 (21).jpeg)
Ženy jsou samá chyba, samá vada a plny ukrývaných nedokonalostí, říkají někteří muži; a ženy se obhajují tím, že závěr tento na ně obracejí, a mají pravdu. Neboť vskutku proti několika hnusným a sobeckým mrzoutům, kteří zlost svou si vylévají na krásném pohlaví, kteří napsali tisíceré hlouposti, takové množství spisovatelů výtečných po právu zatočilo s tímto nechutným obviňováním, vynášejíce do nebes roztomilejší polovici pokolení lidského.
V kronikách sedmnáctého století stojí zaznamenáno, že právník jakýsi, jemuž nepřálo štěstí u žen, pustil uzdu své rozhořčenosti proti všem ženám v díle nadepsaném: „Černý les manželský.“
Jednou, když náhodou zabloudil do města Turinu, ženy ho pronásledovaly, vyhnali jej z města a dovolily mu vrátiti se tam toliko s nápisem na zádech:
„Všecky ženy, malé, velké, silné, slabé, všecky přišly, a proto budiž pokládán za nectného ten, jenž hanu na ně kydal.“
Co škodilo od jakživa ženám, jest družnost. Kdyby všecky ženy jednoho města, jednoho kraje nebo jedné země vzájem se podporovaly, tvořily by tak silné sdružen, že páni muži před ním byli by nuceni složiti zbraň.
Jako nepatrný pisálek kalem házel po ženách v brožuře, jíž si skoro nikdo nevšimnul, nadepsané: „Démérite des Femmes“ (Pazásluhy žen), tak slavný básník opěval opět jejich ctnosti ve své knize: „Mérite des Femmes“ (Zásluhy žen).
Na nepatrný ten počet bytostí pohlavně neschopných, plných záští a od žen odmítnutých, které čas od času svůj špatný vtip na ženách si brousí, připadá veliký počet slavných mudrcův a spisovatelů, kteří žen hájí a se ujímají, skládajíce jim svůj hold.
A v tomto sporu mínění, lásky a nenávisti, vděčnosti a nevděku, v těchto ustavičných hádkách vítězství silně se kloní na stranu žen, neboť mocný hlas ozývá se v jejich prospěch, a hlas ten jest hlasem pravdy.
Aj vy páni misogynové, nepřátelé žen, pomlouváte celé pokolení pro nenávist k několika řídkým výjimkám; ostříte své šípy, abyste jimi jedem napuštěnými po všech ženách házeli, protože jedna žena, která shledala, že jste buď příliš nudní nebo tyranští, buď příliš marniví nebo příliš hrubí, obrátila se k vám zády a dala přednost jiné, vlídnější bytosti. A tu myslíte, že pravda jest na vaší straně? Zbavte se klamu svého, právě jsme vám dokázali, že vousaté pohlaví nemá pražádných zvláštních výsad, že žena muži se vyrovnává ve všem, všude a vždy, až na to, že nemůže vás předčiti v násilnictví, že vyvýšenost, kterou si nad ní osvojujete, jest velice illusorní; vždyť žena dokazuje každým dnem, že také dobře dovede se brániti pérem proti vám, když pérem svým na ni útočíte.
Spisovatel jeden napsal tato slova ve prospěch žen i proti nim:
„Žena jest to, co pro muže býti může i nejlepším i nejhorším; jest jeho životem, jeho pokladem, jeho smrtí, jeho jedem.“
„Jest to nádoba, v níž uzavřena jest tak dobře ctnost a dobrotivost, jako jed, jenž v ničem nezadá svým působením jedu nejjedovatějšího hada.“
„Dává nám krev svou a krmí náš; nicméně nebe nestvořilo bytosti nevděčnější; neboť někdy bývá žena andělem a jindy ďáblem…“
„Někdy bývá samá láska a roztomilost, jindy pro hrozné její činy jí se hrozíme a ji si ošklivíme. Slovem, se ženou má se to tak, jako s pouštěním žilou; jednomu poslouží ke zdraví, a druhému do hrobu.“
Když do podrobna rozebíráme všecky ty malicherné vášně, které zmítají ženou v jejím životě, všecky ty mrzutosti, které vedou ženu k marnivosti, vrtochům a věčné nerozvážnosti, když přemýšlíme, že žena přese všecky vady svého ducha a srdce má tak skromný vliv na společenský stav lidský, tu skoro býváme uváděni v pokušení, abychom dali za pravdu Konfuciovi a Mahomedovi, kteří ženu odsoudili, že má stále býti vězněna.
Nechceme se rozpisovati o příčinách tohoto věznění, jsouce toho mínění, že oba zákonodárci tito vedeni byli myšlenkou, oddělujíce ženu od společnosti, aby zabránili styku žen s nepravostmi páchanými muži a aby ženy zachovali v jejich ryzosti.
Chimera a všecky ty obludy, o nichž v báchorkách se mluví, nebyly tak hrozné jako žena. Hrdinové přemohly tyto obludy, ale žen nepřemohli, naopak jim podlehli.
Ze všech bytostí obývajících na povrchu zemském, pravil jeden nepřítel žen, není jediné, která by vynikala nad ženu lstivostí, pronevěrnou a všelikou zlobou. Marnivost, pýcha, koketnost, nevraživost, žárlivost, zlost, pomsta všude ji provázejí. Žena jest štěbetavá klepna, frivolní, nevědomá a tisícerými předsudky prosycena; jest bytostí sobeckou, mlsnou, plnou pokrytectví, pobožnůstkářkou, křivopřísežnicí atd. atd., skrývá v sobě všecky nepravosti, ponižující pokolení lidské; a těch něco málo ctností, jimiž tu a onde se honosí, nemůže nikdy vyvážiti chyb jejich.
A tu žena duchaplná a rozumná takto mu odpověděla plnou pravdou:
„Vyčítají se ženám vady, které mají společně s muži. Jestiť na světě právě tolik mluvků, klepařů a lhářů mezi muži, kolik mezi ženami; ale za to mnohem více najdeš sobců pohlaví mužského nežli pohlaví ženského, a více mužů žárlivých nežli žen, více nevěrníků nežli nevěrnic, a rovněž tak pobožnůstkářů a křivopřísežníků.
Jsou-li ženy svárlivy, jsou za to muži obmyslníky, ženy jsou sice vrtkavy, ale muži nestálí; a klamou-li ženy muže, jsou za to muži pokrytci; jsou-li ženy žárlivy, jsou muži za to závistiví; jsou-li ženy koketní, jsou za to muži hejsky; jsou-li ženy vypínavy, jsou za to muži pyšni; a jako muži jeví okázalejší srdnatost v nebezpečenství, tak zase ženy jeví srdnatost vytrvalejší v neštěstí, v trpělivosti a při krutých ranách osudu atd. atd.“
„Jen pomalu, páni mužové“, říkávala jedna dáma „ustaňte přece nás zatracovati; dříve než nás pohroužíte do moře nepravostí, račte bedlivě vyšetřiti a prozkoumati vady a chyby vlastního svého pohlaví.
Vy s pýchou pohlížíte na dobro jako na svůj majetek, kdežto nám pro dobro zůstává jen láska. Vy jste mravokárci pokolení lidského, vy děláte zákony, a my posloucháme; vy vnášíte osvětu do společnosti lidské, kterou my okrašlujeme; a nečiníme tak z bázně, nýbrž podrobujeme se tomu z povinnosti. Tlumíme i výkřiky vlastního srdce jen proto, že se vám chceme zalíbiti. Vy nejste vydáni jako my břitkosti veřejného mínění; vždyť obecenstvo chválu tleská svůdci a svedenou oběť haní; a ta jen proto, že vy říkáte, že tak se děje po právu.
Nemáme škol právnických, kde lze naučiti se, kdy kdo může býti křiv a bezpráv podle potřeby. Nemáme škol bohosloveckých, z nichž vyšli oni inkvizitoři, upalující lidi pro slávu svou a slávu Boží. Milujeme vás jako dítky, okouzlujeme vás svými vnadami v nejkrásnějších vašich letech, jsme útěchou vašeho stáří a oplakáváme vás nad hrobem vašim. A všecky tyto vlastnosti přece nemohou vyvážiti těch něco vad, abychom došly milosti před zrakoma vašima?“
A jiná dáma takto ironicky pronesla své stesky na muže:
„O ženy marnivé, prosím vás, nevystupujte ze své duševní prostřednosti, která vám byla uložena jako povinná nutnost; neníť na nás, abychom zaujímaly místa, kterých naši páni s tak velikou tíží hájí. Naši páni nám zakazují býti vážnými, hleďme tedy státi se jim příjemnými; vždyť nás k tomu vybízejí důvody tak rozumnými!... Jen hleďte, jak jsou k nám shovívavi. Dovolují nám, abychom hovořily o modách, divadlech, plesech, koncertech atp. Není-li toho dosti, abychom tím vyplnily své prázdné chvíle?... Ale abychom se zabývaly vážnými otázkami, přecpaly si hlavu a ducha věcmi užitečnými, toť hanba! Nesluší se to nikterak na krásnou ženu, která především má býti roztomilá a malicherná. Oh! Jsou ti muži výtečníci… A vy necháváte se lapiti tímto sobeckým šarlatánstvím, mé dámy, a nevidíte, kterak muž chce vás udržeti na vždy ve svém područí tím, že ducha vašeho ponechává v úplné prázdnotě?“
„Nikoliv, nestvořil Bůh ženy, aby byla otrokyní mužovou; chtěl, aby panovala mezi nimi rovnost a láska. Řekl k muži: Dávám ti za družku tvora, hodného tebe ve všem. Nemohu již ničeho více učiniti pro tvé štěstí, ba ani pro svou slávu. A Bůh stvořiv ženu, ničeho již více nestvořil.“
A tak by měly mysliti a rozumovati všecky ženy; tu by bylo mužům sleviti se své pýchy, a společenské ostavení krásného pohlaví stále by se lepšilo.
Mužové se své strany by měli si vštípiti v paměť svou tu myšlenku, že ten, kdo není přítelem žen, podává velmi smutný pojem o svém duchu a o svém srdci.
Příroda jako by mužům byla dala v úděl moc tělesnou a právo poroučeti; ale dala také ženám umění vymaniti se z despotismu nejsilnějšího. Oboje pohlaví stejnou měrou zneužívá svých předností.
Mužové, aby dokázali sílu svou, vydali zákony a přinutili ženu k poslušnosti.
Ženy pak oplátkou zvýšily svou cenu osobní duchem, vnadami a jinými půvaby; mimo to stoupla cena jejich tím, že dosíci jich jest věcí nesnadnou. A tak kdyby se kdo tázal, na které straně jest vlastně otroctví, bez přepínání lze odvětiti, že vlastně muž jest otrokem.
Pro toho, kdo důkladně studoval povahu ženskou, jest pravdou zcela zajištěnou, že moc jest cílem, za kterým všecky ženy se ženou. A zmocní-li se srdcí, láska, kterou poskytují, vede je k tomuto cíli, kdežto láska, které vyžadují, od tohoto cíle je odvrací a vzdaluje. A všecky ženy to dobře vědí. Proto také jest jediným cílem jejich politiky vzbuditi lásku takovou, aby samy jí nezakoušely, anebo aby utajily, že nás také milují.
Čím více muže vábí, s nimi laškují a je odmítají, tím více muži všemi prostředky se namáhají je svésti; a z toho jde, že muži sice jsou mistry v útoku, ale že ženy taktéž mistrně dovedou se brániti. A z tohoto stavu věcí zrodila se dvornost věků moderních, která ustaluje společenské způsoby, a ony tisíceré ohledy mužů pro krásné pohlaví.
Jsme za jedno s mnohými mysliteli, že zákonodárci dopustili se veliké chyby vzhledem k ženám, že totiž jim uložili pouze a jediné povinnosti, místo aby také zajistili jim jejich práva. A následek této chyby jen byl na prospěch jejich přirozené moci. Neboť vskutku tato vada právnická vnukla jim tisíceré prostředky, aby dokázaly svou cenu společenskou, a moc jejich ještě vzrostla vášněmi mužů. A z těchto prostředků jest jeden, jenž zřídka se mine svým cílem. Ve Francii mužové ve společnosti pokládají rozhovor za prostředek stkvíti se a líbiti se; kde kdo, každý o závod zápasí a v zápase každý hledí rozvinouti všecky stkvělé stránky svého ducha. A poněvadž na ženách jest, aby rozhodly o přednosti tohoto druhu, udržují všecku marnivost pod svou nadvládou, tak že každý uchazeč, aby dobyl vítězství, lichotí ženě, koří a klaní se jí, obskakuje ji, slouží ji a slepě poddává se jejímu žezlu velitelskému.
Opakujeme tu s „Přítelem žen“, co jsme již výše byli řekli, jinými slovy:
„Většinou zavázáni jsou muži za své přednosti, kterými vynikají nad ženy, rozdílu ve vychování, které jakkoli posud velice vadné, přece mnohem dokonalejší jest u mužů než u žen. Mladé dívky bývají odváděny od každého vážného zaměstnání, dostává se jim pro zábavu jen samých titěrností, navykají sami rozmazlenosti často prasměšné. A z toho plyne nicotnost, lehkomyslnost a slabost jejich povahy.
Chybou jest domnívati se, že mužové daleko převyšují ženy rozumností; za to pravda jest, řekneme-li, že ženy obyčejně mají více ducha nežli muži, více vkusu, taktu a důvtipu. Nedostatečná studia, ku kterým byly připuštěny, pověrečné ideje, ve kterých jsou vychovávány, zastavují pokrok jejich soudnosti; jsouť skoro vesměs povrchní, poněvadž nikdo nikdy jich nenaučil přemýšleti a rozumovati.
A objeví-li se ve společnosti, tu mužové vtiskují poslední pečeť na nepravou jejich výchovu tím, že hledí u nich přivésti k rozvoji marnovost, obojetnost, koketnost a p.; neboť čím žena jest strojenější, úskočnější, upejpavější a vrtošivější, tím více nalézá ctitelů.
A ty ženy, které odolávají všemu, co se spiklo proti nim, mají velikou převahu nad muži nejroztomilejšími; jejich rozhovor jest svůdný, jejich obrazotvornost živější, srdce citlivější, přátelství něžnější, jejich jednání jemnější a jejich přítulnost upřímnější.“
A žena by byla ještě dokonalejší, kdyby nedostatky z její výchovy plynoucí nezastavovaly jejích vzletů po dokonalosti duševní; ale přese všecky křivdy, kterých muž na ženě se dopouští, a přese všecky překážky, které se kladou jejímu rozumu, žena stále si zachovává svou povahu dobrotivou a něžnou.
Vše jest podivuhodno na ženě, a Bůh, jenž litoval toho, že stvořil člověka, nikdy nelitoval, že stvořil ženu.
Co se týká oněch mužů, kteří pohlížejí vždy toliko na vadnou stránku žen a kteří nepřestávají pronásledovati ji svými sarkasmy, vypočítávají její vady a slabosti, lépe by udělali, kdyby v pravé světlo vystavili své směšnosti, své hluboké poklony, které dělali sami právě před oněmi ženami, a kdyby nám pověděli nějaké slovíčko o tom, kteraké pokoření si utržili. Nesmíme se v tom klamati; kdo špatně mluví o ženě, jest vždy jen jedním z mužů nesnášenlivých, nespravedlivých, pohlavně neschopných, oklamaných nebo zavržených; velmi snadno ihned u nich se pozná, kde vězí slabá stránka jejich. Naopak mužové, kteří se zabývali studiem přirozenosti a povahy žen, podivují se jejich ctnostem a litují jejich poklesů.
Právě jako jaro má své bouře, tak lidstvo má své slabosti.
Mužové, buďte tedy upřímni! Což není žena vzhledem k vám taková, jakou jste si udělali?
Namáháte se ustavičně, abyste ženu svedli a oklamali, a když někdy náhodou ona vás ošidí, hnej ji proklánáte. Jak často dáváte jí příklad nespolehlivého a záhadného chování a pak horšíte se nad tím, když jedná podle příkladu vašeho. Posmíváte se svým přísahám, ale vymáháte, aby její byly pro ni svaté. Vy jste křivopřísežníky, a ona aby dostála věrné své přísaze. Vy ničíte její city, její nejdražší naděje, a pak žádáte, aby srdce její nepociťovalo nad tím hořkosti. Slovem, opouštíte ji a zapomínáte na ni pro jiné, a když vám splácí stejnou mincí, zuříte, proklánáte a svoláváte nebe a peklo na ni. A jest do důsledné? jest to spravedlivé? Jen odpovězte!
A tak moji milí páni mužové, nezasypávejte ženy bezprávím; upusťte od toho pronásledovati ji svou svéhlavou umírněností. Ženy jsou citlivější, roztomilejší a lepší nežli vy; všecky vady, které jim vyčítáte, nejsou ani tak zlé, jako jediná z vašich chyb; a tyto vady ještě vy zplozujete svou pýchou a svým despotismem. Na místě abyste podceňovali ženu, připomínejte si, že jest nezbytnou podmínkou vašeho štěstí. Rozhlédněte se vůkol po sladkých výjevech z dob první své lásky; střezte se, zastavovati se nad místy temnými a žijete neustále kolébání jsouce těmito sladkými upomínkami.
Mužové! milujte a zbožňujte vždy ženy; neboť bez žen život váš byl by hroznou pouští.
Zdroj: A. Debay Třicatero krás ženy, Praha 1908
 (21).jpeg?s3=1)
