Turecká lira dramaticky padá

Komentář Lukáše Kovandy

Už stojí méně než jednu korunu. Za Erdoganova prezidentování koruna posílila o více než 900 procent, roku 2014 byla lira i za více než deset korun.

Turecká lira se v úterý před půlnocí středoevropského času propadla pod psychologickou úroveň jedné koruny české, a to poprvé v historii. Dnes ráno se lira prodává za 0,976 koruny, tudíž dále oslabuje. Rekordně slabá je turecká měna také vůči dalším měnám, například americkému dolaru, vůči němuž klesla na historické minimum dnes ráno.

Lira oslabuje dlouhodobě. Stěžejním důvodem je svérázná představa staronového tureckého prezidenta, Recepa Tayyipa Erdogana, že lékem na inflaci je ve skutečnosti snižování úrokových sazeb. Tato představa, již ovšem odmítá drtivá většina světových odborných ekonomů, tvoří páteř takzvané „erdoganomiky“. Ta se projevuje ponejvíce právě extrémně uvolněnou měnovou politikou i v čase, kdy by ji valná většina jiných zemí razantně zpřísňovala. Erdogan v uplynulých letech instaloval do čela turecké centrální banky takové lidi, kteří byli co možná nejloajálněji ochotni přistoupit na praktickou aplikaci svérázu „erdoganomiky“.

Není ovšem příliš divu, že „erdoganomika“ končí fiaskem. Za dobu Erdoganova prezidentování, od konce srpna roku 2014, turecká lira oslabila proti prakticky všem měnám světa, výjimkou je argentinské peso. Česká koruna za dobu Erdoganovy vlády zpevnila vůči liře o více než 900 procent. Zatímco na začátku Erdoganova vládnutí coby prezidenta se lira prodávala o za více než 10,50 Kč, nyní už je tedy za méně než korunu. Z evropských měn už více vůči liře v dané době zpevnil jen švýcarský frank.

Po svém letošním květnovém znovuzvolení Erdogan ovšem evidentně zařazuje zpátečku. V sobotu jmenoval ministrem financí Mehmeta Simseka, někdejšího bankéře z Wall Street, stratéga americké investiční banky Merrill Lynch. Mezinárodní trhy sází na to, že Simsek s „erdoganomikou“ skoncuje, alespoň tedy v její vyhrocené podobě. V prvním prohlášení po svém jmenování Simsek opravdu deklaruje úmysl návratu ke konvenční hospodářské politice. Doslova uvádí, že „komptabilita s mezinárodními normami bude patřit k jejím klíčovým principům“.

Simsek, prvotřídní bankéř i podle západních standardů, si je samozřejmě dobře vědom nebezpečnosti svérázu „erdoganomiky“ a navíc zjevně jako jeden z mála o ní dokázal přesvědčit, alespoň zčásti, i samotného Erdogana. Ten si ostatně jistě nepřeje vstoupit do tureckých dějin jako muž, jenž zničil národní měnu a rozvrátil ekonomiku. Což je přesně to, co Turecku při pokračujícím bezhlavém uplatňování „erdoganomiky“ hrozí.

Lira v těchto dnech tedy citelně oslabuje nikoli proto, že by trhy obávaly pokračování či vyhrocení „erdoganomiky“, ale paradoxně proto, že začíná být patrný jistý odklon od ní. „Erdoganomika“ totiž spočívá nejen v udržování nízkých úrokových sazeb v době pádivé inflace. Aby bylo za takových podmínek zachování zdání alespoň jakés takés stability, centrální banka musí mohutně intervenovat za stabilitu kursu. Vlastně uplatňuje extrémně vyhrocenou podobu přístupu, jejž v uplynulém zhruba roce praktikuje také Česká národní banka: nezvedá úrokové sazby, ale devizovými intervencemi – přímými či jen slovními – udržuje kurs měny výše.

V uplynulých dnech ale turecká centrální banka, dost možná již pod Simsekovým vlivem, opouští či zmírňuje své dosavadní nákladné, byť zastřené intervence na podporu liry, jež se staly nedílnou součástí „erdoganomiky“. Oslabování liry vůči měnám ve světě, včetně koruny, tak ještě nabralo na tempu. Což je jistě dobrá zpráva pro české turisty, jež se letos do Turecka chytají na dovolenou. I přes citelnou inflaci v zemi, pohybující se stále kolem 40 procent, by tedy měli mít relativně velmi levné nákupy suvenýrů, potravin, hodování ve restauracích a barech, různé výlety či služby.

V reakci na zničení Kachovské přehrady rostou světové ceny pšenice či kukuřice

Útok je pohromou pro ukrajinské zemědělství.

Světové ceny základních zemědělských plodin dnes zdražují, a to v reakci na zničení Kachovské přehrady na Ukrajině. Trhy se obávají zaplavení a poškození sýpek a sil na toku řeky Dnipro. Hrozí totiž rozsáhlé plesnivění uskladněného obilí a dalších zemědělských plodin. Ukrajina patří k předním světovým obilnicím.

Termínové kontrakty na pšenici na burze v Chicagu stouply v reakci na zničení přehrady o zhruba tři procenta. Zdražily také termínové kontrakty na kukuřici.

Trhy se obávají nejen přímo zničení velkého objemu ukrajinské úrody, ale vnímají také to, že útok na přehradu představuje další stupňování již přes patnáct měsíců trvajícího konfliktu, jehož ukončení je tak tím pádem ještě v hustší mlze. Stupňuje se proto tedy nejistota na světových trzích.

Dopad zničení přehrady bude trvalejší. List Kyiv Independent cituje z analýzy poradenské společnosti Agroanalysis, podle níž v důsledku destrukce vodního díla a souvisejícího nedostatku dodávek vody, který nyní bude zasažené oblasti dlouho sužovat, přijdou pouze pěstitelé zeleniny o 20 tisíc hektarů půdy. Jen v Chersonské oblasti se tak objem produkce zeleniny vrátí do doby před zhruba pěti lety, během nichž se podařilo výrazně pokročit v rekultivaci tamní zemědělské půdy.

V Británii otestují nepodmíněný příjem

Nápad se líbí i některým českým politikům. Průměrný starobní důchod v ČR by se ovšem při jeho prosazení mohl snížit na méně než polovinu nynější částky.

Další zemí, která otestuje základní nepodmíněný příjem, se stává Británie. V obci na severovýchodě Anglie a ve čtvrti na severu Londýna budou tamní obyvatelé dostávat po dva roky 1600 liber měsíčně, tedy zhruba 44 tisíc korun. Badatelé přitom podrobí zkoumání duševní a fyzické zdraví účastníků experimentu.

Nejde o jediný takový současný experiment. Například Němci základní nepodmíněný příjem testují pilotní studií pod vedením berlínského Institutu pro ekonomický výzkum (DIW) už od srpna roku 2020. Studie se účastní 1500 lidí, z nichž 120 získává 1200 eur (zhruba 28 300 korun) měsíčně bez jakýchkoli podmínek. Financuje to 140 tisíc drobných soukromých dárců, výsledky by měly být letos.

Idea základního nepodmíněného příjmu je prostá. A zároveň, jak se v dalších desítkách experimentů, které jen od 60. let minulého století proběhly v desítkách míst a zemí světa, je v praxi neuskutečnitelná. O její uvedení do praxe se lidé ale pokouší už vlastně po staletí, vesměs neúspěšně. Přitom každý nový pokus zase a znova vyvolává až nemístný mediální zájem, který je po tolika ztroskotáních už jen těžko pochopitelný. Vysvětlení je jediné: idea je to nejen prostá, ale také nesmírně svůdná.

Idea nepodmíněného příjmu spočívá ve zrušení systému sociálních dávek i důchodů. Místo něj by se zavedla dávka jedna jediná, pro všechny totožná. Multimiliardář by tedy pobíral stejnou dávku jako nebohý bezdomovec. Všichni obyvatelé dané země by ji dostávali bez ohledu na to, zda pracují či ne, bez ohledu na to, zda pracovat chtějí či ne.

Myšlenka základního příjmu není nová. Už v 18. století se honila hlavou takovým duchům, jakými byli Thomas Paine či Maximilien Robespierre. Dodnes se v různých podobách vrací, je testována v praxi, aby byla zavržena, avšak po čase opět nastolena. Její nezdolná vytrvalost tak už překonává jiný nápad, jemuž pomohl Robespierre – nechvalně – proslout, a sice gilotinu. Zatímco s gilotinou coby nástrojem výkonu trestu smrti se Francie rozloučila v roce 1981, pokusy zavést základní příjem jsou stále s námi, nejnověji tedy v Anglii. Naštěstí ideu v Anglii vyzkouší jen na omezeném vzorku. Pokud by se totiž nápad rozšířil po celé zemi, lze se důvodně obávat, že by měl na tamní ekonomiku podobný dopad jako gilotina na životy masově popravovaných v době Robespierrovy hrůzovlády.

Ještě v živé paměti zůstává, jak před několika lety ztroskotal pokus finské vlády. V rámci své snahy o základní příjem náhodně vybrala dvě tisícovky nezaměstnaných, kterým od počátku roku 2017 vyplácela 560 eur (dle dnešního kursu zhruba 13 200 korun) měsíčně. Klíčovým smyslem celé akce bylo zjistit, zda nezaměstnaní budou motivováni najít si práci právě i přes to, že už určitý, bezpracný příjem – oněch 560 eur měsíčně – garantován mají. Nezapomeňme, základní příjem je nepodmíněný, náleží tedy i těm, kteří pracují.

Kritici ale varují, že nezaměstnané bude od hledání práce odrazovat. Tato obava není neopodstatněná. Opírá se o výzkum z řady zemí, včetně České republiky. Třeba právě data z České republiky potvrzují, že vyšší sociální dávky odrazují od hledání práce a že si ji hledají – a nacházejí – spíše ti, kteří je mají nižší.

Dobře, proč ale základní příjem vůbec zavádět? Obnovená vlna zájmu o něj – spojená i s neúspěšnými pokusy o uvedení do praxe – trvá od 60. let. Tehdy často spíše liberální, pravicoví ekonomové typu Miltona Friedmana hledali způsob, jak zjednodušit systém sociálních dávek. V České republice myšlenku popularizoval Vlastimil Tlustý, někdejší stínový ministr ODS, který počátkem milénia navrhoval rovnou sociální dávku, která měla postupně nahradit všechny ostatní sociální benefity. V posledních letech však základní příjem prosazuje spíše levice, u nás Piráti nebo Zelení, a to z podstatné míry v obavě z robotizace, automatizace a umělé inteligence. Lidem prý práci budou mohutně přebírat roboti a AI, takže je třeba je garantovaným existenčním minimem chránit před hrozící takzvanou technologickou nezaměstnaností.

Před pěti lety však vítr z plachet stoupencům základního příjmu vzal pohled právě do zmíněného Finska. Tamní pokus se základním příjmem totiž dle plánu skončil v prosinci 2018 a vláda usoudila, že v něm nebude pokračovat. Tehdejší finský ministr financí Petteri Orpo pokračování odmítl, dal přednost důkladné, nikoli však revoluční reformě stávajícího sociálního systému. Důvodem byla ovšem také skutečnost, že finská ekonomika se nenacházela v záviděníhodném stavu. Bez práce byla takřka pětina mladých lidí. Země se dlouho vzpamatovávala z dopadu světové finanční krize let 2008 a 2009. Pomaleji než Finsko to v celé Evropské unii tehdy zvládaly už jen Kypr, Itálie a Řecko.

S finským fiaskem se základním příjmem však hlasy volající po garanci bezpracných peněz neutichly, ani v Česku. Na základní příjem ale prostě nemáme a ještě dlouho mít nebudeme. Vezměme si třeba starobní důchodce. Ti letos v ČR pobírají průměrně zhruba necelých 20 tisíc korun měsíčně. Pokud by byl zaveden základní příjem, klesne jejich důchod na ani ne polovinu této částky. Tuhle částku přitom budou pobírat všichni dospělí lidé (děti pak částku zhruba poloviční). Tedy nejen potřební, ale také multimiliardáři.  Samozřejmě, existují i další varianty. Třeba ta, že starobní penze budou ponechány na stávající úrovni a zruší se „jen“ všechny ostatní sociální dávky. Jenže v takovém případě by základní příjem všech dospělých, kteří ještě nemají nárok na starobní penzi, tedy včetně ovdovělých nebo invalidů, dosahoval jen několika tisíc korun měsíčně. Jinými slovy, invalidé, vdovy a sirotci by si dramaticky pohoršili, zato by ovšem měli miliardáři od státu nově na „dýško“ v restauraci.

Samozřejmě, také je tu poslední možnost – masivně zvýšit sociální výdaje nad současnou úroveň. To však v důsledku znamená mohutné zvýšení daní. Jenže vzestup výdajů by nakonec i při nárůstu daní – které však nelze zvyšovat donekonečna a už nyní je zátěž v případě některých daní neúnosně vysoká – naprosto ochromil běžnou činnost státu. Zvláště v zemi, která není schopna provést ani důchodovou reformu, ani reformu financování veřejné zdravotní péče, která vykazuje stamiliardové schodky státního rozpočtu a desítky miliard deficitu důchodového účtu. Nebylo by na školy, nemocnice, hasiče, policii. Důsledkem by byl růst veřejného zadlužení, vzestup kriminality, zhoršení dostupnosti zdravotní péče a nakonec rozvrat politického systému. Opravdová gilotina pro českou společnost.

Poučme se z finského fiaska, doufejme, že v Anglii svůj experiment rovněž brzy a bez výraznějších škod ukončí. Zůstaňme u adresných dávek pro ty skutečně potřebné a základní příjem ponechme tam, kde má místo už od času Robespierrových. V šuplíku s visačkou „Utopie.“

Horší než za covidu, hned nadvakrát

Vláda má nyní historicky rekordní schodek rozpočtu, ale současně také důchodového účtu.

Vládě se nedaří plnit státní rozpočet, jak si předsevzala. Za prvních pět měsíců roku činí jeho schodek 271,4 miliardy korun. V nominálním vyjádření jde o historicky rekordní schodek za pět měsíců roku, který předčí i deficity příslušných měsíců, tedy ledna až května, covidových let 2020 nebo 2021.

S největší pravděpodobností tak vláda bude muset přistoupit k novelizaci rozpočtového zákona. Ten stávající totiž počítá se schodkem maximálně 295 miliard korun. Tato úroveň ale podle všeho bude překonána již v tomto měsíci, a to dost možná už v jeho první polovině. Vždyť jen za samotný květen narostl deficit státního rozpočtu o 71,4 miliardy korun. I když květen obecně bývá měsícem, kdy se deficit prohlubuje citelně nadprůměrným tempem, nelze předpokládat, že by se během června tempo zadlužování až tak dramaticky snížilo.

Ve druhé polovině roku bude nárůst deficitu každopádně pomalejší než v jeho první polovině, to ovšem stále znamená, že bude takřka jistě činit více než 300 miliard korun, takže novelizace rozpočtového zákona je stále na místě. Rozpočet totiž letos nejpravděpodobněji skončí schodkem ve výši kolem 350 miliard korun. Ve druhé polovině roku je výpůjční aktivita vlád tradičně slabší, zároveň saldo hospodaření státního rozpočtu vylepší příjmy z daně z mimořádných zisků či dividenda ČEZ.

Nelze ovšem vyloučit, byť jde o krajní scénář, že letošní schodek státního rozpočtu překoná i dosud rekordní schodek z covidového roku 2021. Ten činil necelých 420 miliard korun. Nelze totiž zcela vyloučit schodek až kolem 450 miliard korun. Pokud by totiž vláda pokračovala letos od června do prosince ve svém zadlužování tempem odpovídajícím tempu průměrného nárůstu zadlužení v období od června do prosince let 2020 až 2022, naroste schodek o dalších zhruba 180 miliard, nad rámec dosavadního letošního schodku.

Průměrné tempo zadlužování let 2020 až 2022 ale letos zatím, tedy za období od ledna do května, vláda citelně překonává. Musela by tedy na tempu letošního dosavadního zadlužování přece jenom citelně „ubrat“ i tak, aby jej vůbec stáhla alespoň právě na průměr let 2020 až 2022. To by se ale podařit mělo, neboť na rozdíl od zmíněných let letos vládě připlynou třeba zmíněné peníze z daně z mimořádných zisků energetických a petrochemických podniků či velkých bank.

Jestliže by ovšem k aktuálnímu schodku zhruba 270 miliard přibyl ještě schodek odpovídající průměru uplynulých tří let, oněch přibližně 180 miliard, výsledný celoroční schodek by se pohyboval právě kolem historicky rekordní úrovně 450 miliard. Jde ale zatím vskutku o krajní scénář.

Optimisticky lze počítat se schodkem „pouze“ zmíněných nějakých 350 miliard. I proto, že ministr financí Zbyněk Stanjura ještě pro druhou polovinu roku slibuje mimořádné škrty v rozsahu desítek miliard korun, uskutečněné ještě nad rámec návrhů obsažených v nedávno předloženém konsolidačním balíčku. Stanjura slibuje už pro letošek mimořádné škrty na platech státních zaměstnanců a chodu státu, získat by takto chtěl jen letos ve druhém pololetí zhruba 20 miliard korun. Je ovšem otázkou, zda se takový závazek podaří naplnit. Vždyť již nyní se ozývají dokonce i některá ministerstva, například ministerstvo zahraničních vztahů, která odmítají plán redukce výdajů na státní zaměstnance zahrnuté do nedávno navrženého konsolidačního balíčku. Balíček ovšem zahrnuje úspory až od roku 2024, nikoli ještě za letošek. Když ovšem část státní správy odmítá zeštíhlující kroky navržené pro příští rok, těžko se smíří s mimořádnými kroky, jež Stanjura zamýšlí uskutečnit ještě letos, ještě nad rámec toho, co je navrženo v balíčku. Hrozí tak pětikoaliční rozmíška, dost možná nejzávažnější za dobu existence této vlády.

Aby toho nebylo málo, do historicky rekordního schodku se za první čtyři měsíce letoška dostal důchodový účet České republiky. Schodek důchodů činil ke konci dubna historicky zcela bezpříkladných 27,8 miliardy korun. Ještě loni za stejné období roku to ještě bylo jen necelých devět miliard. Nárůst důchodového deficitu je tedy meziročně trojnásobný. A může být ještě hůře. Vláda totiž nedala na rady expertů na penze a odmítla se důchody zabývat loni. Zřejmě vyčkávala až na dobu po prezidentské volbě, aby „jobovkami“ nenahrávala opozici. Po prezidentské volbě vláda sporně oznámila, že mimořádnou valorizaci v rozporu s tím, co do té doby sama hájila a slibovala, poníží.

Tento zásah ale putuje k Ústavnímu soudu. Jeho spornost přitom připouštějí sami mnozí právní znalci. Pokud ústavní soudci, už v novém složení, kontroverzní krok vlády, totiž zjevně retroaktivní snížení valorizace, neposvětí, schodek důchodového systému se dále prohloubí, a to dost možná ještě letos. Prohloubil by se také celkový deficit veřejných financí. O zhruba dvacet miliard korun.

Ne, ozdravování veřejných financí zatím opravdu neprobíhá. Jejich „nemoc“ má naopak stále závažnější průběh.

Putin upevňuje svůj vliv v ropné mocnosti Libyi

EU si přitom slibovala, že libyjská ropa pomůže nahradit zakázané ruské dodávky.

Rusko upevňuje svůj vliv v Libyi. Plánuje znovuotevřít svoji ambasádu v její metropoli, Tripolisu. Ruský prezident Vladimir Putin skrze takzvanou Wagnerovu žoldáckou skupinu svého spojence Jevgenije Prigožina tudíž rozšiřuje nadvládu nad podstatnou částí severoafrické země a jejími ropnými poli, jeho vliv navíc přesahuje i do Súdánu a Mali.

Evropská unie si přitom slibovala, že libyjská ropa pomůže nahradit ruské dodávky, od nichž se postupně v důsledku války na Ukrajině odvrací.

Západ celkově v severní Africe a na Blízkém východě povážlivě ztrácí, což činí bezpečnostně zranitelnější ponejvíce právě opět EU.

Tradiční blízkovýchodní spojenci USA odmítli během války na Ukrajině Západ podpořit a například Spojené arabské emiráty – včetně (nejen) Čechy turisticky tolik vyhledávané Dubaje – navíc pohádkově vydělávají na přeprodeji sankcionované ruské ropy, resp. produktů z ní do EU.

Saúdská Arábie loni po desetiletích de facto vypověděla ropnou alianci s USA, když dokonce i přes návštěvu prezidenta Joea Bidena v Rijádu nevyhověla americké žádosti o navýšení těžby a snížení cen ropy.

Nedávný volební triumf dosavadního tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana přidělá EU jen další vrásky. Erdogan se těší mocné podpoře svých „pátých kolon“ v zemích typu Německa, kde je imigrace stále ožehavějším tématem. Německá protiimigrační strana AfD – Alternativa pro Německo – v aktuálních průzkumech preferencí dotahuje sociální demokraty kancléře Olafa Scholze. A to z podstatné části kvůli rostoucí nespokojenosti Němců s rekordní imigrací do země. Turecko tím spíše může Německo a vlastně celou EU dále vydírat skrze zadržování a uvolňování vln imigrantů do EU.

Oslabené blízkovýchodní pozice Západu využívá nejen Rusko, ale také Čína. Ta nyní dojednává oteplení vztahů mezi dvěma hegemony regionu, Saúdskou Arábií a Íránem. Peking tak ovšem hlavně upevní svůj vlastní vliv na Blízkém východě. (7.6.2023)