Třicatero krás ženy: Výpočet a popis krás u ženy

Nikdo zajisté nebude popírati, že žena jest arcidílem a největší slávou tvorby přírodními. Jest to skvělá květina, korunující svými barvami všecky ostatní kvítka přírodní a oživující pokolení lidské svou sladkou a opojnou vůní, jest paprskem lásky, zahánějícím všecku lhostejnost a rozehřívajícím duši i smysly. Bůh, stvořiv ženu, nadal ji veškerým bohatstvím, kterým ústrojnost tělesná může se honositi, obdařil ji takovou dokonalostí tvarů, že jest nejkrásnějším a nejroztomilejším tvorem na světě. Opravdu není na světě bytosti, která by jevila tolik vnady, půvabu a vznešenosti. Jen prohlédněte si pozorně tělo mladé ženy. Jaký to souladný celek! jaká tu jemnost v jednotlivostech a podrobnostech. Všude obrysy se nesou po sametově hebkém povrchu; všude měkce se vlní, tu zaokrouhleně vystupujíc, onde tajemně ustupujíc a se skrývajíc; nikde nic úhlovitě a ostře nevyniká, všude jen samé jemné a rozkošné křivky na lahodných obrysech. Jen povšímněte si a podivte se těm dlouhým vlasům jako hedbáv jemným, které vlnitě spadají na sněhobílou šíji; podívejte se do těch krásných očí, plných něhy a lásky; a zdali vám neslibují nevýslovné štěstí hezká ústa, na jejichž rtech pohrává si úsměv. Neboť jako květ a větvi slibuje plod, tak úsměv na rtech ženiných jest znamením mnohoslibné rozkoše.  A pak ta její tajemná pleť, ta něžná ručka, při jejím dotyku touhou se chvějete, ta ohebnost její postavy, ta její lehká chůze, ona vnada jevící se v nejmenších jejich pohybech, vše to hlásá o ní, že jest bytostí stvořenou, aby okouzlovala, aby se líbila, aby byla milována. Ano, že chová v sobě v nejvyšším stupni onu vnadnou a půvabnou krásu, která budí lásku a div, pojišťujíc ji na vždy sladké panování v srdcích všech.

Zvláště u národa řeckého a v jeho osadách krása žen stala se zvláštním předmětem výchovy. Děti obojího pohlaví bývaly voděny do tělocviku, aby tu oddávaly se cviku těla. Zákony stanovily nejpříznivější dobu pro manželství a zakazovaly přesně manželské sňatky nepřiměřené věkem. Proto také neviděl jsi tam, že by stáří s mládím vcházelo ve sňatek, že by trpaslík s obrem, bytost znetvořena s tvorem ušlechtilých tvarů se pářili, nebo dokonce jednotníci neduživí, chovající v sobě zárodky hrozných nemocí, mezi sebou se ženili a vdávaly. A z těchto zařízení a pak z upraveného způsobu života ženy obtěžkané vzešlo zdravé, silné pokolení ušlechtilých tvarů. A připojme k těmto podmínkám tělesného zdokonalování nikdy neutuchající péči matek, aby odvrátily od dcer svých vše, co by mohlo škoditi rozvoji jejich vnadám, a aby obklopily je vším, co by jim mohlo býti ku prospěchu. Jestliže kdo dobře si představí ony proslulé „zápasy krásy“, kde žena uznána za nejkrásnější bývala slavně korunována před očima ohromných davů, snadno uvěří v zázraky, způsobené krásou žen řeckých.

Řekové, kteří dovedli nadšeně oceňovati fysickou krásu, také první postavili mezi bohy zdokonalené tvary ženské, zosobňuje je v Afroditě čili Venuši. Zbudovali četné oltáře a chrámy této bohyni, a všichni umělci o překot na všech místech zobrazovati její vnadné tvary. Tak Pygmalion, Zeuxis, Skopas, Praxiteles, Feidias, Polyklétos, Lysippos, tito velcí mistři umění plastického, nezměnitelně ustálili rysy, poměry a rozličné vztahy jednotlivých částí těla lidského.

A krása Helenina, která tak velikou ozvěnou nesla se po všem starověku, byla základem Zeuxovi stanoviti vlastnosti, poměry a vztahy, tvořící dokonalou krásu uměleckou. A podobizna této slavné kněžny spojovala v sobě podle těchto pravidel třicatero krás:

Tré věcí bílých:

Pleť, zuby a ruce.

Tré věcí černých:

Oči, řasy a obočí.

Tré věcí růžových:

Rty, tváře a nehty.

Tré věcí dlouhých:

Vlasy, postavu a prsty.

Tré věcí krátkých:

Zuby, uši a nohy.

Tré věcí úzkých:

Ústa, pás a ohanbí.

 Tré věcí širokých:

Pánev, prsa a lůno.

Tré věcí tlustých:

Rámě, stehno a lýtko.

Tré věcí prostředních:

Prsy, nos a hlava.

Tré věcí štíhlých:

Prsty, zápěstí a chodidlo.

A básník francouzský věku sedmnáctého složil o tomto předmětě tuto básničku:

Třicet věcí ženě nutně jest třeba, aby byla krásná; tři bílé, tři černé a tři barvy růžové, tři krátké, tři silné a tři dlouhé, tři štíhlé, tři zúžené a tři širokého vzoru, tři prostřední k tomu, tak aby celek byl dokonale ladný. Pleť bílá i zuby; oko černé nejlepší bývá; černé brvy i obočí černé, noc přímý po celé své délce, vlasy dlouhé, ruce dlouhé a jemná zornice; krátké nohy, uši a zoubky, úzký pas i oltář lásky, ústa právě tak široká jako jest prostora mezi očima. Rámě a lýtko má u ní býti vždy okrouhlé a buclaté; a rty, vlasy i prsty jemné; hlava, krk a prsa prostřední a přesně odměřené právě tak, jak u Heleny to bylo.

Zřídka kdy ovšem všech třicatero krás, vymáhaných pro dokonalou krásu, pospolu najdeš u jediné osoby; ale i když té neb oné pěkné vlastnosti ženě se nedostává, příroda vždy za ni štědře vyměňuje náhradu, tak že vnady té neb oné části těla nadbytkem zastírají nedokonalosti části jiné. Ostatně žena jest nejspanilejší bytostí, a již proto dostávati se jí bude vždy ctitelů zbožňovatelů.

Milton uznal tuto pravdu a doložil svými verši ve Ztraceném ráji, volaje na konec: „Kdo mohl by tobě, ženo, odolati?“

A věkem od sebe vzdálení Corneille, Agrippa a Dechesnel stejně smýšleli o dokonalosti ženy.

„Šest dní Bůh potřeboval, aby stvořil vesmír, a aby nad tolika různými tvory panoval, učinil člověka k božskému obrazu svému. Spokojen jsa celkem, shledal vše býti tak dokonalým, že konče svou tvorbu ženou, arcidílu svému již ničeho víc nepřidal.“

Při těle pěkně souměrném tyto míry velmi přesně všude se osvědčují.

Výška těla rovná se pěti průměrům prsou od důlku k důlku pod paží.

Desaterá délka ruky taktéž dává délku celé postavy.

Střed těla lidského má býti položen ve sponě stydké. Tímto bodem tělo děli se ve dvě části sobě rovně: část hořejší a část dolejší.

Hlava. – Podle pravidel umění správně souměrná hlava ženská tvoří sedminu délky celé postavy, tj. celá výška postavy rovná se sedmi hlavám čili tvářím. U muže postava čili výška těla jest osm hlav.

Jako sídlo rozumu, hlava jest nejvznešenější části celého těla lidského. Souhrn duševních schopností bývá v přímém poměru ke krásnému útvaru hlavy a mozku. Hlava příliš veliká nebo příliš malá rovněž vzdaluje se od vzoru krásy, přijatého uměním a zkušeností.

Obličej. – Jeho výška od místa, kde vlasy počínají, až po bradu, má býti stejna se vzdáleností mezi oběma skráňovými konci obočí.

Oválný obličej nejspanilejší jest tenkráte, když jeho obrys, poněkud rozšířený, přechází na vrchole čela v oblouk kruhový.

Vlasy. – Dlouhé vlasy jsou nejkrásnější ozdobou, jakou vůbec příroda ženám udělila. A vlasy mají býti pravidelně rozděleny po pokožce lebky, tak aby ponechávaly přiměřené místo krásně rozměřených částem čelním a skráňovým. Čelo příliš pokryté není půvabné; a čelo příliš vysoké jest také vadou; a stejně to platí také o skráních. Nejvíce ceněné barvy vlasů jsou černé a plavé; a podle chuti tu té, oné přednost se dává; ale zásadně jsou stejně krásné, a nesnadno jest často rozhodovati, které z obou přednost přísluší.

Čelo. – Krása čela závisí na jeho poměru k oblosti tváře. Příliš široké nebo příliš úzké, příliš vysoké nebo úzké čelo jsou tvary nedokonalé, které bývají vždy na újmu celkové ladnosti. Kůže čela, bělosti bezlesklé, prostá všech záhybů, vrásek, dolíčků a hrbolů, bude zcela hladká po celém povrchu; podle klidných a jasných rysů čela soudíme o jemné povaze a o jasu duševním.

Oči, tato skvělá zrcadla, v nichž obrážejí se naše city, mají býti jednotkou délkovou a mají ležeti ve vodorovně rozříznutých důlcích. Černé oči jsou živější a jiskrnatější nežli modré, ale za to modré oko jeví větší něhu a klidné vášně. Za nejkrásnější pokládají se oči, které tvarem svým připomínají tvar mandle.

Obočí pěkně vyznačené a zakončené nitkovitě při sklonu ke skráni nejvíce bývá oceňováno. Husté a silně v oblouk zakřivené dodává tváři vzezření jaksi přísného a tvrdého; naopak jemné obočí, málo od přímky se odchylující, dodává tváři výrazu něžnosti a upřímnosti.

Brvy dlouhé a jako hedvábí, pravidelně rozložené a dokonale od sebe po jedné oddělené, tvoří nezbytný lem obou víček. Oči v takovémto rámci jsou plny kouzla, tak že nic nemůže odolati jejich moci.

Tváře. – Jejich krása spočívá v dokonalé souměrnosti, v harmonickém zaokrouhlení, v pleti růžové a čerstvé. Čára, ohraničující tvář a táhnoucí se od chřípě ku bradě, má býti jemně vkreslena, aby obličej nabyl spanilosti a výraznosti.

Nos jest nejvíce vyčnívající část obličeje; délka jeho má se rovnati délce čela a tloušťka má býti přiměřena ostatním rysům tváře. Řecký nos jest nejdokonalejší, poněvadž zachovává si čáru přímou a rozvírá se ve dvě nozdry prostřední délky, do zadu zaokrouhlené, lehce sklenuté v prostřední části a zakončené tupou špičkou. Nemá-li býti ničeho, co by se mohlo nosu vytýkati, vnitřní obrys nozder musí býti velice lahodný.

Ústa. – Sem utíká se úsměv, zde sídlo své zřídila výmluvnost, zde také trůní polibek. Ve svém nejdokonalejším tvaru jsou ústa podobna nenapjatému luku, který umělci řečtí přirovnávali k luku Amorovu. Dvé kyprých a růžových rtíků, jichž obrysy ponenáhlu splývají v koutku, jest největší krásou; toto splývání čar musí však býti dokonalé, aby utvořilo ono ladné prohloubení, v němž ukrývá se roj úsměvů, čekajících, aby radost je vyvolávala.

- Dásně čerstvé a narůžovělé, v nichž zasazeny jsou zoubky bílé v pěkné řadě, jsou hlavní ozdobou pěkných úst.

Spodek brady, jemně zaokrouhlený, má být prost jamky, neboť taková jamka přerušuje harmonii čar a jest na škodu čistotě obrysů.

Krk, jako hlavní opora, na níž hlava se točí, má býti zdéli dvou nosů a v objemu dvou pěstí. Krk volně odstávající od ramen, prostý stop šlachovitých a žilkovitých, tenký ve své svrchní části a široký v dolejší, spojuje v sobě všecky podmínky krásy.

Ramena masitá, stejně vysoká, lehce zaokrouhlená, tak aby křivky jejich ponenáhlu se ztrácely ve hřbetním žlábku, jsou velice vábivou částí těla ženského.

Ňadra. – V pravém opaku k mínění našich dob, jež vzniklo ze záludné mody nositi šněrovačku, ňadra mají býti širší u svého vrcholu nežli na své základnici, aby volně v nich místo mělo srdce a plíce, tyto nejnebezpečnější ústroje pro život.

A z ňader vyrůstají a vyvinují se ony dvě polokoule alabastrové, které jsou pravými poklady těla ženského, míníme prsy… Při sobě samém touha pozorovati je a obdivovati se jim vzniká v srdci každého; neboť tyto ústroje spojují v sobě veškero bohatství a všecku rozkoš tvaru; majíť jemné čáry, něžné rysy a svou bělostí unášejí. Aby byly dokonalé, mají míti pevnou pružnost, která bohužel mizí až na pranepatrné výjimky při užívání šněrovačeky. Žlábek mezi oběma prsy, totiž prostor, oddělující jde od sebe, má býti šířkou svou roven jednomu prsu. Nejkrásnější prsy jsou široké ve svém základě a končí se v zaokrouhleném kuželu, jako u Venuše Medicejské, tohoto bujnícího vzoru lidské krásy.

Paže, měkce a jadrně k ramenům se družící, mají býti prosty šlachovitostí, a jejich zaokrouhlení má býti bezvadné; jejich tloušťky stále bude ponenáhlu ubývati až k lokti. Odloktů opět sesílí, aby pak opět slábly a mizely v učlánkování zápěstím.

Ruka má býti prodloužena, buclatá a opatřena prsty pěkně učlánkovanými, tlustými u kořene, tenkými na konci a oblými po celé své délce. Volný konec prstů má míti růžové, průsvitné a sklenuté nehty. Bělost a jemnost pleti jsou dvě nezbytné podmínky pro krásu ruky.

Pánev má býti široká a prostorná, aby poskytovala všecku možnou volnost tajuplnému rozvoji práce rozplemeňovací. Sklon beder má býti vyznačen lehkým vykrojením, aby vyniklo zaokrouhlené vkypření, končící poprsí.

Nohy jsou jaksi sloupy, na nichž spočívá celá stavba lidského těla, jest naprosto nutno, aby byly obdařeny pevnosti souměrnou k tíži těla a silou pro rozličné pohyby kroku i skoku. Budou tedy pevně se přimykati ke kyčlím; tloušťky jejich bude ubývati ponenáhlu až po koleno, jehož kost má býti ukryta v tkanivu buněčném. Lýtko nepozorovatelně vychází z podkolení, sesiluje se pomalu, až dosahuje největší své tloušťky ve svrchní třetině holeně, pak slábne opět, až jeho rysy nepozorovaně mizejí nad kotníkem. Takto utvářená noha bude míti všecku jemnost, kterou si lze jen přáti.

Chodidla budou malá, úzká s pěkně vyvinutými prsty. Na spodu má býti chodidlo lehce vyklenuto od paty až k výběžku zánártovému.

Toť jsou hlavní rysy, charakterizující krásu tělesnou; ale dokonalá krása vymáhá ještě dvě jiné pěkné vlastnosti, totiž kolorit a výraz. Bělost pleti, růžová zardělost tváře, temná červeň rtů, svěží barva těla, oživení rysů city a vášněmi atd., to vše jest nezbytným doplňkem její dokonalosti.