Vodní poměry v Čechách, jež tvoří jednotný vodopisný celek, byly upravovány již od středověku odborníky, znalými nejen zásad vodního stavitelství, ale dbalými i účelového hospodaření vodou, s hlediska širšího. Vodní stavitelé jihočeští jako mistr Želízko, Josef Štěpánek z Netolic, Jakub Krčín z Jelčan, Jan Berounský ze Žice, Jarohněv Sádlo z Vrážného, Jiřík Robmhap ze Suché, Jiří Homut z Harasova, porybný Dobřenský z Dobřenic a z novější doby inženýr Rosenauer působili zdatně ve svém oboru nejen u nás, ale někteří i v cizině. Touto záměrnou činností vznikla u nás znamenitá vodní díla a celé účelné soustavy vodních staveb, které přetrvaly generace a ve své většině slouží trvale obecnému prospěchu i dnes.
Významnými a charakteristickými vodními stavbami nebo částmi soustavných vodních staveb u nás byly četné umělé vodní kanály, náhony a stoky, mnohdy též strouhami zvané.
V dalším zmíním se o terminologickém označování těchto vodních děl a uvedu některé významné stavby tohoto druhu s podrobnostmi jejich vzniku, účelu a významu, trvání a působení v dnešní době, případně příčiny jejich změn i jich zániku.
Kanál je umělý vodní tok otevřený neb i krytý (Spálov), namnoze větších rozměrů, budovaný za účelem usnadnění nebo umožnění plavby lodí neb vorů, k přivedení vody k pohonu vodních děl nebo k zavodnění pozemků. Užití jeho může býti kombinováno. Označuje se blíže: plavební kanál, vodní kanál apod., na rozdíl od krytých trubních neb zděných kanálů čili stok, sloužících pro odvodnění neboli kanalizaci území obcí a měst. Splavnění řek nazývá se druhdy také kanalizováním řek.
Náhon je český název pro umělou strouhu, jíž se přivádí – „nahání“ – voda z přírodního vodního zdroje (potoka, řeky, rybníka) k pohonu vodních strojů, k plnění nádrží vodou, nebo k jinému využití (k plavbě dříví, k závlahám). Krásně to vyjadřuje známá jihočeská národní píseň: „Když se ten Tálinský rybník nahání…“ Náhon mívá obyčejně malý spád, jednak aby z rozdílu většího spádu území a toku a menšího spádu náhodu byl získán stupeň potřebný k výrobě vodní sily, případně aby voda mohla být vyvedena co nejvýše vzhledem k místu odběru z toku (závlahy).
Stoka je starší český název, užívaný v dřívějších dobách pro náhony či vodní kanály („Zlatá stoka“ je vlastně rybniční a také mlýnský náhon). V současné době se názvu „stoka“ užívá, jak již zmíněno; vesměs pro krytá podzemní kanalizační vedení ať zděná, betonová či trubní (cement, kamenina), sloužící k odvodnění obcí. Na rozdíl od stok krytých slouží trativody neboli drenáže, kladené z pálených trubek hliněných k odvodnění zemědělských pozemků, případně k odvedení podzemní vody vůbec, např. ze základů budov nebo z kanalizačních příkopů.
Strouha (struha) je název dnes užívaný pro menší vodní tok, často umělý, který slouží nejčastěji k odvedení nadměrné vody povrchové čili k povrchovému odvodnění území. Místně užívaný výraz „svodnice“ značí obdobný menší vodotok.
Technické vybavení těchto vodních staveb je různé a řídí se dobou vzniku, účelem díla, rychlostí a množstvím protékající vody, tvarem příčného profilu a dobou používání. Podle toho vypadá opevnění dna a boků koryta dlažbami, zdivem, drnem, stromovím a též vybavením objektů: jezů, stavidel, mostů aj.
Hlavní motivy pro zřizování vodních kanálů a náhonů byly rázu hospodářského:
a) pohonná síla vodní kola na svrchní nebo spodní vodu, dnes i turbíny (pro mlýny, pily, valchy, hamry aj.);
b) plnění rybníků a nádrží vodou;
c) plavení dříví a lodní plavba;
d) dodávka užitkové vody pro průmysl;
e) zavodnění luk.
Tyto účely jsou namnoze rozhodujícími pro trvání a používání vodních děl tohoto druhu. Většinou trvají stavby dodnes, avšak používání u některých dobou pominulo, u jiných se změnilo, vlivem změněných poměrů a dnešních nároků obyvatelstva (rekreace – plnění koupališť) a konečně část těchto zařízení slouží trvale původnímu účelu. Na praktických případech možno tyto jevy dobře sledovati.
Největší počet umělých vodních kanálů byl vytvořen hlavně ve dvou oblastech: A) v povodí horní Vltavy a přítoků v jižních Čechách a B) v povodí Labe a přítoků ve východních Čechách.
Přehled vodních kanálů a náhonů v Čechách
Č.
|
Název kanálu
|
Okres
|
Dostaven roku
|
Délka km
|
1
|
Zlatá stoka
|
Třeboň
|
1590
|
43
|
2
|
Nové řeky
|
Třeboň
|
1590
|
13,4
|
3
|
Černý a Pohořský potok
|
Kaplice
|
1783
|
51
|
4
|
Schwarzenberský
|
Krumlov
|
1822
|
44,4
|
5
|
Vchynicko-tetovský
|
Sušice
|
1800
|
14,4
|
6
|
Kestřanský
|
Písek
|
1800
|
6
|
7
|
Lánský
|
Poděbrady
|
1450
|
17
|
8
|
Opatovický
|
Pardubice
|
1498
|
34,7
|
9
|
Halda
|
Pardubice
|
1450
|
6
|
10
|
Běla (Alba)
|
Rychnov n. Kn.
|
1440
|
17,5
|
11
|
Velký a Malý labský náhon
|
Hradec Králové
|
1500
|
4
|
12
|
Dlouhá strouha
|
Rychnov n. Kn.
|
-
|
11
|
13
|
Náhon „Zmínka“
|
Pardubice
|
-
|
11,5
|
14
|
Cháborský splav
|
Rychnov n. Kn.
|
-
|
-
|
15
|
Malá Oharka
|
Roudnice n. L.
|
-
|
8
|
16
|
Slavkovský náhon
|
Loket
|
-
|
22
|
A. Oblast jižních Čech
Jižní Čechy jsou vroubeny pásmem lesnatých hor Novohradských a Šumavy, kde pramení četné vydatné vodní toky. Nepřístupnost lesních horských oblastí a bystré vodotoky vedly již od dávných dob k myšlence dopravovati levnou a přitom velmi výkonnou vodní cestou dříví do vnitrozemí. Kotliny třeboňská, českobudějovická a vodňanská svojí ne zvlášť úrodnou půdou daly vznik zakládání rybníků pro chov ryb. To byly hlavní motivy rozvoje vodního hospodářství jižních Čech, kde také soustředěnost pozemkového majetku mocných panských rodů (Rožmberkové, Černínové aj.) umožňovala snadné uskutečňování i velkorysých vodohospodářských staveb.
1. Zlatá stoka
Nejpopulárnějším umělým vodním kanálem u nás je jihočeská Zlatá stoka. Příčinou je snad jednak její název vyjadřující pravděpodobně i znamenitý její hospodářský význam, jednak její účinný vliv na soustavu velkých třeboňských rybníků, význam pro samotnou Třeboň a konečně i její značná délka a výkonnost.
Zlatou stoku navrhl v r. 1506 v rámci celkového projektu soustavy rybníků u Třeboně geniální fišmistr pánů z Růže Josef Štěpánek z Netolic, který také započal její stavbu. Dokončil ji Krčín z Jelčan při stavbě rybníka Rožmberka a Nových řek.
Účelem Zlaté stoky je napájeti vodou z řeky Lužnice řadu rybníků třeboňské pánve: Kaňov, Tisý, Koclířov, Záblatský, Ponědražský a Horušický, přitom poháněti 5 mlýnů na stoce vybudovaných a jen zčástí odlehčovati velkým vodám Lužnice pro Rožmberk.
Zlatá stoka odbočuje levobřežně z Lužnice u samoty „Pilař“, přimyká se vhodně k mírnému svahu jinak rovinného území, míjí rybník Opatovický, teče okrajem města Třeboně, dotýká se Rožmberka, vine se mezi řadou shora uvedených a i jiných rybníků a nad Veselím n. Luž. vtéká opět do Lužnice, zde zvané Malou Lužnicí. Měří 43 km délky a při průtočné kapacitě 1,5 až 2,5 m3/vt. má celkem malý spád; přesto však pohání pět mlýnů (kola na spodní vodu). Příčný profil šířky většinou 2-4 m, hloubky 1,0 až 1,5 m jest pouze v obcích neb u komunikací opevněn dlažbou nebo zídkami z lomového kamene nasucho (Třeboň), jinak jsou břehy většinou zpevněny kořeny stromů a keřů, které ve své souvislosti tvoří krajinnou krásu, případně nenápadnost tohoto umělého vodotoku.
Poněvadž se Zlatá stoka přimyká svojí trasou ke tvaru území, není na celém toku velkých objektů. Jednoduchá dřevěná stavidla při odbočení z Lužnice, dřevěné neb nověji traverzové přechody pro pěší, mostky pro komunikace cestní a silniční ze dřeva zřízené nebo z kamene klenuté, převedení toku přes příčné odpady a potoky buď dřevěným žlabem nebo zděným korytem nad klenbou kamennou. Vše jednoduché, z místního materiálu a nenápadné jako dílo samo.
Účelnost a potřeba této umělé vodní stavby pro hospodářství kraje se za čtyři a půl století svého trvání nezměnily, dílo vzrostlo dobou do krajiny a stalo se tak vlastně v každém směru její přirozenou součástí. Tyto hospodářsky účelové okolnosti vodního díla zůstanou proto platny i pro dalekou budoucnost.
2. Nové řeky
Stavbou hráze rybníka Rožmberka, kterou byl tehdy zřízen pevný stupeň na Lužnici, byla znemožněna plavba vorů z polesí podél Lužnice a proto projektant soustavy třeboňských rybníků Štěpánek z Netolic vypracoval (dnes bychom řekli „plánoval“) současně návrh nového umělého kanálu zvaného místním názvem „Nové řeky“. Tuto novou řeku Lužnici o délce 1,4 km postavil současně s hrází Rožmberka v letech 1584 – 1590 regent Krčín z Jelčan.
Mimo umožnění voroplavby slouží Nové řeky jako obvodový kanál pro Rožmberk tím, že odvádějí část přívalových vod Horní Lužnice do Nežárky, aby neohrozily dlouhou zemní hráz rybníka.
Tok sám odbočuje z Lužnice pod obcí Sv. Magdalena a ústí do Nežárky pod Stráží n. Než. mezi Šímanovým mlýnem a lesním zámečkem Jemčinou. Rovinného území při horním toku s mírným sklonem k západu bylo důmyslně Krčínem využito tím, že zde zřízena pouze levobřežní hráz o výšce 2 -3 m, podél níž Nová řeka teče, a pouze v dolních 5 km proveden výkop plného profilu. Zde území mírně stoupá, takže před ústím do Nežárky dosahuje profil (jednoduché svahy) hloubky 10 m. Stromový
a křovinný doprovod a patina doby smířily tento radikální a tehdy jistě vzhledově nepěkný zásah technika do rázu kraje s estetickými názory dnešní doby. Levobřežní hráz horního toku Nových řek je dnes zakryta rozložitými korunami mohutných dubů, jež tvoří nádhernou kulisu tohoto vodního díla.
Vznik a působení Nových řek je výsledkem účelového programu rybniční soustavy Ružomberka, se kterou trvá až dodnes.
I kdyby souběžný účel kanálu – voroplavba – během času ztratila své plné oprávnění, anebo zanikla úplně, podrží Nové řeky
i nadále svůj prvotní význam. Zájem země České (nového majitele třeboňských rybníků) na správném vodním hospodaření v třeboňské pánvi nebude jistě menší než dřívějších držitelů, kteří se o jeho udržení vždy bedlivě starali.
3. Černý potok a Pohořský potok – přítoky Malše
Vysoce zajímavou vodní cestu pro plavení dříví z polesí Nové Hrady, okres Kaplice, tvoří potoky Černý (Schwarzaubach)
a Pohořský (Buchersbach) přítoky to Malše. Správa velkostatku Nové Hrady za přispění země České vybudovala zde výkonnou plavební cestu pro spalování dřeva do řeky Malše a touto do Budějovic. Použila k tomu soustavy šesti přírodních potoků, jež účelnou a levnou úpravou uzpůsobila pro plavbu dřeva. Hlavní technický vtip byl zde vytvoření vodní vlny, tj. zvýšení průtočného množství vody v plavební dráze malých toků vypouštěním pěti nádržných rybníků na Černém a dvou rybníků na Pohořském potoce.
„Horní polesí“ novohradského lesního území bylo špatně přístupné pro odvoz dřeva, které (při velké výměře tohoto polesí 8 180 ha) nebylo možno zpeněžiti a i místní snahy (drobné sklárny) pro využití hodnotného smrkového dříví po čase selhaly. Hojné vodní srážky a vodné potoky protékající tímto územím vedly k myšlence dopravy dřeva po vodě. Roku 1778 za majitele Jana hraběte Buquoye započal Ing. Riemer s úpravou Pohořského potoka. Potočiště upraveno do jednotného profilu odstraněním balvanů a širokých štěrkovišť, ostré záhyby koryta zmírněny, břehy v obloucích zpevněny většinou dřevem
a upraveny nově jezy, v nichž zřízeny dřevěné vorové propusti. Tak postupně upraven i Černý potok a jeho přítoky. Pro zachycení brusného dřeva na dolním toku postaveny u skladišť dříví rechle dřevěné i železné. Zajímavá je konstrukce velkých železných česlic, tzv. „rychlí“ u Plav na Malši, podle návrhu zemského stav. rady Ing. Jirsíka ve skalní úžině řeky v roce 1895 zbudovaných.
Ve vrcholových tratích splavných potoků byly zřízeny nádržné rybníky (klausury) počtem sedm: Goldentisch, Eiben, Gereuter, Mühlberger, dále Pohořský, Uhlištský (Kohlstätter) a konečně při soutoku Pohořského potoka s Černým rybníkem Kancléř (Kanzlerteich). Při ploše těchto rybníků 43 ha zadrží se obsah vody 370 000 m3. Každý rybník má 1 – 4 dřevěné výpustné trouby uzavřené čepy, které mohou býti postupně, případně podle potřeby všechny, otevřeny (taženy). Množství zásobování vody je omezené a musí stačiti na dobu plavení dřeva, které se děje každoročně od 15. dubna do polovice května a proto bylo vypouštění vody z jednotlivých rybníků zavedeno přesným řádem co do množství vypuštěné vody i doby vypouštění. Na základě výpočtu potvrzených praktickou zkušeností sestaven lesní správou novohradskou přehledný diagram výpustný s dobou běhu vody do stanic, podle něhož vypuštění se děje. Telefonní spojení s dozorci rybníků a plavební služba podél trati zaručují bezvadnou funkci celého zařízení v době plavení dřeva.
Dříví se plaví po Černém potoce (přítok Malše) o délce 23,75 km, do něhož v horním toku se vlévají potoky: Eibenbach,
2,2 km, Gereutherbach 2,7 km, Lugavský 3,7 km, níže s levé strany přijímá Pohořský potok 17,5 km dlouhý, s přítokem Uhlištského potoka (Kohlstätterbach) 1,1 km. Činí tudíž celková plavební dráha potoků 50,95 km, mimo plavební délku Malše do Budějovic 41 km.
Roku 1783 započato s plavením palivového, tvrdého i měkkého dřeva, jehož v tomto roce dopraveno do Českých Budějovic 3 354 sáhů. Později splavováno po Černém a Pohořském potoce také dlouhé dříví (až 19,5 m délky) ve vorech, zvaných zde „prámy“. S tím souvisí i zřízení příslušných vazišť u jezů. Při velkém spádu potoků až 6 % a tím velké rychlosti průtočné bylo třeba při plavbě vorů zde zvláštní praxe (brzdné zařízení dvojité) a velké opatrnosti obsluhy. Ročně dopravilo se tak po Malši do Budějovic 18 000 m3 dříví dlouhého.
Při všech úpravách plavebních nebylo porušeno nikde povodňovací zařízení četných a velkých ploch lučních podél Černého
a Pohořského potoka ba naopak dbáno i zlepšení jeho při zřizování nových jezů a při úpravních pracích toků. S majiteli vodních děl na potocích bylo sjednáno dohodou odškodnění za ztrátu vodní síly po dobu plavení dříví.
Tato zajímavá a lety vyzkoušená soustava plavení dřeva byla podporována i z prostředků země České, hlavně pokud se jednalo o náklady udržovací, a trvá dodnes v činnosti, protože jest levná a velmi výkonná.
4. Schwarzenberský plavební kanál
Toto umělé vodní dílo, vybudované na severním svahu Šumavy, bylo zváno původně také „Schwarzenberský průplav“ nebo i „Vídeňský průplav“ (náznak vodního spojení z Čech k Vídni).
Inženýr Josef Rosenauer rodem z Chvalšin u Českého Krumlova, lesní inženýr a „přísežný zeměměřič“ ve službách knížete Jana ze Schwarzenbergu, který mu svým nákladem umožnil studium ve Vídni, vypracoval v roce 1774 návrh na stavbu šumavského „průplavu“. Účelem průplavu byla levná doprava dříví z nepřístupné oblasti pralesů pod Třístoličníkem jednak do Vltavy a jednak do Dunaje v Rakousku, což znamenalo spojení vod přítoků Vltavy s přítoky Dunaje. Nezdolné energii Rosenauerově se podařilo zdolati překážky uskutečnění tohoto smělého vodního díla, jednak přesvědčením nedůvěry majitele lesů, jemuž se nabídl vystavěti část průplavu svým nákladem, který by výnosem dopravy, byl postupně hrazen, jednak odstraněním nedůvěry úředních činitelů před schválením projektu, jímž musil „ad oculos“ prokázati pokusnou struhou možnosti předvedení vody z Igelbachu do Zwettelbachu, takže již v roce 1789 započal se stavbou prvé části kanálu. Poslední části kanálu dostavěli rokem 1822 následovníci Rosenauerovi ředitel Mayer a inženýři Falta a Kraus.
Schwarzenberský plavební kanál začíná severně od Třístoličníku na hranici českobavorské u Světlé Vody (Lichtwasser), mírnými oblouky sleduje svah Šumavy směrem sv., zahýbá do směru jv., prochází tunelem Hiršperským a pokračuje téměř souběžně se směrem Vltavy, překračuje pod Glöckerbergem naše hranice a vtéká do Rakouska, jímž protéká asi v 9 km délky, aby u Růžového Vrchu proti „Vítkovu kameni“ vstoupil zase na české území. Vlastní umělý kanál končí u silnice od Růžového Vrchu do Haslachu, kde vtéká do upraveného potoka Zwettelbachu, která teče do Rakous a u města Haslachu ústí do řeky Mühl, přítoku Dunaje.
Součástkami plavebního kanálu jsou tři tzv. „vodní smyky“, koryta to potoků tekoucích po spádu svahu, tudíž kolmo na směr kanálu, upravená pro splavování dříví do kanálu a níže pak další smyk hefenkriegský pro splavení dřeva z kanálu do řeky Vltavy a Želnavy. Spád smyků dosahuje až 74 ‰ a působí značné rychlosti průtočné (až 6 m/vt.) a proto jsou dna i boky profilu vyloženy velkými plochými kameny. U počátku plavebního kanálu je vodní nádrž Světlá Voda, z níž se vypouští stavidly voda pro plavení dřeva. Stejné nádrže s týmž účelem jsou na vrcholu vodních smyku Hiršperského a Rossbachu. Vodní smyk „Jezerní potok“ je vlastně pokračováním (upraveným zaústěním do kanálu v délce 900 m) potoka odvádějícího vodu z Plöckensteinského jezera, jež leží ve výši 1090 m.
Téměř po 130 let po dokončení průplavu splavovalo se dříví z jeho lesní oblasti každoročně jak do Vltavy, tak i do Rakous, čímž byla jasně prokázána oprávněnost a účelnost této vodní stavby.
Celková délka plavebního kanálu je 44,4 km, potok Zwettelbach pro plavbu upravený měří 7,5 km, vodní smyky přiváděcí: Hiršperský 1,3 km, Jezerní potok 0,9 km, Rossbach 1,4 km a Hefenkriegský smyk odváděcí (do Želnavy na Vltavě) 3,9 km. Celkem měřily vodní cesty této soustavy 59,4 km. Zakřivení oblouků trasy je mírné a umožňuje splavení dřev 19,5 m dlouhých. Trať před Hefenkriegem a smyk do Želnavy dovolují dopravu klad až 24 m dlouhých. Dno i boky kanálu v obloucích jsou vyloženy kamennými deskami. Rozměry příčného profilu kanálu činí 2,80 + 2,10 (0,80 m, vodních smyku 1,50 + 0,60/0,70 m tunel Hiršperský v horní části kanálu 389 m dlouhý (původně byl tunel o 30 m delší) je 3,80 m vysoký, šířky 2,60 m, profil průtočný v tunelu měří 1,60 + 1,40/1,00 m s vedlejší pochozí stezkou 1,0 m širokou.
Začátek plavebního kanálu u Světlé Vody leží ve výši 916 m n. m. a odtud pokračuje kanál průměrným spádem asi 2,2 ‰ po svazích Šumavy až k Růžovému Vrchu o výši asi 790 m. Levý (severní) břeh je vytvořen v náspu, po němž vede průběžná silnice, nutná k obsluze plavení dřeva. Křižování četných příčných potoků kanálem je upraveno tak, aby se voda potoční dala svádět do kanálu a současně aby se mohl kanál vyprázdniti vypuštěním vody do dolních částí potoků.
Toto vodní dílo vybudované tehdy nově v lesní divočině šumavské jednoduchými prostředky kraje splynulo postupem času s přirozeným okolím tak dokonale, že nejen tvoří jeho krajinně rovnorodou součást, ale umožňuje i vhodný přístup do lesních oblastí dříve takřka nepřístupných.
Úkol Schwarzenberského kanálu plaviti dříví z komunikačně nepřístupných svahů této partie Šumavy v prvé řadě do Vltavy plní se i dnes tím, že je v činnosti jen horní polovina trati kanálu od Světlé Vody, se třemi vodními smyky přírodními, včetně odváděcího smyku u Hefenkriegu do Želnavy. Původní plavení dříví dolní částí kanálu do Rakous přestalo asi před 30 lety v důsledku vysokých nákladů udržovacích a vlivem poměrů majetnických, mezistátních a jiných, a proto část kanálu na rakouské půdě byla odstoupena klášteru drkolnovském (Schägl) v Rakousích, který jej používá dosud ke splavování dříví ze svého polesí. Statisíce kubických metrů hodnotného šumavského dříví v uplynulé době dopraveného a každoročně nadále dopravovaného ovšem jen do nitra naší země ke zpracování, svědčí o trvalém hospodářském významu tohoto vodního díla pro nás.
5. Vchynicko-tetovský kanál plavební
Plavení dřeva z rozsáhlých šumavských lesních komplexů panství Prášily po Vydře a Otavě provozovala jak tehdejší vrchnost, tak i město Kašperské Hory ze svého velikého lesního majetku od dávných dob a prokazatelně již od roku 1720. Při plavbě dříví docházelo však často ke sporům mezi lesní správou prášilkou a magistrátem kašpersko-horským, ač dvorským dekretem z roku 1783 bylo stanoveno, aby se oba majetníci lesů každý rok na jaře v prvenství plavby střídali. Zájem na dříví palivovém
i stavebním z polesí prášilského měla v prvé řadě města Sušice, Horažďovice a Strakonice. Někdy se však jednalo o výjimku z pořadí plavby na jaře a spor vlivem zájemců se opětoval a přiostřil, a hledána odpomoc.
Poněvadž horní tok řeky Vydry má veliký bystřinný spád a koryto zde tvoří obrovské balvany, je možno plaviti zde jedině dříví polenové a nikoliv vory dříví stavebního. Na její jakoukoliv úpravu nelze pomýšleti, a proto navrhnul inž. Rosenauer stavbu odbočného plavebního kanálu z Vydry, kterým by i dlouhé dříví mohlo býti splaveno do říčky Křemelné a tak do Vltavy. Kanál byl postaven v letech 1799 až 1800 nákladem majitele knížete Josefa Jana ze Schwarzenberga. Stál tehdy úctyhodnou částku 1 054 000 zl. Uvážíme-li však, že panství Prášily a sousední rovněž schwarzenberské panství Dlouhá Ves měly tehdy na 25 000 ha lesů, v nichž nedostatkem vhodné dopravy zůstalo bez užitku ležeti a shnilo každoročně veliké množství hodnotného dřeva, vidíme oprávněnost této vysoké investice.
Plavební kanál Vchynicko-tetovský odbočuje v nadmořské výši 937 m z řeky Vydry asi 2 km severně od Modravy pod obcí Tetovem mezi Adamovou horou a Antiglem. Zaúsťuje pod školou obce Vchynice-Tetova u Grünbergského dvora pod Srním do potoka Sekerského ve výši 846 m n. m. Průměrný spád činí tedy 6,3 ‰ při celkové délce průplavu 14,4 km. Rozměrné koryto je ve dně průměrně 6,5 m široké a 1,9 m hluboké a má tudíž značnou kapacitu průtočnou, potřebou zvláště pro plavení dřeva potokem Sekerským a Křemelnou. Zpevnění boků zvláště v obloucích je provedeno deskami kamene, dlažbou a rovnaninou kamene.
6. Kestřanský kanál
Současně se stavbou plavebního kanálu Vchynicko-tetovského projektovali inž. Rosenauer další plavební kanál, a to na řece Otavě. Odbočoval z řeky nad obcí Kestřany mezi Pískem a Strakonicemi, vedl do rybníka Šlejvara a odtud zpět do Otavy. Účelem nové stavby bylo při zkrácení ohybu řeky zříditi na místě zrušeného rybníka Podvesného sklad dříví ze Šumavy splaveného a postaviti zde pilu na řezání dříví. Ze skladu se mělo dřevo postupně a podle potřeby dopravovati dolů po Otavě
a Vltavě.
Stavba kanálu byla provedena inž. Krausem v letech 1799 – 1800. Délka kanálu měří asi 6 km. Profil je lichoběžníkový, šířky asi 7 m a hloubky podle území asi 1,60 m. Při počátku jsou nápustná stavidla a brlení k zachycení plaveného dříví.
Je zvláště pozoruhodné, že při jeho stavbě byly podle návrhu vybudovány u Kestřan a u dvora Dobeve dvě kolonie obytných domků pro plavce a lesní dělníky, kteří měli ve skladu a při plavbě pracovati. Ke každému domku byly přiděleny 3 korce polnosti k snadnější obživě osídlenců.
Kanálu se používalo pro účely plavby až do padesátých let minulého století, tedy po dobu asi 50 let, a zrušením plavby ztratil
i sklad své oprávnění. Pokud se dříví ještě dnes po Otavě plaví, probíhá původním tokem řeky. Jak zřejmo, mělo toto vodní dílo spíše ráz průmyslového podniku (dřevařský průmysl – pila), který změnou poměrů doby bývá obyčejně více dotčen, než ryzí účel vodohospodářský, širší to a trvalejší funkce.
B. Oblast východních Čech
Na rozdíl od jižních Čech s lemem lesnaté Šumavy, kde popudem vodohospodářských staveb byla mimo rybnikářství hlavně plavba dřeva jako nejlevnější jeho doprava, jsou kraje východních Čech úrodné, zemědělsky dobře využitelné a namnoze bezlesé, kde příčiny vodních staveb byly jiné a jejich uskutečnění postupovalo proto směrem od staveb jihočeských značně odlišným. Plavba dřeva zde chyběla takřka úplně1), rybnikářství bylo obdobné a nově přistupuje získání a udržení zásoby vody pro kraj nízkých srážek a konečně čilejší využití vodních sil. I zde byl iniciátorem vodních staveb mocný šlechtický rod pardubických Pernštýnů, který v době svého největšího vzmachu 1490 – 1560 zavedl na svých statcích soustavné a účelové hospodaření s vodou. V oné době hospodařili zde Pernštýnové na 225 rybnících, jež byly tříděny podle způsobu rybaření. Předpisy o tom byly sepsány v „Instrukci rybní“ z roku 1521. Závazky vodních práv vlastních i vykoupených od soukromníků nebo od sousedních panství byly pro evidenci v knihách (urbářích) zaznamenány a změny řádně vedeny.
1) Jedinou výjimkou, pokud známo, bylo plavení důlního dříví po Labi z Orlických hor pro stříbrné doly kutnohorské. Toto dřevo dopravovalo se odbočným kanálem z Labe „Šífovka“ zvaným od Starého Kolína až pod Kaňk do důlního okruhu. Zánikem dolů vzalo za své i toto zařízení.
7. Lánský kanál
Lánský kanál vzniknul asi počátkem 15. století z popudu a nákladem vrchnostenského úřadu královské komory české za Jiřího z Poděbrad, který daroval „Nové mlýny“ na kanálu své manželce Kunhutě asi v polovici 15. století. Má jméno pravděpodobně od „lánů“, tj. pozemků, přes než nebo kolem nichž byl krajem veden. Chybný je název „Sánský kanál“ (obec Sány leží mimo kanál).
Účelem nového kanálu bylo v prvé řadě napájet vodou rybník „Blatno“ – do té doby „Nebeský rybník“ – zvaný také „Blatské jezero“, protože svou plochou 996 ha (téměř 10 km2) byl největší vodní nádrží v Čechách. Současně poháněla voda kanálu nově postavený Nový Mlýn, později koncem 18. století zřízený mlýn v Odřepsích a konečně počátkem 19. století po vypuštění rybníka Blato vybudovaný mlýn v Pátku.
Kanál odbočuje z řeky Cidliny u samoty „Badry“ asi 3 km pod rybníkem Žehuňským. Vodu v řece vzdouvá do kanálu „splav“ – stavidlový jez – o šířce 5 m, se třemi stavidly dřevěnými. Voda do kanálu prochází mezi dvěma stavidly o celkové šíři 3,44 m, aby kanál bylo možno (při čistění neb opravě) uzavříti. Tok při svém počátku podchází trať dráhy Velký Osek – Chlumec n. Cidl., vede podél obcí Malé a Velké Opolany, Odřepsy, u Nových Mlýnů kříží státní silnici k Jičínu, dále probíhá pod obcemi Pátkem a Křečkovem a vléval se původně pod obcí Kovanicemi do Labe asi 3 km nad Nymburkem. Veliké „vodní družstvo pro úpravu Blatnice a přítoků v Pátku“ provedlo kol roku 1930 v rámci úprav toků (37,8 km) a rozsáhlých meliorací v 16 obcích také přeložení dolního toku Lánské strouhy od Křečkova dolů se zaústěním do Mrliny pod Budiměřicemi (místo přímo do Labe). Rekonstrukce Mrliny novým vyústěním pod jez na Labi v Nymburce umožnila totiž prohloubení jejího dna a tím i zvětšení spádu dolního toku Lánského kanálu. Zřejmo, že i stará umělá vodní díla mají svůj vývoj, podmíněný často jinými úpravami okolními, dobou vyvolanými.
Původní délka kanálu 17 km je novým zaústěním o něco kratší. Koryto je průměrem 8 m široké, hloubky asi 2 m, s výškou vody 1 m. Kanál přimyká se svým levým břehem ke zvýšenému, mírně stoupajícímu území, kdežto pravý břeh je vytvořen, zvláště podél bývalého rybníka „Blato“, nenápadnou hrázkou z výkopu koryta nanesenou. Stromy sledují kanál u obcí a mlýnů. Průtočnou kapacitu kanálu označuje přibližně vodoprávně schválená hltnost Francisovy turbíny mlýna v Odřepsích 1,7 m3/vt.
Kanál žene, jak již uvedeno, tři mlýny. Majitelé mlýnů v Odřepsích, Nového mlýna a mlýna v Pátku platili panství poděbradskému, které bylo majitelem zdýmacích a vpustných zařízení u Bader, jakož i koryta kanálu, emfyteutickou činži za zřízení kanálu až do roku 1880, kdy byla tato činže zrušena vzájemně sjednanou částkou výkupu. Např. mlýn v Pátku platil panství vodní činži ročních 157 zl. 50 kr. Též majetnictví koryta bylo odevzdáno majitelům mlýnů. Vyvazovací poplatek mlýna v Odřepsích činil 3000 zl. r. m. Čištění kanálu od nánosu bylo a jest prováděno majiteli vodních děl ve sjednaných úsecích koryta nad a pod mlýnem. Také menší korekce koryta v Odřepsích byla majitelem mlýna provedena vyloučením ostrého zákrutu ke zlepšení vodního průtoku.
Je přirozeno, že i pohonná zařízení mlýnů na kanálu byla měněna s pokrokem doby. Vodní kola původní byla počátkem tohoto století nahrazena vesměs turbínami. Tak 6 vodních kol na vrchní vodu Nového mlýna bylo r. 1906 vyměněno za Francisovu turbínu hltnosti 1250 l/vt., 3 složení vodních kol mlýna v Odřepsích změněné koncem minulého století ve 2 Gérardovy turbíny bylo nahrazeno v r. 1908 turbínnou Francisovou výkonu 24 k. s. pro spád 1 400 mm na hltnost 1700 l/vt. a konečně 3 vodní kola na spodní vodu mlýna v Pátku byla nahrazena v r. 1905 rovněž Fransicovou turbínou.
Působení tohoto starého vodního díla ať ve směru získávání energie, či z ohledu klimatického nebo k používání užitkové vody v hospodářství a zemědělství neztratilo dobou na svém blahodárném významu, naopak vypuštěním rybníka „Blato“ spíše stoupla jeho důležitost pro kraj, jímž pochází. Příznivý účin vodního toku pro estetiku kraje nemusí být zvlášť zdůrazňován. Poměry vlastnické i způsob užívání mohou během doby podlehnouti změnám, avšak dílo trvá a plní svůj původně stanovený úkol.
8. Opatovický kanál
Opatovický kanál odbočuje od pravého břehu Labe pod Hradcem Králové nad obcí Opatovice, jež mu daly jméno, protéká dalšími obcemi: Čeperka, Podůlšany, Ždánice, Dolany, nad Bohdančem, Neratov, Přelovice, mlýn Vejrov u Břehů a Semín, kde se vlévá opět do Labe. Starý katovický splav na Labi, jehož zbytky jsou dodnes patrny v odříznutém rameni na pravém břehu řeky, byl zřízen asi v roce 1498 vlastníkem panství pardubického Vilémem z Pernštýna, jemuž král Vladislav „dal právo na vodu, kterouž strouhami z Labe vedl na rybníky: Velkou a Malou Čeperku, Oplatil, Rozkoš a Bohdanečský od opatovického splavu“. Současně bylo asi započato se stavbou kanálu a odbočných struh, což bylo dokončeno asi roku 1514. Zda při návrhu celého vodního díla působili „rybníkáři“ rožmberští nevíme, avšak je to více než pravděpodobné.
Celé vodní dílo bylo v oné době velkým a pravděpodobně i krutým zásahem do stavu kraje uvážíme-li, že mu padla za oběť
i řada vesnic. Tak obce Velké a Malé Kavčiny a Černá pod Čeperkou byly zrušeny a zatopeny rybníkem „Oplatilem“, rybník „Rozkoš“ byl zřízen na místě vsí Bystřec a Nívčice, které z urbářů byly vymazány v roce 1548, a rybník „Bohdanečký“ založen na místě obce Pěžic již v r. 1493.
Účelem kanálu bylo napájení soustavy velkých rybníků zřizovaných podél toku, závlaha písčitých pozemků a později též pohon mlýnů a pil na náhonu postupně budovaných.
Délka kanálu 34,7 km nebyla podstatně změněna ani pozdější úpravou jeho vyústění do Labe od mlýna Vejrova přes Semín k Labětínu. Celkový jeho spád měří 2,25 m. Koryto o šířce 6 – 8 m jest průměrem 1,50 – 2,00 m hluboké. Kapacita průtoku je mezi 1 – 3 m3/vt. Kanál napájel původně 25 rybníků značné plošné výměry. Největší z nich byl rybník Velká Čeperka o rozloze asi 660 ha, dále Malá Čeperka, Oplatil, poté rybník Bohdanečský. Většina rybníků byla však během doby zrušena a jejich plocha zčásti kolonizována (Novinský, Dědek, Živanický), zčásti zalesněna nebo jako pole a luka při dělena hospodářům sousedních obcí. Ze všech starých rybníků zůstávají dnes: malý rybníček u hájovny v Čeperce, rybník Jezero, zbytek rybníku Oplatil, v oboře Týniště „nadýmače“ bohdanečské, rybník Bohdanečský, Broumar, zbytek rybníka Velké Čeperky, tři rybníky Zábranské, Soprčský, Mladinov, Benátky a Javůrek v Semíně.
Tyto zásadní dlouhodobé změny, probíhající hlavně koncem 18. a začátkem 19. století v době, kdy v důsledku intensivního zemědělského hospodaření byly vypuštěny rybníky, měly ovšem také za důsledek technické změny kanálu. Břehy v zátočině
u starého splavu byly však vymíláním trvale poškozovány a hrozilo tím i protržení kanálu, a proto dala „Jeho Milost císařská“ – jak Schaller ve své topografii Čech uvádí – v roce 1783 nařízení, aby starý opatovický splav byl nahrazen novým jezem, s příslušnou úpravou obou břehů Labe pod jezem a přeložení vtoku do náhonu.
Nový projekt jezu s úpravou labských břehů a vtoku kanálu vypracovali pak v součinnosti plukovník svob. pán z Bernardu, profesor Herget z inženýrské školy stavovské v Praze, inž. Traxal, ředitel navigačních staveb, a když Abbé Gruber c. k. kamerální stavební ředitel určil směr nového řečiště, vypracoval stavitel Jedlička stavební plány a rozpočty. Přísežný mlynář Sokol provedl pak stavbu jezu v době 5 let 1783 – 1787. Dodávku stavebních hmot obstaralo ředitelství panství pardubického a stavba stála 129 372 zl. konvenční měny. Jez je 105 m dlouhý, s horní hranou 2,97 m nad spodní hladinou normální vody, s nástavky 40 cm vysokými. Konstrukci jezu tvoří 15 řad pilot, mezi nimiž jsou 3 stěny štětové a dole ukončující pilotová stěna. Rámy načepované na pilotách nesou podlahu dílem z prken, dílem z trhanic. Vnitřek je vyplněn rovnaninou kamene. Do jezu byla vystavena též rybí propust ve tvaru krytého žlabu. Konstrukce se však neosvědčila, neboť ryby nevyhledávají tmavých průchodů. Jest dále zajímavo, že jez má 2 vrata pro vory – vorové propusti – uzavíratelné tzv. šprlením. Zřejmo, že v letech stavby bylo ještě počítáno s plavbou vorů po Labi, jak se v minulých dobách někdy provozovalo. Vaziště vorů bylo na levém břehu nad jezem. Na koruně jezu zřízen r. 1894 vodočet.
Opatovický kanál možno uzavříti prvým nápustným stavidlem, které postavil r. 1796 vodní stavitel Václav Doleček. V těchto místech jest pod kanálem vedena shybka dřevěného potrubí pro odvodnění luk na pravém břehu Labe. Nad kanálem na pravém břehu Labe asi 100 m proti vodě bylo zřízeno nákladem zemského fondu větší břehové opevnění za účelem ochrany břehu i ústí kanálu. Blíže druhého mlýna opatovického jižněji položeného stával „na ostrově“, tedy za kanálem, v místech, kde stojí nyní kamenný kříž a naproti socha sv. Jana Nepomuckého, opatovický klášter husity úplně zbořený, z něhož se zachovala jen řada kvádrů a různých klenáků.
Při vypouštění rybníků ze sféry kanálu bylo možno intensivněji využívati kanálu k hnaní mlýnů. Po nové úpravě jezu byl zřízen odpad Černský a Živanický, a kanál na dolním konci prodloužen od mlýna Vejrova přes Semín, naproti obci Labětínu. Dnes je na Opatovickém kanálu celkem 9 vodních děl, a to: 2 mlýny v Opatovicích, mlýn ve Ždánicích, 2 mlýny v Bohdanči, nepřímo v obci Černé, v Živanicích a konečně mlýny Vejrovský a v Semíně. Mimo to se ještě napájí kanálem dva rybníky, zavodňují se luka na plochách bývalých rybníků a dodává voda pro město Bohdaneč a dvůr velkostatku pardubického.
Začátkem nynějšího století navrhnul Ing. Boleslav Trojan z techn. kanceláře rady zemědělské v Praze částečnou úpravu dolního toku kanálu ze Ždánic přes Bohdaneč k Výrovu. Šířka koryta 8,10 m, dno 4 m, hloubka vody 1,30 m a spád nového dna 0,15 ‰ – 0,20 ‰ – 0,13 ‰. Zatím nebyla tato úprava provedena.
Majitelem a tím i udržovatelem kanálu i rybníků byli samozřejmě původně Pernštýnové, avšak panství a tím i vodní dílo měnilo své majitele a patřilo tak v prvé polovici 19. století císařskému panství v Pardubicích. R. 1868 koupila firma Liebig od panství velkostatek Dašice a s ním převzala i závazek udržovati katovický splav, který později přešel na dalšího majitele markrabího Palaviciniho z panství Chvojenec. Kanál zůstal nadále panství pardubickému, jež později přešlo v majetnictví Rakousko-uherské banky a od této jej získal Richard Drasche. Dnes je samozřejmě panství znárodněno. Mlýny i pozemky z rybníků získávali postupně soukromí majitelé, kteří za změněných poměrů majetnických budou dnes nuceni starati se společně o udržování kanálu a snad i jezu.
Kanál jest veden neromantickou rovinou labskou a jeho cestu značí doprovod stromoví, dnes většinou mohutného, zvláště
u mlýnů a osad. Zásah nového díla do rázu kraje byl již původně příznivý a tímto dojmem přispívá kráse kraje tím více i dnes.
Význam a národohospodářská prospěšnost katovického kanálu jest i v dnešní době po 450 letech velmi značná a je zájmem kraje udržovati a zlepšovati jej nadále. Nadto by stálo v dnešní době za zkoušku přezkoumati odborně výnosnost ploch některých bývalých rybníků v úvaze, zda by nebylo znovuzřízení rybníka hospodářsky výnosnější a klimaticky výhodnější než dnešní využití zemědělské.
9. Kanál „Halda“
K umělým vodním dílům kraje pardubického řadí se sice ne rozsahem, ale stářím i kanál „Halda“, zvaný též „Sezemská strouha“ nebo i „kanál Podčápelský“. Kanál existoval již před slavnou dobou Pernštýnů, za kterých ke konci 15. století byl nově řádně upraven, aby přiváděl vodu do zámeckých příkopů zřízených na ochranu zámku a města Pardubic.
Současně byla voda kanálu využita k hnaní mlýnů ve městě. V době letní zlepšuje se podstatně jeho vodou nízký vodní stav Chrudimky. Loučná při svém značném povodí 727 km2 a zvýšení průtoků silnými vývěry podzemních vod má poměrně stálou vodu, ač velké jarní vody dosahují až 80 – 100 m3/vt.
Náhon „Halda“ odbočuje z Loučné u obce Počáply (jeho nový stavidlový splav postavený nově při regulaci této řeky, leží jen 240 m od jejího ústí do Labe), je veden zčásti po levém břehu Labe a v Pardubicích ústí do Chrudimky. Jest asi 6 km dlouhý
a celkový jeho spád měří 5,5 m. Šířka koryta u stavidel činí 6,20 m a hloubka vody 70 cm. Náhon při průtočném profilu 4 – 5 m2 vede při dobrém udržování 2,5 až 3 m3/vt. vody. Při malé vodě vede náhon celý průtok Loučné do Pardubic. Nad normální vody za povodní v Loučné odvádějí z Haldy dva jalové přepady: jeden do Labe a druhý do tzv. „Požeračky“ blíže koryta Chrudimky.
Na Haldě jsou zájmem dodávky vody a pohonné síly zúčastněny: velkostatek Pardubice a mlýny „Císařský“ (majitel Odkolek), „na Haldě“ (majitel Jelínek), „Mezi mosty“ (maj. Jaňura) a „Valcha“. Majitelem a udržovatelem celého vodního díla Haldy včetně vodárny u císařského mlýna je velkostatek pardubický.
10. Náhon Bělá (Alba) u Týniště n. Orl.
Říčka Bělá (Alba) pod soutokem s Kněžnou nad Častolovicemi vtéká do široké luční nížiny v údolí Divoké Orlice, má zde charakter vyústní delty a byla převedena celá původně umělým náhonem Bělá nebo „Alba“ zvaným na Týniště n. Orl. a do Třebechovic p. Oreb. Jen za povodní se přelévala velká voda průlehem území přímo do Div. Orlice a teprve později za regulace Bělé byl postaven odlehčovací jez a upraveno spodní koryto do Orlice, Náhon Bělá vede do Častolovic na Čestice, kde je křižován potokem Čestickým (Olešnickým) s odlehčovacím stavidlovým jízkem a pak dále k Týništi.
Náhon byl zřízen za panství Trčků na Opočně asi v 15. století. Původním jeho účelem bylo přiváděti vodu z řeky Bělé (odtud jeho název) do řady rybníků zřízených na málo výnosných písčitých půdách. Podle dodnes zachovaných zbytků hrází byly to hlavně rybníky: Petrovický, z něhož zbyla hráz zvaná „Příčný stav“, níže po vodě velký rybník, jehož hrázi se dnes říká „Zelený stav“ a konečně rozsáhlý rybník nad Třebechovicemi p. O. s dlouhou hrází zvanou „Na stavě“, která vede od hostince v Bědovicích k hostinci „Amerika“, přes trať pozdější dráhy až ke státní silnici Týniště – Třebechovice. Odtok z něho napájel rybníček „na obci“ ve městě. Rybníky trvaly asi do roku 1850, protože státní silnice budovaná v letech 1840 – 50 se jim vyhnula, ale dráha stavěná r. 1870 vede již jejich pánví. Ani dnes se lesnímu porostu na jejich ploše příliš nedaří.
Horní trať náhona přivádí vodu pro továrnu Eternitas v Častolovicích, dále pro pohon pily (dříve též mlýn) Rud. Matějky v Česticích. Na opuštěném stupni na „Dlouhé Louce“ stávala dříve panská pila. Konečně žene Koťanův mlýn u Týniště
a dodává vodu na sádky velkostatku.
Náhon Bělá se dále před Týništěm rozděluje zvláštním měrným jízkem na dvě větve:
a) Týništskou větev, celkem krátkou, která v Týništi n. Orl. poháněla bývalé tříselné stoupy (kraj koželužský), nyní elektrárnu nábytkového závodu Novotný, dále napájela velký rybník ve městě, nyní vypuštěný a většinou zastavěný, který byl vyrovnávací nádrží pro mlýn, nyní městskou elektrárnu, a konečně dodává vodu řadě koželužských závodů ve městě;
b) větev Třebechovickou, jež tvoří pokračování náhonu a prochází částečně oborou týnišťskou do Třebechovic, kde žene „Horní mlýn“ Hájkův a vlévá se do dědinského náhona mlýna Dotřelova, pod nímž vtéká do Dědiny a zvětšuje tak pohonnou vodu i níže ležícího mlýna Kohoutova. Tato větev je značně zesílena přítoky vody z pramenišť rybníků v oboře (Velký, Prostřední a Malý Haugwitz), z prameniště „Bahnivá“ nad rybníky a z pramenů „Vrbka“ nad kostelem v Křivicích (asi 10 l/vt.).
I vodovod třebechovický má své vydatné vodní zdroje z prameniště „Studánka“ této oblasti.
Délka náhonu Častolovice – Týniště (dělení vody) 8 km, větev Týništská (do Orlice) 1,5 km a větev Třebechovická (do Dědiny) 8 km, celkem tedy 17,5 km. Šířka náhonu 3 – 5 m, hloubka asi 1,0 m, koryto zpevněné jedině kořeny stromů a keřů. Průtočná kapacita náhonu činí podle čestické pily (daň z v. s.) 610 l/vt. – 1,7 m spádu = 8,6 k. s., Koťanův mlýn v Týništi; 1,576 m3/vt. – spád 3,6 m = 55,2 k. s., měst. elektrárna v Týništi 700 l/vt. – spád 5 m = 74 k. s., Hájkův mlýn v Třebechovicích = turbína 600 l/vt. – spád 4 m.
Dnešní význam náhonu Bělá je v prvé řadě silotvorný, neboť pohání ještě 8 vodních děl a v druhé řadě zásobuje vodou řadu průmyslových závodů, jak vpředu uvedeno. Tento podstatný přívod vody měl příznivý vliv na velký rozvoj průmyslu zvláště v Týništi, jehož podmínkou jest dostatek provozní vody užitkové.
Udržování náhonu rozdělili si již odedávna jednotliví uživatelé v přilehlých úsecích a jen dolní trať udržuje majitel horního mlýna v Třebechovicích. Zajímavý spor byl svého času veden mezi mlynářem třebechovickým a lesním panstvím o udržování náhonu v oboře, kde břehy náhonu rozrývala černá zvěř. Panství tvrdilo, že poškozování divokými prasaty jest „součástí starého stavu“ podle § 102 č. v. z., ač černá zvěř náhon jistě již před vznikem vod. zák. v r. 1870 poškozovala.
Mimo popsané typické větší a krajinně charakteristické příklady českých umělých vodních staveb náhonových je však u nás ještě řada menších, avšak stejně zajímavých staveb obdobných. Z nich stručně uvedu jen tyto:
11. „Velký a Malý Labský náhon“ - odbočuje z Labe nad starým jezem u Předměřic, vede přes Plodiště, Kukleny a Březhrad, kde se nad Opatovicemi vrací do Labe. Zásoboval původně rybníky panství hradeckého vodou. Dnes mimo silotvorný význam má též podstatný úkol závlahový a zásobení užitkovou vodou. Délka je asi 12 km.
12. „Dlouhá strouha“ v okrese Rychnov n. Kn. – odbočuje z říčky Alby v Kvasinách nad Solnicí, vede zčásti přes rozvodí do povodí Zlatého potoka (Dědina) a z větší části přes Černíkovický rybník „Proudnici“ zpět do Alby. Délka celkem asi 11 km.
13. Náhon „Zmínka“ – okres Pardubice – odbočuje z říčky Novohradky, přítoku do Chrudimky, ve Dvakačovicích pod Hrochovým Týncem, prochází obcemi Lhota Úřetická, Hostovice, Zmíny, Veska a ústí nad Sezemicemi do Loučné. Je zajímavo, že tuto vodu odvádí z Loučné (od Počápel) kanál „Halda“, aby ji vrátil opět do Chrudimky v Pardubicích. Až do obce Zmínky je náhon pravděpodobně umělý, pak se spojuje s potokem Zmínka a dolní část před zaústěním jest opět umělé koryto. Význam náhonu je silotvorný, přívod užitkové vody a závlahy luk. Délka „Zmínky“ 11,5 km, kapacita koryta až 0,47 m3/vt.
14. Cháborský splav – zajímavé dělení vody „Zlatého potoka“ na jeho dvě větve: levou do Opočna a pravou do Dobrušky. Jednoduchý tento dělicí jízek stal se předmětem úporného vodoprávního sporu mezi městy Dobruškou (menší příděl vody)
a Opočnem (větší přítok vody), jež mají vzhledem k průmyslovému rozvoji kraje mimořádný zájem na přítoku zvláště normální a malé vody do svých oblastí.
Jest samozřejmé, že v době kdy nebylo úřadů vodoprávních s vodními knihami a rozhodovala jedině vůle „vrchnosti“, bylo snadno zvýšiti dřevěný práh cháborského jízku a tím příznivě ovlivniti přítok vody tam, kde toho vlastní zájem vrchnosti vyžadoval. Dnes pak se nelze divit, že nynější stav jezu jako „vydržené právo“ jedna strana obhajuje, zatím co druhá jej hledí změniti ve svůj prospěch. Spor vlekoucí se již desítky let není přes spoustu dobrozdání technických a právnických znalců obou soupeřů dodnes ukončen.
15. Malá Oharka – vychází z pravého břehu Ohře pod Libochovicemi a vrací se do Ohře pod Budyní. Význam silotvorný
a přívod vody do oblasti rovinných rozlehlých luk, jimiž protéká. Délka 8 km. Kapacita asi 2 m3/vt.
16. Slavkovský náhon (Flössergraben), okres Loket – vzniká v „Císařském lese“ severně od Mariánských Lázní. Vychází z umělé nádrže zvané „Velký rybník“, vybudované na soutoku potůčků vytékajících z rozlehlých lesních slatin pod horou Lysinou 978 m n. m. Probíhá po vrstevnici severně od Sangerbergu k Nové Vsi a přivádí vodu do Horního Slavkova pro tamní průmysl porcelánový, kde je o vodu značná nouze. Délka 22 km, průměrný spád 9 ‰. Bylo by zajímavo zjistiti dobu zřízení tohoto náhonu proto, že se v Horním Slavkově dolovalo ve středověku stříbro a cín (od r. 1548 byl H. S. jmenován „královským horním městem“) a je možno, že náhon pochází již z těchto dob.
Závěr
Účelem této práce je prokázati na starých příkladech umělých vodních staveb, že správně promyšlená (dnes bychom řekli „plánovaná“), dobře projektovaná a solidně vystavěná vodní díla působí účelně po dlouhou řadu let i za změněných poměrů hospodářských a jsou velkým národohospodářským prospěchem krajů.
Mimo zájem dopravní (dřevo) a silotvorný (mlýny, pily, dříve valchy a hamry) má většina těchto vodních děl za účel převáděti vodu z vodných toků do oblastí vodou chudších většinou také ve prospěch zemědělského i průmyslového využití a tento význam jest obyčejně trvalý. Dnes k tomu přistupuje i význam zdravotní: rekreace obyvatelstva.
Tato vodní díla vznikla většinou z místních potřeb a byla uskutečněna hlavně iniciativou tehdejších vládců krajů mocných rodů šlechtických (Rožmberkové, Pernštýnové, Trčkové a později Schwarzenbergové), kteří jimi zvyšovali výnosnost svých panství. Stavby byly navrhovány a vedeny bystrými jednotlivci, jejichž důvtipu a prozíravosti musíme se dnes obdivovati, uvážíme-li např. jejich primitivní měřické pomůcky, asi jen vodováhu a krokvici. Bylo třeba též jejich pevné vůle a víry přesvědčiti své pány o účelnosti a výnosnosti těchto podniků. Také organisace provádění staveb, i když byly prováděny poddaným lidem venkovským ze všech panství shromážděným, jest obdivuhodná, zvláště se zřetelem k tomu, že se práce prováděly jen v době mimo osev a žně. Podniky tyto slouží i naší době jako živá lidská díla stále dobově obnovovaná a případně doplňována.
Zásahy těchto novostaveb do původního rázu kraje svou účelovou nenápadností a přizpůsobením okolí jak způsobem stavby, tak použitým materiálem, nejsou na úkor svérázu krajiny a krásy přírodní, naopak jsou namnoze často ihned, avšak po delší době vždy svým zrcadlem vodní plochy a přírodním doprovodem stromů a keřů cenným estetickým přínosem krajů, jimiž protékají.
Ing. Václav Zeman, Technický obzor 1948
