Známe mnoho příčin, jež mohou dýchání zastaviti. Všecky jsou s to způsobiti udušení – choroby a otravy (v. Jedy a otravy), jež zamezují dýchání, naplnění dychadel vodou, ucpání jich cest cizím tělesem. Obyčejně mluvíme o udušení, kde je dýchání zamezeno uzavřením dychadel ze zevnějška.
Dušnost je často první projev tohoto pochodu; je to trapný stav, prozrazující, že krev nemá dosti kyslíka a že má přebytek kysličníku uhličitého, jenž povstal v těle z kyslíku a uhlíku potravin spálením tohoto. Tento kysličník uhličitý je pro tělo jed a zbavujeme se ho dýcháním; přimísí se totiž ve sklípcích plicních, kde stěnami céviček krev opouští, ke vzduchu a vydechujeme jej. Ony příčiny, jež dodávku kyslíku neb výdej kysličníku obmezují, vedou k dušnosti. Stav ten jeví se rychlejším dýcháním, jež prozrazuje větší potřebu kyslíka, tj. vzduchu. Kdežto zdravý člověk vdechne za minutu asi šestnáctkráte, pozorujeme při dušnosti 24 až 30 dechů za stejnou dobu. Z toho vysvítá, že jednotlivé dechy jsou nejen kratší, ale i povrchnější. Ovšem, nesmíme zapomenouti, že dítě dýchá rychleji, než-li dospělý a žena rychleji, než-li muž. Tak při zánětu plic může býti u malého dítěte až 80 dechů za minutu. Všechny choroby, jež omezují přístup kyslíku a výdej kyseliny uhličité, vedou tedy k dušnosti – zrovna tak výpotek pohrudniční, jenž sevřel plíce, jako vada srdeční, při níž krev se v těle staví a není dostatečně k okysličování dopravována a právě tak i zlomení žeber, při němž pro bolest dýcháme povrchně, neb ochrnutí bránice, svalu to napjatého mezi břichem a hrudníkem a při dýchání účastného.
Dušnost je předzvěstí dušení a proto třeba známky její dobře znáti, abychom v čas přispěli pomocí vhodnou.
Nemluvě o šelestu při dýchání vznikajícím nárazem vzduchu na překážku, je-li tato příčinou dušnosti – a takové případy máme tu především na zřeteli – a vedle zmíněného již zrychleného dýchání pozorujeme při dušnosti všecky známky nedostatečného okysličování krve. Tvář má výraz úzkostlivý, pleť jest namodralá až violová, což zvláště na rtech pozorujeme, pak na nose, boltcích, špičkách prstů; všecky svaly, jež při dýchání mohou býti prospěšny a které za klidného dýchání ani nepozorujeme, pracují usilovně. Je to tzv. pomocné svalstvo dýchací v obličeji (chřípě roztahující), na krku a na hrudníku. Končetiny jsou studené, na obličeji chladný pot. I kdyby nemocný si nestěžoval, vidíme dle těch známek, že mu není dobře, že hrozí nebezpečí životu jeho a spěchejme mu proto ku pomoci.
Dlužno ovšem vyznati, že dušnost jest občasná nebo trvalá obtíž některých nemocných, při které lékař má často příčinu zakročiti lékem neb jinou pomocí, ale první pomoci zřídka vyžaduje – jen jako předzvěst dušení a udušení vyžaduje naší pozornosti.
Dušení je naproti tomu stav mnohem bouřlivější. Vzniká náhle a je výsledkem prudkého podráždění a pak umdlení středu dýchacího v prodloužené míše, který když ochrne, nemocný se udusí. To nastává hned, jakmile dýchání bylo náhle přerušeno, nebo vydatně obmezeno. Dušení opovídá se především silnou dušnosti, tedy řadou příznaků, které dušnost provázejí; mocným stahováním svalů, jež vdechování opatřují, pak mohutnějšími výdechy, po čemž už přicházejí křeče, zvláště škubavé. Než-li však došlo ke křečím, pozbývá nešťastník vědomí, což činí dojem, jakoby příroda sama chtěla ušetřiti člověka nejhoršího, neboť ho omámí (kysličníkem uhličitým v krvi nahromaděným) ještě dříve, nežli došlo k bolestným následkům poruchy.
Při tom je člověk zsinalý. Oči vylézají z důlků. Pak již není smrt daleka. Nějaký čas člověk nedýchá, pak přijde ještě několik hlubokých vdechů s krátkými, leč mohutnými výdechy (terminální dýchání), načež nešťastník přestane dýchati. Ještě není mrtev a proto není ztracen. Nedýchá, je v hlubokém bezvědomí, ale srdce jeho, jak se na tepu můžeme přesvědčiti, pracuje déle, aspoň několik minut ještě (u zvířat až 40 minut i déle u některých) a kdyby nyní přišla pomoc, ještě by bezvědomý byl vrácen životu. Ovšem pracuje srdce každý okamžik slaběji a slaběji a je tedy stále méně života v něm. Pak se zastaví i srdce, nejdříve levá předsíň, naposled pravá předsíň a konečně je tu smrt jistá a už není pomoci.
Kde působí příčina dušení nenáhle, bývají příznaky ovšem méně bouřlivé, dušnosti přibývá pomalu a nenáhle, tělo slábne a umírá bez křečí. Tu, jak se zdá, působí více kysličník uhličitý v nadbytku se hromadící ve tkáních.
Z pověděného vysvítá, jaký obraz skýtá udušený před smrtí. U smrti, ať už je zdánlivá, či skutečná, vypadá jako bezvědomý, nedýchající člověk. Nemá-li tepu, a neslyšíme-li ani na srdci, přiloživše ucho k obnaženému hrudníku ke krajině srdeční (v levo pod bradavkou prsní), ani zvuku, není velké naděje na vzkříšení, ale tu ještě můžeme se, ba musíme, vším úsilím o to přičiniti, aby přišel ještě k sobě. Někdy po delším úsilí oživne ještě, ač už ani nedýchal ani srdce jeho nepracovalo.
Vzhled udušeného jest ostatně rozmanitý dle toho, čím byl udušen, zda-li tlakem ze zevnějška, neb kličkou krk sevřevší nebo cizím tělesem uvázlým v dýchadlech nebo prstí, pískem, zemí zavalivší nešťastníka, po případě lavinou sněhovou.
Zkušení soudní lékaři tvrdí, že často scházejí u udušeného všechny zevní známky, jež by poukazovaly k tomu, co jej o život připravilo. Zvláště u dětí není žádných známek. Ovšem pitva příčinu smrti objeví hned nálezem na mrtvole. Na plicích nalézají se malé výlevy krve zvící špendlíkové hlavičky (krev vystouplá z nejjemnějších cévek, tzv. vlásečnic). Takové výlevy krve nalézají se i v jiných útrobách.
Smrt udušením nastává nejčastěji chorobou, nešťastnou náhodou (někdo v záchvatu padoucnice padne do vody, třeba to byla louže pouhá, zadusí se neb v opilství, jak se nejčastěji přichází, o život přijde, vrhne např. v hlubokém opojení a vydávené hmoty uniknuvše do dýchadel ho zadusí, nebo v tlačenici byl někdo při panice sevřen tak, že se zalkl), také zločinem (vraždou) a konečně sebevraždou.
Jak pomoci zadušenému?
Může tedy dojíti k udušení vlivem ze zevnějška nebo z vnitřka. Ze zevnějška mimo uškrcení a oběšení může jíti o zahražení nosu a úst (u dětí matkami zaleknutím, u ochrnutých zločinem), dále stlačením hrudníku (umačkáním) v tlačenicích, sesuvší se půdou (tu i zlomeniny žeber mohou nastati). Při otravě plynnými jedy mluví lid též o udušení – je to otrava (uhelným plynem, svítiplynem, acetylenem, kysličníkem uhličitým, plyny dolů /uhlovodík lehký i těžký/ sirovodíkem atd.). O tom v kapitole o jedech a otravách.
Víme-li, co dýchání zamezilo, odstraníme tuto příčinu hned. To je první náš úkol, je-li to v naší moci.
Nevíme-li, co bylo příčinou smrti, pátráme po ní. U nedýchajícího jest ostatně vždy první a hlavní pravidlo dopomoci k dýchání. Toho usilovně domáháme se umělým dýcháním.
Rozumí se samo sebou, že bezvědomý musí ležeti (nejlépe v příbytku neb chodbě před zvědavci chráněné) vodorovně, že hrudník bude obnažen a krk zcela volný, že nic nebudeme líti do úst bezvědomému, pokud není při sobě, neboť by to mohlo vniknouti do plic. Tření celého těla suchými rouškami podráždí kůži a oběh krve, je-li ještě možný, povzbudí.
