Úsporný energetický tarif neřeší podstatu problému, pouze plošně na dluh maskuje jeho příznaky

Komentář Lukáše Kovandy

Fialova vláda musí začít řešit podstatu problému – mohla si i vytáhnout více na dividendě ČEZ.

Úsporný energetický tarif, který připravuje ministerstvo průmyslu a obchodu, lidem pomůže jen nepatrně. Nejběžněji přibližně v rozsahu pěti až deseti procent. Například vytápění a ohřev vody běžného rodinného domku plynem vyjde společně s platbou za napájení elektrických spotřebičů na zhruba 95 tisíc korun ročně. Pokud je zdrojem energie elektřina, a k vytápění slouží třeba přímotop, pak je třeba počítat s náklady až kolem 115 tisíc korun ročně. Tyto náklady navíc v nadcházející topné sezóně dále vzrostou.

Energetický tarif má přitom podle aktuálních informací přinést domácnosti úsporu maximálně zhruba 9000 korun. Domácnost, která využívá více zdrojů energie, plyn i elektřinu, získá příspěvek dvakrát. Ovšem v takovém případě nelze čekat, že by se maximální celková částka v součtu příliš lišila od uvedené částky 9000 korun. Tarif má platit v nadcházející topné sezóně, od 1. října 2022 do 1. října 2023.

Tarif by tedy pokrýval nejběžněji právě maximálně zhruba pět až deset procent celkových výdajů dané domácnosti za energie. Má totiž motivovat k úspornějšímu jednání, takže je třeba počítat s tím, že by se spotřeba domácnosti vskutku o něco snížila. Domácnosti k úspornějšímu jednání přiměje také samotná vysoká cena energií, která v nadcházející topné sezóně bude ještě vyšší než nyní.

Úsporný tarif představuje plošné opatření. Od nákladů energie uleví všem, i tedy bohatým domácnostem, které to nepotřebují. Pokud by byl zacílený, mohly se jeho celkové náklady, vyčíslované ministerstvem průmyslu a obchodu na 16 až 24 miliard korun, použít na výraznější pomoc například dvaceti procentům těch opravdu nejpotřebnějších domácností.

Hlavním nedostatkem tarifu ale je to, že se snaží vlastně jen zamaskovat příznaky vážného ekonomického a sociálního problému, tedy drahých energií, aniž by se alespoň zčásti snažil řešit jeho podstatu. Vzhledem k tomu, že hospodaření státu je a bude hluboce schodkové, bude se tarif platit jen z dalšího, dodatečného veřejného dluhu. Jinými slovy, za tarif zaplatíme v budoucnosti vyššími daněmi. Nebo jej splatí naše děti.

Vláda tedy zatím neřeší problém drahých energií nijak jinak než jen dalším dluhem. Drobným pozitivem je to, že tarif má alespoň domácnosti motivovat k úspornému nakládání s energiemi, což jej odlišuje od toho naprosto nejtupějšího, plošného rozhazování. Tento klad je však málo k tomu, aby bylo možné tarif označit za opravdu celospolečensky přínosný.

Podstatu problému drahých energií je totiž třeba řešit systémovými kroky, nikoli záplatováním na dluh.

Vláda si například letos mohla vytáhnout z ČEZ větší dividendu, než jakou navrhuje. Její dnešní návrh zní na 48 korun na akcii. Podle trhu a analytiků si mohla říci o více, až takřka o 60 korun na akcii. Nižším návrhem se připravuje o třeba pět miliard korun, které mohla dát výhradně na pomoc zmíněným dvaceti procentům nejpotřebnějších domácností.

Stát by ale měl hlavně vést vážnou diskusi o přehodnocení celkové energetické politiky. Drahé energie tu s námi totiž budou minimálně po několik let, nelze je tedy jen stále záplatovat dluhem. A ani dividenda ČEZ, byť by byla i citelně vyšší, sama o sobě nepostačí.

Česko by tudíž mělo přehodnotit například samotný způsob, jakým získává plyn. Děje se tak převážně nepřímo, na základě burzovních cen. Přímým kontraktem s Gazpromem, ruským plynárenským gigantem, by Česko mohlo dosáhnout na levnější cenu plynu. I nyní využívá prakticky výhradně ruský plyn, což by činilo i nadále, jen by do Česka neputoval přes Německo, přes německé obchodníky a německou burzu, i s příslušnou přirážkou.

Přímý, dlouhodobý kontrakt s Gazpromem mají například německé podniky Uniper či RWE, rakouský OMV nebo italský Eni. To jsou přitom všechno podniky patřící k největším odběratelům ruského plynu v EU. Česko je také velkým odběratelem, jen jako ony nemá kontrakt s Gazpromem, což jej v prostředí relativně velmi vysokých burzovních cen staví do značně nevýhodné pozice.

Pokud by byly krátkodobé, burzovní kontrakty, na jejichž základě získává plyn Česko, výhodnější než ty dlouhodobé, přímé, proč největší odběratelé EU mají právě ty dlouhodobé, přímé? Přece se dobrovolně nestaví do nevýhodné pozice. Navíc byli letos ochotni přistoupit na „potupnou“ platbu za plyn v rublech, jak ji začalo žádat Rusko, jen aby si kontrakt s Gazpromem udržely. V rublech platí i přesto, že se tím dostaly do určitého střetu s Evropskou komisí. Státům, které platbu rubly odmítly, jako je Polsko, Bulharsko, Dánsko, Finsko nebo Nizozemsko, už Rusko plyn  dodávat přestalo.

Lze chápat ty, kteří nechtějí ruské energie z morálních důvodů. Ale česká vláda měla čtyři měsíce na nalezení alternativního řešení. Za tu dobu skoro žádná jiná země EU fakticky nesnížila tak málo svoji závislost na ruském plynu a ropě jako ČR. A ruský plyn bude ruský i tehdy, koupíme-li jej přes německou burzu, od německých podniků typu Uniper. Prakticky všechen využívaný plyn v ČR je už nyní ruský.  Pokud by si navíc Česko vyjednalo s Ruskem výhodnější ceny, než jaké má nyní, při nákupu přes burzu, podpoří Rusko finančně tím pádem méně, než jak jej finančně podporuje dnes.

Nabízí se ovšem další systémové kroky. Z ekonomického hlediska zkrátka nedává příliš smysl, aby za válečné situace – v jaké se nacházíme – Česko jako jeden z největších vývozců elektřiny na světě mělo v paritě kupní síly měny nejdražší elektřinu pro domácnosti v celé EU. Je třeba prověřit možnost alespoň dočasné prioritizace domácího spotřebitele tak, že by na německou burzu v Lipsku, resp. její pražskou pobočku, ČEZ prodával teprve přebytky elektřiny. Tedy tu elektřinu, kterou už nespotřebuje česká ekonomika – české domácnosti a podniky.

Takový krok pochopitelně může být v rozporu se zájmy menšinových akcionářů ČEZ, kteří drží přibližně 30procentní balík akcií. Ovšem třeba ve Francii tamní vláda nařizuje tamnímu „ČEZ“, tedy společnosti EdF, kolik elektřiny má prodávat za zastropované ceny. Tuto zimu tak EdF musela kvůli zásahu vlády prodávat v širším měřítku elektřinu za cenu, která byla až skoro jedenáctkrát nižší než tehdejší aktuální cena burzovní. Francouzská vláda tak krotila inflaci v zemi, na úkor ziskovosti EdF. Přitom v EdF má francouzská vláda zhruba 80procentní podíl, nejde tedy o plně státní podnik, ale jen polostátní. V tom je tedy EdF v podobném postavení jako ČEZ.

Nikdo nevolá po tom, aby byla pošlapávána vlastnická práva menšinových akcionářů ČEZ. Zároveň se nelze tvářit, že v ekonomicky a institucionálně tak vyspělých zemích, jako právě Francie, k zásahům do trhu nedochází.

Česká vláda může také třeba ČEZ rozdělit, přičemž by stoprocentně ovládla část zodpovědnou za cenotvorbu elektřiny. Nebo může vláda navrhnout menšinovým akcionářům výměnný obchod – poskytnout státní záruky při výstavbě nových jaderných bloků, které Česko tak jako tak potřebuje, za ústupek z jejich strany v současnosti.

Na úrovni EU by pak Fialova vláda mohla usilovat o přechodné vyvázání se ze systému obchodování s emisními povolenkami. Samozřejmostí se zdá být to, že by měl být na přechodnou dobu pozastaven poplatek na obnovitelné zdroje.

To všechno jsou opatření, která by lidem a firmám v ČR ulevila od příliš vysokých cen energií, aniž by zemi dále zadlužovala, jako ji nyní dále zadluží úsporný tarif.

Snížení DPH na potraviny je zrádné, potraviny by dlouhodobě zlevnit nemuselo

Naopak, mohlo by je zdražit nad nynější úroveň, řetězce se marže zjevně navyšují už teď.

Fialova vláda čelí tlaku potravinářů a svazu obchodu, aby snížila DPH na potraviny. Zatím tlaku odolává, což je správné. Snížení DPH na potraviny by v jeho nutně přechodné podobě totiž mohlo spotřebitele poškodit. A nejvíce by v takovém případě poškodilo spotřebitele z řad nejchudších domácností. Pro ně totiž potraviny představují relativně vyšší část celkového domácího rozpočtu než pro bohatší domácnosti.

Lobby potravinářů a svazu obchodu žádá snížení DPH na potraviny, které zdůvodňuje silně inflačními dopady války na Ukrajině. Jenže dlouhodobě by spotřebitelům takové snížení daně od inflace ulevit nemuselo. Naopak, mohlo by ji přiživit. Protože potravináři či prodejci potraviny, zejména řetězce, by si přitom navýšili své marže.

Přesně tak to totiž zpravidla dopadá při dočasném snížení DPH. Ekonomové v řadě odborných studií prokázali existenci takzvané asymetrické reakce na změnu DPH. Ta jednoduše spočívá v tom, že na snížení DPH reagují příslušní prodejci pouze částečným promítnutím snížení do konečné ceny. Zato při zvýšení DPH tento nárůst promítají zcela a plně. To je právě ona asymetrie: jednou změnu promítají částečně – a navyšují si marže –, podruhé změnu promítají zcela – aby o navýšené marže nepřišli.

Asymetrii dobře ilustruje případ finských kadeřníků ze studie, kterou v roce 2020 zveřejnil jeden z nejprestižnějších odborných recenzovaných ekonomických časopisů, Journal of Political Economy (vydává jej Univerzita v Chicagu od roku 1892, zde, zde dostupná pracovní verze před zveřejněním).

Kadeřníkům v zemi finská vláda od ledna 2007 snížila DPH o 14 procentních bodů. Svoji cenu pro zákazníky ovšem v reakci snížilo jen 40 procent kadeřníků, zatímco 60 procent ponechalo cenu beze změny. V lednu 2012 pak finská vláda DPH vrátila zpět, tedy kadeřníkům v zemi ji opět zvýšila, ve stejném rozsahu, o 14 procentních bodů. Při zvýšení DPH ovšem svoji cenu zvýšili všichni kadeřníci. Výsledkem tak je výraznější zdražení, než jaké by nastalo bez snížení DPH. To proto, že v lednu 2012 svoji cenu zvedli i ti kadeřníci, kteří v lednu 2007 nezlevnili.

Autoři studie dokumentují inflační dopad přechodného snížení DPH na takzvané kontrolní skupině, sestávající v daném případě z provozovatelů salonu krásy (viz graf: modrá přerušovaná křivka). Té se říká kontrolní, protože žádné změně DPH v daném období nečelila a je zároveň dobře srovnatelná, takřka „příbuzná“ se skupinou kadeřníků.

Jestliže před rokem 2007 byly ceny finských kadeřníků a finských salonů krásy plně srovnatelné, od ledna 2007 do ledna 2012 (resp. prosince 2011) byli kadeřníci díky snížení DPH levnější, ovšem od ledna 2012 už byli kadeřníci dražší než salony. Přitom nebýt úprav daní, byla by jejich cena i po roce 2012 taková jako před rokem 2007, tedy srovnatelná s cenou salonů. Kadeřníci si tak díky přechodnému snížení DPH dlouhodobě navýšili marže. Od roku 2012 mají prokazatelně vyšší marže, než by měli nebýt přechodného snížení DPH.

Autoři studie navíc podrobují zkoumání všechny změny DPH, k nimž v zemích EU došlo v letech 1995 až 2016, a konstatují, že i těmto změnám je vlastní asymetrická reakce prodejců, podobná reakci finských kadeřníků. Chování finských kadeřníků tedy nebylo nijak výjimečné, ale spíše stvrzovalo obecnou reakci na změnu DPH.

Pokud by se tedy v Česku přechodně snížila DPH z potravin, prodejci by snížení promítli do konečných cen jen částečně. Když v Německu kvůli pandemii snížili DPH z potravin v létě 2020, tamní prodejci přenesli do konečných cen 70 procent snížení, zjišťuje na vzorku 130 tisíc druhů zboží prodávaného v německých supermarketech tým pod vedením Clemense Füsta, prezidenta Insititutu při ekonomický výzkum Ifo (zde).

Vážně tak hrozí, že snížení DPH na potraviny nepovede ke zlevnění v celém rozsahu snížení daně, zatímco po opětovném zvýšení se z důvodu asymetrické reakce dočkají zákazníci celkově ještě vyšších cen potraviny, než kdyby k žádnému snížení DPH nedošlo.

Co hůř, řetězce si v případě některých potravin marže navyšují již nyní. S výjimkou jablek a vepřové kýty bez kosti za poslední rok zdražily všechny druhy základních potravin, které ČSÚ podrobně sleduje. To by nebylo nic překvapivého. V případě některých potravin ale dochází k tomu, že cena, za které je prodávají obchody, zejména řetězce, vzrostla dramaticky více než cena výrobní. Jedná se hlavně o kuře, máslo, vejce a mouku.

Například loni v dubnu prodávali chovatelé jatečná kuřata průměrně za 22,42 koruny za kilogram, letos v dubnu to již bylo za 23,92. To odpovídá navýšení o zhruba 6,7 procenta. Jenže na pultech obchodů zdražil kilogram kuřete kuchaného za stejnou dobu průměrně z 56,76 koruny na 68,34 koruny, tedy hned o 20,4 procenta.

Takový nepoměr je zarážející. Zatímco totiž chovatelé kuřat zdražili o 6,7 procenta, prodejci kuřat v obchodech více než třikrát tolik, o uvedených 20,4 procenta. Samozřejmě, zpracování kuřete žádá pracovní sílu a energie, které citelně zdražily. Jenže s rostoucími náklady se potýkají také sami chovatelé. Také oni čelí rostoucím cenám energií, lidské práce, ale také třeba krmiv.

Podobná situace nastává u másla. Výrobci másla jej mezi loňským a letošním dubnem zdražili o 31 procent, v obchodech však za stejnou dobu zdražilo o 37,7 procenta. Vejce podražila u jejich dodavatelů z řad farmářů o 16,2 procenta, v obchodech ale hned o 23,4 procenta. Na rozdíl od kuřat přitom v případě másla a vajec těžko vymýšlet, jakým významným zvláštním nákladům nad rámec těch, které registruje producent, čelí jejich prodejce. Vejce ani máslo netřeba „kuchat“ jako kuře.

A hladkou mouku dodávají její výrobci o 35,6 procenta dráže než loni v dubnu, ale v obchodech se letos v dubnu prodávala hned o 63,2 procenta dráže, plyne z dat ČSÚ.

U zmíněných potravin je navýšení cen v obchodech tak markantně vyšší, než jaké je navýšení příslušných cen výrobních, že je namístě podezření, že prodejci, zejména řetězce, zneužívají napjaté atmosféry ve společnosti, obav z drahoty, a s odkazem na rapidní inflaci zdražují více, než by museli. Tak, že si zjevně navyšují své marže.

V Německu si čerpadláři „mastí kapsu“ na snížení daní

V Česku také, akorát se to tu neříká – z politických důvodů, ve hře je totiž ruská ropa.

V Německu na tři měsíce snížili daně z pohonných hmot. Jedná se o podobné opatření, k jakému se v Česku uchýlila vláda česká. Rozdíl je v tom, že německá vláda otevřeně připouští, že čerpadláři v zemi promítli snížení daní do konečných cen jen ze zhruba 50 procent. Někteří ekonomové dokonce spočetli, že jen ze zhruba 30 procent (viz zde).

V Česku je to ovšem jinak. Máme tu na rozdíl od Německa solidární čerpadláře, kteří by se rozkrájeli, jen aby motoristům ulevili od inflační tísně. Že tedy tvrdí samotní čerpadláři, že přenášejí snížení daní do konečných cen v plné míře, nepřekvapí. Na rozdíl od Německa to ale tvrdí také sama česká vláda. Alespoň tedy v rámci svých šetření nepřichází na to, že si čerpadláři marži nadměrně navyšují.

Takový závěr ovšem odporuje dosavadním ekonomickým poznatkům z různých částí světa. Třeba na počátku milénia ve Spojených státech, konkrétně státech Illinois a Idaho, přenášeli tamní čerpadláři do konečných cen pro zákazníky snížení daně jen ze 70 procent (studie zde). V roce 2020 zase ekonomové dospěli na základě dat z Německa a Francie k tomu, že čerpadláři promítli pandemické snížení daně z pohonných hmot do konečných cen na totemech průměrně pouze z 61 (studie zde).

Ekonomové na základě rozsáhlého vzorku dat obecně upozorňují na existenci asymetrie při změně daně z přidané hodnoty. Asymetrie znamená, že prodejci promítají zvýšení DPH do konečných cen intenzivněji než snížení DPH stejného rozsahu. Například studie publikovaná americkým Národním úřadem pro ekonomický výzkum shledává, že dvakrát intenzivněji. Toto zjištění potvrzuje na vzorku dat sestávajícího ze všech změn DPH, které se v EU uskutečnily v letech 1996 až 2015 (zde). Jestliže tato asymetrie existuje v takto rozsáhlém souboru dat, je zřejmé, že čekat při snížení DPH (či spotřební daně) jeho plné promítnutí do konečných cen, hraničí s neznalostí elementárních ekonomických poznatků.

Vláda v ČR na rozdíl od té německé nechce připustit, že snížení daně čerpadláři plně nepromítají, z politického důvodu. Musela by přiznat nejen to, že její politika snížení daně zcela nezabírá. Hlavně by ale musela přiznat, že snížením daně tudíž přihrála zhruba 1,5 miliardy korun daňových poplatníků čerpadlářům jako bezpracný bonus. A to zejména čerpadlářům polským a maďarským, kteří v ČR provozují dvě největší sítě čerpacích stanic. V nich stále ve velkém českým řidičům prodávají zlevněnou ruskou ropu, resp. produkty z ní, za západní ceny. (20.6.2022)