Choroby tyto mají význam národohospodářský. Vyskytují se nejen často, ale trvají dlouho, což obé poškozuje blahobyt postiženého i společnosti lidské. Choroby ty omezují zdatnost sluchu od pouhé nedoslýchavosti až po úplnou hluchotu. Hluchý nemůže často vůbec zastávati svoje povolání nehledě k tomu, že je mu život otráven. Postihne-li hluchota dítě až asi do 7. roku má i němotu v zápětí – dítě je hluchoněmým.
Ze 3 lidí zpravidla jeden neslyší dobře na jedno neb druhé ucho neb na obě. Více nežli ¼ školních dítek postrádá zdravého sluchu. A jím se přece duch dítěte především při vyučování vzdělává. Tato nedoslýchavost je následek ušních chorob před návštěvou školy nebo v době návštěvy školy přestálých. Kdyby počátky jich nebyly bývaly rodiči přehlíženy, nemusilo dojíti ku hluchotě. Z příčin hluchoty u dítek hlavně spálu, jež mívá v zápětí onemocnění středního ucha, dlužno uvésti. Hlavní vinu však nese to, že onemocnění ušní nebylo léčeno. Ušní choroby ohrožují však i život postiženého, neboť vedou někdy ku hnisání v plenách mozkových a i v mozku samém. Mezi uchem a obsahem lebky jsou cesty obstarávající spojení těchto dvou důležitých orgánů, kterýmiž cestami nákaza postupuje. Kdo trpí hnisavým zánětem středního ucha, tomu visí Damoklův meč nad hlavou. A přece mnozí lidé považují je za věc nevinnou, ba dokonce myslí, že hnisáním u ucha odcházejí z těla škodlivé látky. Tu by se nemělo sáhati hned jen k domácím lékům (heřmánku atd.), nýbrž každý případ ušního onemocnění měl by hned býti přiveden k lékaři.
Jak zabrániti chorobám ušním? Ve mnohých případech jsme bezmocni, jindy však může lékařství chorobu předejíti.
Choroby ze zevnějška do nitra ucha mohou přijíti dvojí cestou, z úst Eustachovou trubici nebo z boltce zvukovodem. Co se prvé cesty týká, hrozí katary hořejších dýchadel, zvl. nosu i uchu zánětem. Otužováním těla chráníce se před katary těmito zajišťujeme i ucho proti tomu nebezpečí. Prudké smrkání vůbec, zvláště za ucpání obou chřípí je nebezpečné. Uzavřeme proto, smrkajíce, jen jedno chřípí. Také tzv. lázně nosní mohou nakažlivinu zaplaviti do ucha. Při bezděčném polknutí otevře se Eustachova trubice a obsah hořejších dýchadel s nakažlivinou zaplaví se do ní, kde vyvolá zánět pokračující do ucha.
Dále ohrožují ucho tzv. adenoidní vegetace v. t. v prostoru nosohltanovém. Děti takto postižené chodí s otevřenými ústy, chrápou ve spánku, huhňají, jsou nepozorny, atd. někdy celý výraz obličeje je přiblblý (oči vystouplé z důlků atd.), pleti v obličeji jsou bledé, namodralé. Ucpáním ústí Eustachovy trubice jest při aden. vegetacích obnovování vzduchu v dutině bubínkové stíženo, bez něhož normální slyšení není možné; také při té chorobě jeví se zvláštní náchylnost k onemocnění ucha. Dlužno je proto často operací odstraniti. Z nosu ohrožuje ucho i šňupání (při prudkém kýchnutí). Také skokem po hlavě do vody při koupání může voda při bezděčném polknutí do ucha vniknouti. Též choroby ucha při prudkých nakažlivých chorobách (spalničky, spála, chřipka) povstávají postupem bakterií z nosohltanu Eustachovou trubicí. Kdežto normální dutina bubínková neobsahuje žádných bakterií, jsou v normální dutině ústní pravidlem, zvláště bakterie zánět vyvozující jsou tu v hojnosti. Vnikání jich do ucha z úst brání míhavý pohyb buněk výstelky Eustachovy trubice, který směřuje od ucha do úst. Když ten pohyb z některé příčiny (jedy, horečkou) přestane, je postup bakterií těch do ucha z úst valně usnadněn. Při nedostatečných pohybech žvýkacích je vegetace bakterií v ústech (z nechutenství) zvláště bujna a tím nákaza ucha možnější. Tu je žádoucí pečlivé čištění úst vyplachováním a kloktáním, jak o tom ve stati Pěstování zubů pojednáváme. Co se týče druhé cesty, zvukovodem, je ještě více ucho ohroženo.
Myjíce hlavu musíme i boltec čistiti. Boltec je samý záhyb – i čistotní lidé mívají někdy v boltci prach i špínu. V tom i bakterie se udržují a jsou nebezpečny zvláště u osob, které trpí zánětem středního ucha. Dostanou-li se hnilobné bakterie ze středního ucha zaníceného, zánět bude pak chronický. Proto i lidé choří uchem mají pečovati o přesnou čistotu boltce. Kdežto u zdravého ucha vniknutí vody do zvukovodu je neškodné, padá na váhu při uchu nemocném velice a je tu nebezpečné. Proto radíme při té nemoci, aby myjící se ucpal si dříve zvukovod chumáčkem vaty, čímž zabrání spláchnutí bakterií vodu do středního ucha zvukovodem.
Zevní ústí zvukovodu může sice člověk myjící se vytříti cípkem ručníku do čisté vody namočeného, ale více činiti se nesmí, a kdo je chorý uchem, nečiň ani toho. Tzv. zátky ušního mazu (cerumen) odstraní lékař. Za obyčejných poměrů vyměšuje se ho tak málo, že se tolik nikdy nenahromadí, aby sluch jím trpěl. Také znenáhla odchází k zevnímu ústí zvukovodu a zde se při žvýkání, zaschnuv, odloupne nebo při mytí cípkem ručníku vytře. Jindy, je-li ho mnoho, utvoří zátku, jež se prozrazuje hučením v uších a nedoslýchavostí. Vnikati do zvukovodu rozmanitými nástroji (lžičkami, dřevěnými i kovovými párátky, jehlicemi) zavrhujeme naprosto. Maz netřeba nástroji odstraňovati, jimiž bez toho snadno poranění se způsobí, do kterého mohou vniknouti bakterie a hnisavý zánět (otitis externa) ba i růži vyvolati. Nástrojky takové nosí se v kapsičce u vesty, kde není čisto a vypadá to, jakoby úmyslně nástrojkem takový neduh ušní byl vyvoláván. Také se může část takového necessairu ulomiti a jako cizí těleso ve zvukovodu uváznouti.
Varujeme dále před pravidelným vystřikováváním zvukovodu vodou heřmánkem nebo vkapováním různých olejů, mandlového atd. Stříkačkou může se snadno poraniti zvukovod a vůbec nepatří do rukou laika. Je-li tekutina studená nebo horká, škodí zase – studená může závrať, horká opaření orgánu tak choulostivého způsobiti. Nečisté tekutiny mohou zaplaviti do ucha nákazu. Ani u novorozence netřeba čistiti zvukovod. Koupajíce jej bez toho nezabráníme vniknutí vody, ve které se
koupá, do zvukovodu, kde odplaví přebytek mazu, dávajíc s ním řídkou mlékovitou tekutinu, kterou úzkostlivé matky pokládají za hnis. Někde vkapují kojencům do ucha mléko v pověře, že se tak usnadní prořezávání zoubků. Mléko se rozkládá, vzniká kyselina mléčná, jež zvukovod dráždí a osutiny způsobuje.
Špatný zvyk nejeden ohrožuje zvukovod, do něhož strkají se chumáčky vaty, i když je zdravé, zcela zbytečně a na škodu ucha. Před lomozem takový chumáček neuchrání – lépe by bylo chrániti ulice lomozu opatřeními policejními (zamezením práskání biče, zbytečného povykování, hvízdání zřízenců tramwaje, jež je zcela bezohledné, když tramwaje mají elektrické zvonky atd.). Uši čepice chrání boltce za mrazu před omrznutím – to je zcela rozumné, ale jen za skutečně silného mrazu. Byli-li jsme v kruté zimě, nepřecházejme rázem do vytopeného pokoje. Dobře bude v podobném případu boltec dříve omýti studenou vodou, nežli vstoupíme do pokoje. Probodávání boltců a nosení náušnic je přímo divošský nezpůsob. Kolik případů nákazy hnisavé, tuberkulosní, syfilitické, rankami na lalůčcích i skvosty znečistěnými už věda zaznamenala. Hezkou tvář náušnice neučiní hezčí, ošklivé také krásy nedodá. Skvost je mrtvý kapitál, jenž ostatně žádnou aristokracii duše neprozrazuje, nejvýše blahobyt, o němž nevíme, není-li nezasloužený. Uváží-li se, že nejednou už z dírky pro náušnici, kterou způsobil obyčejně laik, nikoli lékař, a která je přece rána vyžadující téhož ošetření, jako každá operace, povstala nákaza krve, je to dostatečným důvodem, abychom aspoň tolik důrazně žádali, by propíchnutí boltce, ošetření rány a první vpravení náušnic provedl lékař. Jindy rozevřela těžká náušnice lalůček ve 2 přívěsky a tak pěknou část ucha znetvořila.
Které choroby ušní můžeme předejíti? Celou řadu zánětů středního ucha nejen trubici Eustachovu (v. výše), leč i bublinkovou blánou proděravěnou. Otvorem vnikne voda a s ní bakterie. Jde tu zpravidla o osoby, které přestály zánět středního ucha, u nichž se však blána bubínková neuzavřela po proděravění hnisem. Mnozí lidé nemají ani tušení, že mají proděravělý bubínek. Tu je střední ucho špatně chráněno – onemocnění snažší. Proto tací lidé dobře učiní, když si v říční koupeli počínají opatrně, aby se neponořily, aby jim nenateklo do ucha. Také poslouží chumáček vaty za koupání. V něm. armádě jsou tací vojáci vyloučeni z říčních koupelí. za zánětu středního ucha je vůbec koupání v řece zapovězeno naprosto.
Také úrazům ucha při některé opatrnosti ujdeme snadno. Zvukovod nebudiž čistěn nástroji. Cizí tělesa zvukovodu nebuďte odstraňována jehlicemi ani jinými pomůckami. Ve zvukovodu šťourati nebudiž nikdy a nikomu dovoleno. Lékař nejedno cizí těleso odpraví z ucha sprchou pomocí stříkačky. Dospělí strkají často do ucha cizí tělesa, kousky cibule, špeku, chumáčky vaty za účely domněle léčivými „při regma v uchu“, kde jde třeba o bolesti z vyžrané stoličky do ucha sálající. Od toho budiž naprosto upuštěno. O odstranění cizích těles nepokoušej se žádný laik – mnohé cizí těleso (malé) vypadne samo. Pokusy neobratnými jen zatlačí se předmět takový hloub a poraní se při tom zvukovod, jenž pak zduří a odstranění je ještě obtížnější. Také způsobeno tím nejednou protržení bubínku, hnisavý zánět středního ucha, postupem jeho na blány a mozek také smrť. Proto nebudiž cizí těleso odstraňováno laiky, nýbrž buď zavolán lékař.
Protržení bubínku způsobeno bývá pletoucími ženami, které si drátem škrábou zvukovodů, kde je něco svědí. Děti ve škole strkají si do ucha násadku nebo tužku, což by žádný učitel neměl trpěti. Můžeť je někdo v té chvíli z nepozornosti šťouchnouti a neštěstí je hotovo. Při jistých povoláních je veliká možnost vniknutí cizích těles (při práci polní stéblo slámy, v lese drobné větvičky). Nosí-li tací lidé vatu v uších, nestane se to. Rány do hlavy (pohlavky) často způsobují prasknutí bubínku. Proto nedejme se strhnouti vášní (učitelé, mistři). Někdy však žalují lidé toho, kdo je uhodil, aby docílili náhrady, ač chorobu ušní měli už před úrazem. Stačí ostatně malý náraz, aby bubínek praskl, kdežto jindy při velikém pohlavku nepraskne. Trhliny bubínků u dělostřelců zamezí se, když při výbuchu má voják otevřená ústa – to nařídil už Napoleon I. svým vojákům, kteří stříleli z děl. Nastalo-li toto porušení, buď hned povolán lékař. Není-li po ruce, zavažme ucho choré čistým šátkem. Žádné vyplachování ucha. Nepokazí-li se něco, zhojí se každá trhlina bubínku bez následků – vystřikováním může se způsobiti hnisavý zánět středního ucha.
Celá řada chorob ušních je zaviněna povoláním. Také ty lze dojisté míry zabrániti. Působí tu buďto prudké zvuky, jež ohrožují nervstvo sluchové nebo vdechování plynů jedovatých, které působí na ucho (nervstvo ucha). Mnozí kováři a kotláři jsou nedoslýchaví následkem silného lomozu, zvláště ti, kteří v nitru kotlu železné pláty nýtují. Také myslivci, vojáci, lamači, horníci výbuchy častými trpí na sluchu. I tato zaměstnání mají se chrániti chumáčky vaty. Zvláštní přístroje kaučukové (antiphony) zhotoveny, aby je nosili pro ochranu sluchu svého příslušníci těchto lomozných živností. Jiní jsou vydání nastuzení nebo prachem způsobují si katary hořejších dýchadel, jež činí je náchylným k onemocněním uší. Nemírné kouření a pití lihovin poškozuje přímo nervy sluchové. Při katarech ucha vůbec nemá nemocný kouřiti. I nepřímo působí, způsobuje katary hořejších dýchadel. Také chinin a kyselina salicylová působí jedovatě na nervy sluchové (hučení v uších, nedoslýchavost).
Vleklý suchý katar ušní (sklerosa) projevující se nedoslýchavostí, závratí, trapným hučením v uších je choroba dědičná. Tu třeba od počátku členy rodiny takové otužovati a při každém onemocnění hned volati lékaře.
Které jsou nejvýznačnější příznaky onemocnění ušního? Diagnosu choroby může ovšem spolehlivě učiniti jen lékař, neboť třeba tu vyšetření ucha odborného. Přes to je žádoucí, aby každý znal význam nejobyčejnějších poruch ušních. Mnozí nesvědomití zahraniční lékaři slibují je vyléčiti na pouhé oznámení příznaků. To je podvod vypočtený jen na kapsu lehkověrných nemocných.
Z nejobyčejnějších chorob ušních je nedoslýchavost, jež může míti příčinu ve změnách rozmanitých části ústrojí sluchového. Lékař rozhodne, která nedoslýchavost je léčitelna a která nikoli. To záleží na tom, která část ucha je poškozena a jak. Poruchy zevního a středního ucha jsou zpravidla méně vážny, choroby vnitřního ucha pak zaviňují nedoslýchavost povážlivějšího rázu. Odstraněním zátky mazu ve zvukovodu vyléčíme rázem nedoslýchavost, kdežto hluboké změny čivu sluchového ovšem nevyléčíme. Proto nebudeme s valnou důvěrou čísti inseráty denních listů doporučujících různé nástroje pro nedoslýchavé neb oleje pro sluch. Třeba některý ten nástroj jeví se důmyslným a fysikálně účelným, závisí přece prospěšnost jeho především na tom, čím je nedoslýchavost zaviněna. Jakýsi Bernard vydává dokonce časopis v 8 jazycích vycházející, který přináší reklamu jeho nástroje (audiphon) a naříká na nedostatečnost lékařské vědy. Kde je ta nedostatečna, nezpomůže ovšem ani šarlatán. Někdy se choroba sama časem zlepšila a úspěch ten byl přičítán za zásluhu nástroje, který tenkráte nošen. Zánětlivé výpotky do středního ucha byly se zatím vstřebaly – přístroj byl úplně nevinný. Jindy běží o pomíjející zlepšení, jež se vyskytují v průběhu sklerosy nejednou.
Další častý příznak jsou zvuky a šelesty, jež nemocný slyší, které však vznikají příčinami v nitru ucha založenými, nemají tedy původ svůj ve světě okolním, nýbrž v nemocném samém. Někdy jsou stálé, jindy dostavují se občasně. Přicházejí při nejrozmanitějších chorobách ušních. Jsou rytmické nebo je to stále jeden ton. Jsou-li hudebního rázu (zvonění, cvrlikání), sídlí příčina jich ve vnitřním uchu (v labyrintu). Jindy je to syčení, zvučení, klokot jako od vařící vody. Mohou býti tak mohutné, že je nepřehluší nejsilnější šelesty v okolí. Ruší ze spánku, ba vedou i k sebevraždě. Nejen z choroby ucha, leč i z onemocnění mozku vyplývají. I nával krve ke hlavě může je vyvolati. Někdy přicházejí po delší duševní práci v noci. Také při bledničce tu ovšem nutno léčiti tuto.
Také porušení rovnováhy tělesné a závrať s kormoucením a vrhnutím prozrazuje onemocnění ušní. Již vystřiknutí ucha studenou vodou vede někdy k závrati. I při zánětech středního ucha přichází. Z poruch rovnováhy vyplývá nejistá chůze, potácení se, pocit stále závrati, jenž ani na loži nepomíjí, takže se nemocným zdá, že spadnou s postele. Lidé závrať buďto podceňují (po spále pokládají ji za výraz slabosti) nebo přeceňují (za nemoc mozkovou ji považují). Při každé závrati měl by lékař vyšetřiti ucho. Když po delším hnisání z ucha bez závrati náhle závrať se ozve, je to důkaz, že choroba počíná býti vážnou. Nežli může přispěti lékař (operací), nechť tací nemocní odpočívají na loži.
Častý projev ušní choroby je bolest. Může přicházeti při nejrozmanitějších chorobách ušních. Zánět zevního zvukovodu, hnisavý a nehnisavý zánět středního ucha, také choré zuby, angina atd. způsobují bolesti v uších. Při bledničce také někdy bolesti v uších se vyskytují. Tlak před uchem je bolestivý, když jde o zánět v uchu. Nežli přijde lékař, nemocní si pomáhají sami – ovšem většinou špatně (horký olej kapou do ucha, nakuřují si ucho horkými parami). Nejlepší jsou ještě suché, horké obklady.
Výtok hnisu z ucha je z nejdůležitějších příznaků chorobných. Je-li hnis hustý a slizovitý, jde o zánět sliznice, nikoli kosti; je-li řídký, pískovitý neb zapáchající, trpí i kost. Je-li v něm krev, možno pomýšleti na polypa ušního nebo dokonce na nádor. Jsou-li přimíšeny vrstevnaté lesklé hmoty, jde o novotvar cholesteatom, jenž zanedbá-li se, může vést i k onemocnění nitra lebky.
Řidčí poruchy ušního původu jsou: obrna čivu lícního, poruchy chuti, horečka, ospalost, bezvědomí a křeče.
Hlavní dojem, chtěl bych, aby byl vyplynul z článku našeho pro čtenáře: Ušní choroby jsou vážné zjevy, při nich není radno obcházeti se bez lékaře.
