se na jeho narození, jehož vůně provívá jeho život a jež nad hrobem jeho se sklání. Na muži jest milovati tě vždy, blahořečiti tobě a velebiti tebe!

Zdroj: A. Debay Třicatero krás ženy, Praha 1908